Malíř a výtvarný pedagog Vladimír Kokolia vzpomíná, jak ho v dětství oslovila pointovaná tvorba Aloise Mikulky. "Od dětství jsem měl z brněnské malby hrůzu, strašilo mě, že budu taky muset malovat tou nesrozumitelnou postkubistickou stylizací. Při první návštěvě sbírky na Špilberku v polovině 70. let mě oslovil jedině Alois Mikulka, jelikož jako jediný užil v obraze pointu," říká.
I později, když se po studiích malíř do Brna zase vrátil, vnímal zdejší prostředí jako ohrožení a odmítal se naladit na cokoli, co mu jen trochu zavánělo lokálním stylem. "Výjimky byly dvě: Petr Skácel, hypersenzitivní malíř, obávám se, že mimo Brno zcela neznámý. A druhým umělcem, v němž jsem cítil "nebrněnskou" čerstvost, byl Dalibor Chatrný. Vlivu prostředí se přirozeně nedá uniknout, dneska jsem Brnem bezpochyby naskrz prosycený," přiznal umělec.
"Když se jdu podívat na špilberskou sbírku nyní, překvapí mě, jak moc se všichni ti místní klasici za tu dobu, co visí v expozici, zlepšili," dodal.
Ludvík Kundera
Překladatel, básník a kritik Ludvík Kundera považuje za výrazné osobnosti brněnské výtvarné scény malíře Bohdana Lacinu (1912-1971), fotografa Viléma Reichmanna (1908 až 1991) a výtvarníka a kritika Václava Zikmunda (1914-1978).
"V letech 1968 až 1971 vznikají díla vymykající se dosavadní skladebnosti Bohdana Laciny: piety a madony, jedna z nich je černá. Nikdy předtím nemaloval obrazy, které by byly tak neprodyšně spjaty s dobou. Stačí se rozpomenout na ona data. Srdce Bohdana Laciny nevydrželo tlak času a jeho pohůnků, umírá v jednasedmdesátém roce, na samém počátku jedné z nejtemnějších etap českých dějin," líčí Kundera..
"Vilém Reichmann měl přezdívku "jappy" a byl skrz naskrz z německé brněnské rodiny. Ve dvaačtyřicátém musel narukovat a dlouho se neozýval. Pak v pětačtyřicátém přijel do Brna z hloubi Ruska přes Rumunsko a Maďarsko "vlak mrtvých". Byli v něm většinou těžce ranění, které vezli do Německa. Reichmanna z něj dostala jeho bývalá žena, tanečnice brněnské opery. Reichmann se pak stal členem skupiny RA, vyšly o něm monografie, jen mne vždy hnětlo, když ho nazývali "brněnským fotografem". Byl přece světový," tvrdí kritik.
"Václav Zikmund, surrealista, malíř, básník, fotograf, výtvarný kritik i esejista, měl vynikající dar dělat si z lidí nepřátele. Říkal svým odpůrcům do tváří hotové "nehoráznosti" a ti se mu pak, zejména v sedmdesátých letech, vydatně mstili," uvádí Kundera.
Rostislav Koryčánek
Ředitel Domu umění v Brně Rostislav Koryčánek se domnívá, že česko-slovenskou dimenzi překračují zejména Dalibor Chatrný, Antonín Procházka a Jaroslav Král.
"Dalibor Chatrný (narozen roku 1925) je jedním z nejvýraznějších československých konceptualistů (konceptualismus je druh abstraktního umění - pozn. red.). Dnes třiaosmdesátiletý Chatrný byl po třicet let oblíbeným pedagogem brněnské Střední školy uměleckých řemesel a stále ještě působí na Janáčkově akademii múzických umění," zmiňuje Koryčánek.
"Antonín Procházka (1882-1945) prošel obdobím kubistického rozkládání tvarů i orfismem s jeho hledáním barevných kombinací a nakonec se věnoval rozměrným plátnům, na která maloval robustní a baculaté postavy a alegorie. V roce 1914 musel narukovat a po návratu řekl: "Co neobstálo ve válce, je falešné..." A možná proto opustil kubistické manýry i abstraktní malbu a vrátil se k historizujícím námětům a srozumitelnosti. Z tohoto období pochází i Brňanům nejznámější obraz Prométheus přináší lidstvu oheň, jenž zdobí aulu právnické fakulty," říká šéf Domu umění.
"Jaroslav Král (1883-1942) není sice tak invenčním malířem jako Procházka, patří však k výrazným postavám brněnské kulturní historie. Král byl v roce 1922 zakládajícím členem Skupiny výtvarných umělců v Brně. Byl komunista, angažoval se v Levé frontě a záhy po obsazení Brna se ocitl na seznamech gestapa. Zemřel v Osvětimi roku 1942. Jeho obrazy tvoří podstatnou část stálé expozice moderního malířství v Muzeu města Brna na Špilberku i Moravské galerie," uvádí Koryčánek.
Ivan Ruller
Brněnský architekt Ivan Ruller lituje, že prostor bohužel zbývá jen na vyjmenování tří velmi silných osobností, které v Brně působily v poválečném období - Antonína Procházky, Linky Procházkové a sochaře Vincence Makovského.
"Postupně však do výtvarného dění vstupovali i další významní umělci - malíři Jánuš Kubíček, Bohdan Lacina, Bohumír Matal, František Foltýn, Vladislav Vaculka, Vladimír Vašíček, Miroslav Štolfa, Miroslav Netík, Pavel Navrátil, Jan Rajlich, Miroslav Šimorda, Dalibor Chatrný, Vladimír Svoboda, Karel Rechlík a sochaři Sylva Lacinová, Jiří Marek, Zdeněk Macháček, František Navrátil, Ida Vaculková a další. A chtěl bych připomenout i ty, bez kterých se umění neobejde, významné kritiky a teoretiky, pracovníky muzeí, galerií a škol. V závěru uvádím i mladé, kteří do výtvarného života v Brně teprve pronikají: Michal Gabriel, Jiří Hynek Kocman, Petr Kvíčala, Jana Preková, Tomáš Ruller, Martin Weiner či Václav Stratil," zmiňuje architekt.
Na koho se v anketě zapomnělo
Nikdo z oslovených osobností takřka nevzpomněl Aloise Mikulku, Vlastimila Zábranského, Jana Steklíka či sochaře Jana Šimka, jen Marián Palla se ve výčtu objevil. Že by humor do umění nepatřil?
A co Woody Vašulka (1937), původem ze Slatiny, průmyslovák, absolvent FAMU, který odešel do USA a se svou ženou Steinou patří ke světově uznávaným zakladatelům videoartu?
Ve výčtu se nedostalo ani na Vladimíra Kokoliu a na výtvarníka, kterého možná poznáte podle řeči: "A co se týká kubizmo, to teda nevím, proč se pěkná slečna mosí podobat na zadrátované hrnek ze zelím a koňská přípřež na čajovó společnost." Ústy jednoho ze svých literárních hrdinů tohle říká Jakub Obrovský v knížce Obrácení Ferdiša Fókala, která vyšla na počátku čtyřicátých let 20. století.
Jakub Obrovský (1882-1949), rodák z Bystrce, malíř, sochař, sportovec (šermíř a sokol), byl též profesorem pražské akademie. Jeho socha Vraždící Odysseus získala třetí cenu za výtvarné dílo vystavené na olympiádě v Los Angeles. Ve své době opěvovaný umělec se zároveň stal terčem kritiky modernistů všeho druhu.
Nešikovného brouka Pytlíka znají všichni
Nakonec je třeba zmínit jméno Ondřej Sekora. Byl původem z Králova Pole (1899 až 1967). Sepsal pětadvacet knížek, dalších čtyřicet ilustroval. Bezpočtu kreseb je roztroušeno po Lidových novinách a pařížských L'Auto.
"Je známý doma i ve světě, ale žádná z kreseb se nedostala do grafické sbírky Národní galerie," píše Ludmila Vachtová v katalogu výstavy, kterou uspořádala Moravská galerie v Brně roku 2000. Ferda Mravenec i brouk Pytlík se možná nakonec dostali nejdál ze všech, do knihoven i myslí dětí několika generací.
