"Tichý, skromný, úmyslně nenápadný, opatrný, a přesto nápaditý, výkonný, umíněný. Na druhé straně ti, kteří mohli strávit pár chvil po jeho boku, nezapomínají zmínit jeho schopnost naslouchat, diskutovat, posloužit radou," píše o něm Jelínek.
Jaroslav Šabata nazývá jeho samizdatovou činnost dokonce "sloupem disentu". Tyto dvě hlavní brněnské postavy se vůbec lišily v ledasčem.
Muž v pozadí
disidenti jižní moravyK dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost? Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové. DNES: Jiří Müller PŘÍŠTĚ: Jaroslav Mezník |
"Maminka pocházela z velmi chudých poměrů a v podstatě celý její život byla cesta vzhůru z těchto poměrů a ona byla na tuto cestu také přiměřeně pyšná," vzpomíná na své rodinné zázemí Jiří Müller.
Tatínek sám krátce i podnikal, což mu ovšem po únoru 1948 vyneslo, že se musel "kádrově upravovat" v ostravských dolech. Z maminčiny linie podědil Jiří odolnost, zásadovost i schopnost vypořádat se s tvrdými okolnostmi života. Po otci má prý dobré nervy.
Jako jeden z prvních studentů byl už v roce 1966 vyloučen ze studií z politických důvodů. Tehdy prosazoval možná i dnes donkichotsky znějící myšlenku, aby oficiální studentská organizace vystupovala proti vládnoucí komunistické straně.
Jiřího Müllera, jednoho z mála studentů vyhozených z ideových důvodů už v roce 1966, vzali v době tání roku 1968 na vysokou školu zpátky, takže se stal jedním z čelných studentských představitelů pražského jara. A protože roku 1970 opět "mařil konsolidaci a normalizaci vysokých škol", vyrazili ho ze studií podruhé a dalo by se říci definitivně, protože odpromoval až v únoru 1990.
Do disentu
"K osudu disidenta mne přivedly náhody a povaha. Něco člověka naštve, povaha mu nedá a postih ho naštve znovu," rozebírá s nadhledem svůj osud.
"Brněnský disent byl daleko silnější, než by byl pouhý výčet jmen," charakterizuje místní opozici. "Byly v něm obsaženy všechny významné politické, náboženské a kulturní proudy a také různé generace. Příjemná společnost, v které se dalo žít naplno, smysluplně a dobrodružně. Mně osobně nejvíc přineslo setkání s brněnskou signatářkou Charty 77 profesorkou Boženou Komárkovou, a to pro její schopnost mluvit o evangeliu necírkevním jazykem. To je mimochodem velmi protirežimní agitace," vzpomíná na velkou osobnost brněnské teoložky a spisovatelky, v jejímž bytě na Pekařské začal organizovat setkávání opozičního společenství M-klub.
To však už byl propuštěn z vězení, do kterého se dostal na pět a půl roku za režimem oblíbené podvracení republiky. Šlo o stejnou letákovou akci, kvůli které "zahučeli" do kriminálu otec i děti Šabatovi a která při prvních normalizačních volbách lidi vybízela, aby hlasovali podle svého svědomí.
Ve vězení skončil pak Müller krátce ještě v roce 1981. "O tom, že jsem ve vězení, se mi - ale jen někdy - dodnes zdá," říká dnes.
Müller podepsal a v Brně spolu rozšiřoval Chartu 77, ale nikdy ji nepovažoval za nějakou konkrétní politickou akci, jako spíš za životní postoj. A oceňuje i propojenost proudů, které by se bez Charty dohromady nikdy nedaly.
"Žena evangelického faráře, jehož otec zemřel v komunistickém kriminále, nemohla být v první chvíli nadšená, že jsme jí domů přivedli bývalého komunistu Jaroslava Šabatu," dokládá Jiří Müller. "Časem si však všichni začali uvědomovat, že každý má svůj kousek pravdy."
Prameny, Broňa, univerzita
"V řadách Charty patřil Jiří Müller k těm, kteří se soustředili na určitý výsek práce a v ní odvedli špičkový výkon," píše Lukáš Jelínek. "Jeho parketou byl samizdat a organizování přednášek a seminářů. Zvláště pro samizdat měl všechny předpoklady."
Kdo se rozhodl zprostředkovat čtenářům za železnou oponou zahraniční texty a práce doma nevydávaných autorů,musel být ideálně člověkem diskrétním, spolehlivým a schopným. A tím Jiří Müller byl.
Roku 1985 odstartoval v Brně nejvýraznější samizdatovou edici Prameny, která obsáhla politické, politologické, filozofické, vědecké i umělecké texty.
Roku 1979 se oženil s Broňou (také z disidentské rodiny), roku 1979 se jim narodil syn David a roku 1982 dcera Ruth. "Manželka moji racionální a systematickou schopnost organizovat a plánovat doplňovala a korigovala svojí spontánností, citovostí a soucitem. V disidentských aktivitách jsme byli naprosto zajedno, i ten náš životní styl byl takový, že tam nebyl žádný konflikt," popisuje svou ženu a manželství Müller.
Broňa Müllerová bohužel před šesti lety ve svých čtyřiačtyřiceti letech zemřela. S britskou Nadací Jana Husa navázal Jiří Müller spolupráci už na počátku 80. let a založil tak naprosto mimořádný model brněnské podzemní univerzity, jíž prošel například i dnešní rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala, stejně jako předchozí -Jiří Zlatuška.
Dokonalá konspirace
O dokonalé konspiraci svědčí, že sám Müller se přednášek nikdy neúčastnil, vše potřebné domlouval na procházkách mimo byt a doma si se svými společníky psal důležité informace na malé papírky. Jeho chladnokrevnost a duchapřítomnost dokládá historka o návštěvě anglického filozofa Rogera Scrutona u Müllerů.
Manželé Müllerovi s ním řešili provozní záležitosti podzemní univerzity v jednom brněnském parku. Přijela Státní bezpečnost, Scrutona sebrali a odváželi. Müllerovi jeli za nimi svým trabantem s předtuchou, že se schyluje k domovní prohlídce a následnému stíhání. Cestou je zastavili dopraváci, kterým ale Müller tvrdil, že pospíchá domů, protože je tak dohodnutý s StB. Načež dupnul na plyn a řítil se brněnskými ulicemi, aby doma ze "závadných" materiálů zlikvidoval, co jen půjde.
Za ním se hnali dopraváci se zapnutou houkačkou. Müllerovi dojeli k domu první, zabouchli se v něm a jali se uklízet. Za chvíli dorazila StB s požadavkem, aby jim Müller dal Scrutonovy věci. "Nebudu se mu v nich hrabat," pravil Müller. Načež estébáci museli západnímu státnímu příslušníkovi dovolit, ať si jde pro svá zavazadla sám, ovšem v doprovodu estébáka.
Ale než ten došel až nahoru do koupelny, Scruton předal své nebezpečné materiály Broně, která je zlikvidovala. Po výslechu u StB měl Scruton do tří hodin opustit republiku. Müllerovi jej za doprovodu několika aut odvezli do Mikulova, domluvili přitom, co ještě nestihli - a Scruton v přikázaném termínu odpochodoval pěšky do Rakouska.
