Ale stalo se. Dánské noviny otiskly řadu karikatur zpodobňující Mohameda s bombou místo turbanu a další humorné obrázky. Vyvolalo to nevoli muslimů všude po světě.
U nás Evropě ctíme jednu zásadu a tou je svoboda slova, svoboda projevu. Některé státy na ní lpí více, jiné méně. Postkomunistické státy se teprve učí, jaký je obsah, jaký je význam svobody, potažmo svobody slova. Což je evropské dědictví.
Pokud někdo otiskne něco, s čím někdo jiný nesouhlasí, může pochopitelně očekávat nesouhlasnou reakci. Ale to s sebou přináší svoboda slova. To je tak říkajíc "daň" z vydobyté svobody. S tím, co si tady přečte, také nemusí každý souhlasit. Ale aby nějaké obrázky v nějakých novinách vyvolaly tak zápornou reakci v celém muslimském světě?
Možná je to jenom další střet zcela odlišných názorových hodnot. Hodnot, na kterých my Evropané lpíme a muslimskému světu jsou tyto hodnoty zcela cizí. Učebnicovým příkladem je to, že v Austrálii i v Anglii byly vládám dány podněty od místních muslimů ke zrušení Vánoc. Muslimům se jednoduše nelíbí, že je slavíme.
Při diskusi na jednom nejmenovaném serveru mi jeden z muslimů oznámil, že vánoční výzdoba je pro něj provokace. Jinak řečeno, odmítá uznat, na čem je Evropa postavená, na její kulturní tradici a na historických hodnotách. Což je mimo jiné i židovsko-křesťanské dědictví.
Ovšem tento střet hodnot našeho světa s hodnotami světa našich muslimských bližních obnažuje další problém. Je to integrace muslimů do celého evropského domu. Pokud jsem občanem nějakého státu v Evropě, potom jsem také součástí dědictví, se kterým je tento stát spjatý. Je to kulturní a historické dědictví, které vytváří naše vlastní sebeuvědomění, vytváří nás tím, kým jsme. Tedy, že jsme Čechy, Slováky, Poláky, Němci aj.
Naši muslimští bližní by to měli mít neustále na paměti. Nikdo přece po nich nechce, aby slavili Vánoce. Jestli se rozhodnou jinak, je to jejich osobní volba. Ale je už na pováženou, pokud by nás začali nutit, abychom Vánoce neslavili, protože je chápou jako provokaci. To už by bylo omezením naší občanské svobody. Svobody, kterou jsme si v naší republice vydobyli v roce 1989.
Není možné, aby nám bylo diktováno, co máme dělat a co ne! Ještě takovým politováníhodným způsobem. Jediný možný způsob vyjádření nesouhlasu je jít takovou cestou, jakou nabízí legislativa jednotlivých států Evropské unie. Pokud s něčím nesouhlasím, tak přeci nezačnu pálit vlajky a přepadat ambasády. Buď se obrátím na soud a podám žalobu, nebo využiji stejné svobody slova v médiích, která je dána všem bez výhrad a dám tak najevo, jaké je moje stanovisko.
