Jejich otročení v Mikulově trvalo přinejmenším pět až šest let. Sousedé o tom věděli, policii však neupozornil nikdo.
„Je strach, chápejte. Zvlášť když máte rodinu. Mojí mamince je přes osmdesát let a já nepotřebuju, aby ji ranila mrtvice kvůli tomu, že na ni bude někdo řvát,“ tvrdí žena, která vlastní kousek zahrady hned vedle domku Jiřího Adama.
„Viděla jsem, že ti lidi jsou chudáci. Že nepředstavitelně dřou a on na ně řve. Ale snažila jsem se o to nestarat. Kdyby je bil nebo jim nějak ubližoval, to by bylo něco jiného. Ale vypadali, že jim ta dřina ani to nadávání vlastně nevadí,“ dodává.
Podobně mluví i lidé z Bardějovské ulice, kudy se jede k jedné ze zahrad Jiřího Adama. „Jsou nějací pobožní. Občas jsem je tu vídal. Vždycky přijeli v náklaďáku, nahoře z něj vyskákali a tam pracovali. Ale nezdálo se mi, že by nějak trpěli. Vypadali normálně,“ tvrdí Tomáš Sedláček.
Podvýživy nebo nemoci si u členů Adamovy domácnosti nevšiml nikdo. „Hodně pracovali, to ano. Ale vypadali, že to dělají dobrovolně,“ tvrdí muž, který má nad Mikulovem sad dvě parcely od Adama. „Nedostatkem peněz určitě netrpěli. Jednou za mnou přijeli a chtěli můj sad koupit. Přijeli rovnou s hotovými penězi. Nestačil jsem se divit. Vždycky chodili v montérkách a najednou přijeli vystrojení do svátečního. Ani jsem je nemohl poznat,“ popisuje soused.
Volat policii jej ani nenapadlo. Že by byli lidé v područí nějaké sekty, se mu nezdálo. „Nebyli to žádní hlupáci. Pokud vím, byli většinou vysokoškolsky vzdělaní. Určitě mezi nimi bylo pár učitelů,“ dodává.
I sousedé v brněnských Ivanovicích, kde zotročené ženy stavěly svému tyranovi dům s modlitebnou, podle policistů o podivné domácnosti věděli. „Adamova počínání si všímali, ale obžalovaný jim pomáhal jako léčitel, likvidoval jejich stavební suť, kterou využíval na stavbě, byli proto k němu shovívaví,“ popsal brněnský kriminalista Oldřich Kříž, který složitý případ rozkrýval.
