Moderní, osobitá, ale zároveň nesmírně citová hudba si cizí obecenstvo získala natolik, že v drtivé většině případů je zpívaným jazykem čeština a přední janáčkovští interpreti se kvůli tomu učí česky. Krajně dramatická, zhuštěná díla plná napětí jsou pokládána za jedno z nejúspěšnějších řešení opery jako žánru v období její krize v prvních dekádách 20. století. Sice stále platí, že české publikum (včetně moravského) je vůči hudbě lašského velikána o poznání chladnější, i zde se ale začínají prolamovat ledy.
Lví podíl na této proměně mají některé úspěšné inscenace z posledních let. Radikální a kontroverzní byl Osud v podání Roberta Wilsona na prknech pražského Národního divadla (2002), v poslední době nejvíce upoutala pozornost vídeňská inscenace opery Z mrtvého domu režiséra Patrice Chéreaua s dirigentem Pierrem Boulezem (2007), která byla kritikou označována za světový počin (přinejmenším) desetiletí a s velkými úspěchy je přenášena do předních operních domů světa (její záznam právě vychází na DVD).
Česká janáčkovská inscenační tradice, až do současné doby vykazující rysy bezradnosti, rutiny či přímo zoufalství, začíná být kriticky reflektována a ještě letos na podzim chystají dvě česká Národní divadla inscenace, které by podle prosakujících zpráv měly zahýbat stojatými vodami: v Praze to bude Věc Makropulos a v Brně Příhody lišky Bystroušky, dílo, jehož hymnické, koloběh života opěvující vyznění bylo dosud asi nejvíce decimováno infantilními režijními koncepcemi. Jako příklad dobře poslouží poslední brněnská Liška: díkybohu je již stažena z repertoáru.
Proměnu názorů je dobře vidět přímo v Brně na trojici janáčkovských představení režiséra Zdeňka Kaloče: Z mrtvého domu, Káťa Kabanová a Její pastorkyňa. Svým navýsost poetickým pohledem si Kaloč po premiérách právem získal srdce nejednoho posluchače, jeho krajně tradiční pojetí se však kriticky laděné části obecenstva postupně začíná zajídat.
Doufejme tedy, že se propast mezi úrovní světové a české janáčkovské inscenační tradice ještě letos zmenší na příkop, brázdu a postupně vymizí zcela. Autor této kritické úvahy jako zdroj možné inspirace velmi uvítal příležitost vydat se po Evropě na výzvědy.
Jenůfa jako felliniovské drama
Mariinskij těatr v Sankt Petěrburgu, známý v minulosti také jako Kirovova opera, připravil vloni inscenaci Její pastorkyně v režijním ztvárnění Vasilije Barchatova pod taktovkou Valerije Gergijeva (zhlédnuté představení 12. února 2008 ovšem řídil mladý Michail Agrest).
Pro našince to asi bude překvapivé, ale divadelní scéna v Moskvě i v "Pitěru“ nyní zažívá nevídanou konjunkturu především po umělecké stránce, přičemž úroveň operních inscenací v obou největších divadlech (Mariinskij a Bolšoj), stejně jako na menších scénách a také v tolik rozšířených komorních operách, snese nejpřísnější měřítka. Potěšitelné je, že mnoho příležitostí dostávají mladí umělci, což ve světě není nikterak obvyklé.
Petrohradskou Jenůfu hrál orchestr, který mohl mít věkový průměr nějakých 35 let. Na jeho hře byla zřejmá nezkušenost s janáčkovskými partiturami, hráčské nasazení se však ukázalo jako dech beroucí. Vtipně byla řešena opona, na které byl celoplošně vyveden složitý rodokmen rodu Buryjových, jinde běžně tištěný pouze v programech. V obou hlavních rolích zpívali debutující mladí pěvci - Irina Vasiljeva jako Jenůfa a Maxim Axenov jako Laca. Rozhodně jim nelze upřít solidní připravenost a typicky ruský drtivý výraz, u obou to však určitě bude po několika odzpívaných představeních lepší, usazenější. Akci na jevišti však nezkušenost s látkou jen prospěla.
Inscenátoři rezignovali na zvyklosti, přečetli předlohu jako opravdové realistické drama a tak ji také podali. Nejenže se na chudém venkově neobjevují žádné kroje - ony by totiž v takto naturalisticky pojatém obrazu venkovského života působily jako pěst na oko. Scénu rekrutů z prvního jednání se každý režisér snaží pojmout co nejdivočeji, Barchatov však všechny ostatní nechal daleko za sebou. V explozivní scéně plné nejen veselí, ale také nebezpečných rvaček dokázal vytvořit obrovské množství groteskních situací - jednoho z opilých, blízkého bezvědomí, například chtějí ostatní odtáhnout domů na plachtě, nedaří se jim to však, protože jiný se chce také svézt, ostatní jej odstrkují, bijí, ale on si znovu a znovu lehá na plachtu a nic nedbá okolního hněvu. Naturalistická režie umocňuje i emotivní scény.
Sólový výstup Kostelničky (Irina Loskutova) ve druhém jednání, při němž se dotyčná rozhodne zabít dítě, není žádnou přehlídkou gest zoufalství, jak jsme zvyklí. Místo toho dotyčná řeší řadu praktických záležitostí: kam dítě schovat (do vaničky), jak je zamaskovat (pleny, deky), co vzít na sebe. Před odchodem si ještě chvatně natahuje vysoké holínky. Zdá se vám to cynické? Nikoliv, bylo to navýsost lidské a drsně pravdivé. Petrohradští mají k Janáčkovi rozhodně co říci a doufejme, že ještě řeknou. Škoda byla jen poloprázdného divadla.
Autentický Brouček
Na 25. března uvedlo Velké divadlo v Ženevě švýcarskou premiéru opery Výlety pana Broučka. Dílo je inscenačně dosti náročné a těžko uchopitelné, podle mnohých ještě stále čeká na svoji hvězdnou inscenaci. Švýcaři se však nesmířili s žádnou rutinou a odvedli pořádný kus práce, což bylo odměněno i na sledované čtvrté repríze 2. dubna do posledního místa zaplněným gigantickým divadlem.
Vzhledem k tomu, že pro švýcarskou náturu je zřejmě české broučkovství jevem nezvyklým, rozhodli se inscenátoři (režie, scéna i kostýmy Yannis Kokkos) ukázat pana domácího v co nejautentičtější podobě. A tak třeba pod siluetou Hradčan vycházejí hosté zpod neonového nápisu "Vikárka“. I když celkově představuje inscenace zřejmě maximum, čeho lze režijně dosáhnout v plném souladu s dílem bez jakýchkoliv dramaturgických změn, představení místy ztrácelo dech.
Efektní byly kostýmy. Měsíčňané je neměli pouze tradičně "ulítlé“, navíc došlo k sémantickému obohacení záměrně přehnanými výraznými typy moderních kavárenských intelektuálů včetně šílených barevných účesů, ale nechyběly ani nepřirozeně zvětšené hlavy a spousta drobných scének a gagů: básníci tančili s obrovskými tužkami, hudebníci nasadili hlavnímu mecenáši Čaroskvoucímu jako poctu na hlavu žesťovou tubu a podobně. Strhující ovšem byla husitská část, zde se divák opravdu nudit nemohl. Nejsilnější stránkou byl orchestr (Orchestre de la Suisse Romande, dirigent Kirill Karabits), který podle nové Zahrádkovy kritické edice provedl partituru věrně a až na pár nejistot v souhře bezchybně.
Pan Brouček Kima Begleyho, zkušeného janáčkovského pěvce, byl opravdovým hašteřivým měšťákem, špatnou češtinu musíme cizím pěvcům odpustit. Vynikající se ukázala Málinka (Eva Jenisová), zatímco Mazal (Gordon Gietz) této nesmírně náročné roli hlasově nestačil. Ve vedlejších rolích se velmi pěkně předvedli také čeští pěvci Vladimír Chmelo a Tereza Merklová.
Káťa für Anfänger
Po zmiňované epochální inscenaci Mrtvého domu nyní přichází Divadlo na Vídeňce (Theater an der Wien) s další Janáčkovou operou. 13. dubna měla premiéru Káťa Kabanová v režii KeithaWarnera pod taktovkou Kirilla Petrenka. Navzdory očekávání vzbuzuje představení poněkud rozpaky, i když jde o velkou podívanou především pro oko. Kdyby je někdo posuzoval jen podle fotografií, musel by nutně nabýt pocitu velkého zážitku - úsporně osvětlená scéna s dominující modrošedou barvou byla pastvou pro oči a i s větším odstupem zanechává v paměti velmi silný dojem. Scénická akce nepostrádala na dynamičnosti, byla však nedořešená, místy vyloženě rozporná.
Vše se symbolicky odehrává na hladině Volhy a na jejích vysokých březích, případně na spuštěné lávce. I třebas uprostřed jedné scény (sbližování Káti s Borisem ve druhém jednání) se jednající postavy živelně vyhýbají vodě (loďky, břeh), a najednou zničehonic po ní chodí.
Nejpodivnější bylo hojné užívání symbolických gest a dějů, které dané vztahy (despotická tchyně, opilý nemožný manžel) ilustrovaly natolik polopaticky, až vzbuzovaly úsměv. Toto dokreslování na úrovni žáka devítiletky jinak silným emocím mezi jednajícími postavami velmi ublížilo, i když díky němu asi i duševně retardovaný začátečník pochopil, kdo je hodný a kdo zlý. Že si ruští muži neustále přihýbají vodky z příručních zásob, je motiv tisíckrát ohraný a bez dalšího rozvinutí působí vskutku zoufale. Inscenaci je tedy třeba vnímat především pocitově, nechat se kolébat vizuálními zážitky a dle možností ignorovat detaily.
Orchestr (Radio-Symphonieorchester Wien) odehrál partituru do nejmenšího detailu bezchybně, chyběla však jakákoli jiskra, výraz byl velmi suchý - což se ovšem často stává na premiérách, reprízy by mohly být živější. Jako Kabanicha opět zazářila janáčkovská specialistka, nestárnoucí Anja Silja, slušný výraz měli i Dikoj Anatolije Kotschergy a Kudrjáš Johannese Chuma, zatímco Boris Roberta Brubakera zněl příliš chladně a Tichon Raymonda Veryho měl příliš rozhoupanou intonaci. V programu uvedený Arnold Schoenberg Chor zněl pouze z nahrávky. Přes uvedené námitky však lze návštěvu této geograficky nejdostupnější inscenace s výhradami doporučit.
I světové inscenace Janáčkových oper mají tedy svá plus a minus, celkově jsou však oproti domácí tradici stále o třídu víc tvůrčí a originálnější. Držme se naděje, že i domácí scény odmetou prach strnulosti a přijdou s mimořádnými počiny. Aby se v budoucnu mohlo i do Brna jezdit jako do Mekky janáčkovského divadla.
