Neměl by si i food kritik své pracovní nástroje nechat přezkoumat? Nevymýšlím si, když píši o tom, že káva voní jako květy citronu? Zjišťuji podmínky pro získání osvědčení. Vystavuje se na rok, tři nebo pět let. Nebo vůbec. Souhlasím, jedu na zkoušky.
Sedí nás v učebně asi dvacet nad armádou očíslovaných baněk a u dokumentů k záznamu výsledků. Ostych zůstal v autě, do kyblíku celé odpoledne hlasitě plivu hořký a slaný obsah úst. Nečekám vůni rozkrojené meruňky ani olizování kostek cukru, tohle je skutečná maturita zmlsaného jazyka. Jestli ji neudělám, bude to trapas.
Nejprve si kalibrujeme chuť. Degustuji sladkou, slanou, hořkou, kyselou, svíravou, kovovou a umami - chuť glutamanu sodného. A čistou vodu. Zdá se mi hořká. Chuťové pohárky jsou přepité. Naše hrdla čekají čtyři chuťové zkoušky. Rozpoznávám slepé vzorky a přiřazuji jejich čísla k názvům. Ze tří chutí páruji dvě stejné a odděluji odlišnou.
Plesnivý špunt, nebo káva?
Odhaduji největší ředění citronové a s rozestupem tří minut si pamatuji nižší a vyšší koncentraci hořkého grepu. Vůně mi matou nosní dírky a začínám panikařit. Čichám k flakonku a píši do tabulky "plesnivý špunt", ale pak škrtám a zapisuji "káva".
Další aroma dráždí jako ředidlo, nemůžu si vzpomenout, na poslední chvíli riskuji záznam "hořké mandle". Třídím koncentrace od jemného aroma po intenzivní vůni a rozděluji zkumavky podle barev. V ústech chuť jako po třech litrech toniku a hlava mi třeští z nasávání syntetických vůní.
"Cítila jste ty maliny, že," ptá se sommeliérka na chodbě. Cože, kde? Já jsem tušila peckoviny, hlínu, bonbony lipo a zatuchlý sklep. Maliny žádné.
Desítky minut popocházím nervózně po zahradě. Vracíme se do učebny. Certifikátů laborantka drží jen pár. Rozdává osvědčení na rok a na tři. Tak to nedostanu... A pak: "Gratuluji!" Svírám osvědčení se svým jménem. Mám ústa certifikovaná na pět let...
