Řada místních lidí mluví o instituci Národního parku Podyjí jako o nutném zlu, bez kterého by jim bylo lépe. Mají totiž stále jen potíže. Například kvůli opravám svých domů ležících v ochranném pásmu musí žádat o souhlas mimo běžné úřady i správu parku.
I probíhající likvidaci tisíců jehličnanů, které jim na procházkách skýtaly příjemnou atraktivní změnu v převážně listnatých lesích, nesou s těžkým srdcem. „Musíme cíle parku lidem lépe vysvětlovat,“ míní šéf odboru péče o les Petr Vančura.
V koncepci parku se mají vykácet téměř všechny jehličnany. Tisíce jste jich již vykáceli, další tisíce to čeká. Zbudou některé?
Ano, ale jen minimálně. Například zastoupení borovice lesní by mělo klesnout ze současných 14 procent na maximálně pět procent a třeba smrk se ze současných čtyř procent stane jen vtroušenou dřevinou. Na druhé straně každoročně vysadíme tisíce jedlí, které z Podyjí v minulosti téměř vymizely.
Kolik lidí na nápadu pracovalo?
Koncepce vznikala na základě konzultací s odborníky z různých institucí. V Národním parku Podyjí pak na její první formě pracovali tři lidé.
Tři lidé tedy rozhodli o budoucnosti celého parku Podyjí?
Na základě odborných podkladů, které mají k dispozici. A mají na to samozřejmě i potřebné vzdělání.
A z čeho vycházeli?
Například z toho, že na celém území České republiky se díky opakovanému výzkumu během desetiletí stanovilo, jaké druhy vegetace by se na konkrétním území měly přirozeně vyskytovat. Pro zajímavost, podle rekonstruované přirozené dřevinné skladby lesů by v celé zemi mělo být zastoupení smrku pouze asi 11 procent oproti současným 53 procentům.
Proč ale drastické zásahy od lidí, kteří by národní park měli logicky chránit, tedy od správy parku?Posláním národního parku jsou hlavně dvě věci. Jednak umožnění samovolných přírodních procesů, tedy pustit přírodu, ať si dělá, co chce, ale současně zachování té úžasné druhové pestrosti, která tady je. U nás jde čistě o vybalancování těchto dvou hlavních rovin. Aby byl park mezinárodně uznávaný, měly by minimálně tři čtvrtiny jeho území fungovat bez zásahu člověka. A právě proto musíme v parku provést některé změny. Například napravit předchozí nevhodné zásahy člověka do skladby lesa.
Proto musí pryč tisíce jehličnanů?
Ano, některé nejsou původní, některé jsou vysazené na špatných stanovištích. Člověk vždy upřednostňoval takové druhy dřevin, které rostly rychle, byly snadno zpracovatelné a současně vykazovaly určitou kvalitu. To je smrk, borovice či modřín. Modřín je ale dřevina, která patří do horských poloh. Obdobné je to i u smrku. Ten potřebuje prostředí s kratším vegetačním obdobím, nižší teplotou, ale vyšší vlhkostí. V Podyjí přirozeně proniká do hlubokých, zařízlých údolíček, jaká jsou na Vranovsku, a dále je přirozeně v oblasti Ledových slují. Tyto smrky v Podyjí zůstanou.
pETR vANČURA O PARKU V PODYJÍSpousta organizmů z Podyjí je vázána na určité mikroklima a prostředí. V okamžiku, kdy by zde dále fungovalo tradiční holosečné hospodaření, ubylo by přirozených lesů, zmizelo by mnoho významných druhů a společenstev a Evropa by přišla o jedno z přírodovědně nejhodnotnějších území. |
Nenarušíte kácením ekosystém, který tam fungoval po desetiletí?
My se likvidaci jehličnatých stromů snažíme dělat postupnou přeměnou, ne velkoplošnými holosečemi.
Proč nenecháte ty jehličnany jednoduše dožít?Protože vliv jehličnanů na spodní patro lesa, tedy nižší vegetaci i vrstvu humusu, je velmi výrazný. Kvůli opadu jehličí dochází k negativnímu okyselování půdy, zpomaluje se tvorba humusu.
Ale ve zdravém lese se přece vyskytují i jehličnany...
Jde ale vždycky o vazbu na příslušné stanoviště. Borovice do Podyjí bezpochyby patří, ale je to otázka asi pěti procent z celkového počtu. Tam, kde skalní podloží vystupuje na povrch, jsou místa přirozeného výskytu borovice. Ty mají ale jiný vzhled, než ty uměle vysázené. Nejsou příliš vysoké, na skalních vyhlídkách jde často o bonsajovité tvary. Tam ty borovice patří a tam také zůstanou.
A co na tamních vřesovištích?
Tam má borovice charakter pionýrské dřeviny. Vysloveně obsazuje takovéto lokality, kde je minimum humusu, skalní podloží, málo živin. Vřesoviště je na toto ideální. Z pohledu ochrany přírody je ale více ceněno společenství vřesu a další organismy na něj vázané. Vyskytuje se tam celá řada chráněných druhů jak z rostlinné, tak i živočišné říše. Borovice tady působí negativně, neboť vřesoviště takzvaně zatahuje. Z jejího pohledu je to lokalita, kterou by měla přirozeně obsadit.
Takže borovice z vřesovišť zmizí?
Ano, ale ne zcela. Pokud někde na povrch vychází skála, u níž jsou hloučky borovic, tak ty tam zůstanou. Území vřesovišť by mělo být mozaikovitě různorodé.
Do kdy tedy budou „nepohodlné“ jehličnany z parku pryč?
Rádi bychom to udělali v co nejkratším čase, avšak aby to nebylo úplně násilnou formou. V případě redukce jehličnanů bychom cílového stavu chtěli dosáhnout zhruba do roku 2035. Obáváme se však boje s akátem. S ním budeme možná bojovat ještě dalších 50 let.
Jak podle vás vnímají takovou zásadní proměnu lesa lidé, kteří do těch míst desítky let chodí?
Z jejich pohledu to samozřejmě může být vnímáno negativně, protože pokud tam vyrůstali od malička, byli určitě někde zvyklí na čistý smrkový les. U nás je ale bohužel rozšířena představa, že správný les jsou právě rovné smrkové kmeny, pod nimiž je čisto, žádné tlející dříví, kde se dají dobře sbírat houby. De facto by ale měla v lese fungovat všechna vývojová stadia. Tedy měl by mít malé semenáčky, houštiny, mlaziny a dospělé stromy včetně odumřelých. Je ale těžké lidem vysvětlit, aby toto vnímali pozitivně.
V zahraničí mají stejné problémy?
Určitě. Byli jsme třeba v Bavorském lese, což je německý národní park, kde jeho pracovníci říkali, že s původním obyvatelstvem stále nejsou ve shodě. Tam je to ještě komplikovanější, neboť je tam hodně smrkového lesa. Část byla však napadena kůrovcem, ale tamní správci nechali les, aby se s tím vypořádal sám. Stromy pak buď uschly, nebo je sežral kůrovec. V současnosti jsou na řadě míst jen šedé kmeny s olámanými větvemi. Na první pohled jde o mrtvý les. Přestože tam už rostou mladé stromky, pro místní je to stále šok. A pro pracovníky parku je stále problém vysvětlit jim, že není jejich cílem les zničit.
Jaký vztah k jehličnanům má rakouský národní park Thayatal, který na Podyjí navazuje?
V Rakousku postupují podobně jako my. Také odstraňují nevhodně vysazené jehličnany.
Co by se podle vás stalo, kdyby v Podyjí národní park vůbec nevznikl?
Funkcí lesa je mnoho. Hospodářská, rekreační, ochranná a další. Vždy ale byla prioritou ta hospodářská, tedy vytěžit co nejvíce z lesa. Proto sem lidé dávali různé druhy dřevin, různě se experimentovalo. Kdyby se tedy les v Podyjí ještě více přeměnil k hospodářskému cíli a fungoval by jako pole, tedy že se osází, vyroste, sklidí a tak stále dokola, byl by to velký problém. Spousta organizmů z Podyjí je vázána na určité mikroklima a prostředí. V okamžiku, kdy by zde dále fungovalo tradiční holosečné hospodaření, ubylo by přirozených lesů, zmizelo by mnoho významných druhů a společenstev a Evropa by přišla o jedno z přírodovědně nejhodnotnějších území.
