"Člověk tam velmi často podlehl takovému tomu americkému snu. Nechat si říkat manažer je zkrátka příjemný. Manažer ale nebyl ničím jiným než vedoucím směny. Od ostatních se lišil hlavně tím, že nemusel nosit kšiltovku a měl na košili zlatou placku s vyrytým jménem. A také měl neomezenou svačinu, ostatní směli projíst 80 korun včetně nápoje," popisuje své působení u McDonalda Vojtěch, které v jednom z fastfoodů pracoval na konci devadesátých let pět měsíců.
Cesta ke zlaté cedulce ale nebyla jednoduchá. "Fungovala tam přesná hiearchie," popisuje. Zelené označovalo začátečníka, modrá člověka, který skončil zácvik, není ale dost zkušený. Následovala žlutá - to byl ten, kdo sice už zvládal vlastní práci, ale nedokázal vést kolektiv, červenou si na triko mohli pověsit aspiranti na trenéra, bílá byla trenérská a zlatou se mohli chlubit již zmínění manažeři.
Většině lidí, kteří v americkém fastfoodu pracují, není ani třicet. Tak to funguje všude na světě. Práce u hamburgerů bývá často vůbec prvním zaměstnáním, málokdy ale tím posledním. I když řada lidí od McDonald´s po pár měsících odchází, nemusí to být pravidlem. Důvody, proč zůstávají, jsou prakticky dva. "Setkal jsem se s pár lidma, kteří věřili tomu, že tu vybudují kariéru, že do pěti let budou restauraci šéfovat. Jiným zase vyhovovala flexibilní pracovní doba. To byl asi hlavní důvod, proč tu pracovali vysokoškoláci," odhaduje Vojtěch.
McDonald´s funguje podle amerických standardů. Vaše práce se sleduje a také okamžitě hodnotí. Není to nic neobvyklého. Pokladním v amerických supermarketech se počítá, kolik naskenují položek za jednu minutu, kolikrát se spletou, kolik jich zadávají ručně. Nástěnky s pořadím od nejlepšího po nejhoršího nemají vlastně žádné praktické dopady, přesto ale řada lidí touží po tom být v čele žebříčku. I v českých mcdonaldech funguje podobný systém.
Každý zaměstnanec musel počítat s tím, že čas od času si ho manažer vyhlídne a jeho práci přidělí příslušné body, vypráví Vojtěch. Pokud se manažerovi líbil, mohl pak postupovat celou duhovou škálou barevných placek až k té vysněné zlaté. V roce 1999 pak každé povýšení znamenalo také dvě koruny na hodinu k platu, popisuje.
"Byli tam dobrý lidi. Rozuměli jsme si, všichni byli mladí. Chodili jsme spolu do hospody. Vadila mi ale ta strašná jednotvárnost. To se projevovalo i v řeči. Funguje tam zvláštní způsob komunikace. Slyšíte tam třeba jen ´šestka z grilu´nebo ´trojka do toustu´. Jinak se tam dorozumět prakticky nedalo."
To, jak se dorozumívat, jak dlouho smažit hamburger a jak dlouho hranolky, se zaměstnanci dozvědí během zácviku. Držitelé licencí, a tedy budoucí šéfové restaurací, se zpravidla jezdí učit tomuto mistrovství do zahraničí. Ty nejznámější jsou dvě: Hamburger University in Oakbrook v americkém státě Illionios a McDonald´s Institute of Hamburegerology v Torontu. V zácviku vyzkoušejí všechno, co s přípravou sendviče souvisí - včetně uklízení, čištění strojů či pomocných prací.
Pracovat pro McDohald´s znamená být součástí součástí soukolí, jehož částmi jsou jednotliví zaměstnanci a v němž je každé gesto i každý povel přesně daný. Na jednu stranu naučená uniformita a monotónní práce, takže je člověk vlastně rád, když jeden den smaží hranolky a druhý den odklízí stoly. Na druhou stranu slušný servis bez výraznějších prostojů či čekání.
Vojtěch vydržel prodávat hamburgery pět měsíců a ke zlaté s vyrytým jménem to nedotáhl. Našel si práci, kterou chtěl vždycky dělat, a je rád, že pro něj doba s kšiltovkou na hlavě a hranolky ve fritéze skončila. McDonald´s je symbolem globalizace i amerikanizace a je na každém z nás, zda se rozhodne ho přijmout, nebo ignorovat. Ať už jako zákazník nebo jako zaměstnanec.
