Těším se na první ledové kry, říká klimatolog o expedici v Antarktidě

Až do března neuvidí brněnští vědci, kteří odjíždějí na ostrov Jamese Rosse, nic jiného než rybáky, tuleně a své kolegy. Podle Kamila Lásky, vůdce letošní expedice, ale za dva měsíce ponorková nemoc nehrozí.

Čeští vědci na Antarktidě - Část stávající česko-argentinské posádky na stanici J.G.Mendela. Zleva doprava, sedící: Juan Manuel Lirio, Daniel Nývlt, Jan Pobořil, stojící: Miloš Barták, Alan Mackern, Peter Pálka | foto: K. Láska

Navíc se rozhodně nenudí, k práci se snaží využít každou minutu. "Co nestihneme tam, těžko se v Česku dohání," říká klimatolog.

Čím se na polární stanici zabýváte vy konkrétně?
Na Masarykově univerzitě máme dva projekty, které teď řešíme v Antarktidě. Měření škodlivého ultrafialového záření a zjišťování jeho důsledků na živé organismy, především rostliny. To souvisí s ozonovou dírou. Nejvíce se to projevuje právě v polární oblasti. V Evropě například nebyla nikdy tak zeslabená jako právě tady. Měření provádíme na stanici J. G. Mendla už třetím rokem. Naše výsledky porovnáváme s dalšími asi 15 místy v Antarktidě, takže máme už důležitou řadu pro porovnání změn intenzity slunečního záření.

A druhý projekt?
Ten je stejně důležitý. Snažíme se zjistit, jak rychle ustupují ledovce v tamější krajině. Jak ubývají, jak

cíl expedice

Klimatolog a geograf Kamil Láska je vedoucím letošní expedice na ostrov Jamese Rosse v Antarktidě.

15 vědců tady zkoumá vliv globálního oteplování na polární přírodu.

Stanice je majetkem Masarykovy univerzity v Brně.

mění svůj tvar a co to jsou za mechanismy, které se podílejí na jejich úbytku. V okolí stanice je několik menších ledovců, které stejně jako antarktický pevninský ledovec podléhají změnám klimatu. Takže chceme například zjistit, jestli za 30 a 50 let vůbec budou ještě existovat. V oblasti, do které spadá i ostrov Jamese Rosse, je totiž největší zaznamenaný nárůst teploty vzduchu v Antarktidě. Začal už před 50 lety a dělá asi čtyři a půl stupně v průměrných ročních teplotách.

Kdy budou výsledky?
Po letošní výpravě budeme schopní data vyhodnotit lépe. Kromě měření tání ledu na povrchu ledovce používáme i letecké snímky, které se tady dělají už padesát let. Z těch jsme schopni rekonstruovat tvar a vidět ty změny oproti počátečnímu stavu před padesáti lety.

Jak je vaše výzkumná stanice velká a jakou používáte energii?
Je tam obytný dům pro patnáct lidí, dřevostavba. Uvnitř jsou pokoje, jídelna, malý sklad, dvě laboratoře, technická dílna a ventilační systém. Součástí domu jsou sluneční kolektory, které ohřívají vzduch uvnitř základny, ze které se rozvádí po domě teplý vzduch trubicemi.

To pokryje všechnu energii?
Ne, to zatím není možné. Dům je napojený na dalších osm kontejnerů, ty jsou pro zabezpečení chodu celé stanice. Na jednom jsou solární panely na ohřev teplé užitkové vody. Dále je tam elektrocentrála a spalovna odpadu, kde je možné spalovat některé materiály, ostatní odpadky odvážíme. Na každém kontejneru je větrná elektrárna.

Takže využíváte jen energii ze slunce a větru?
Převážně. Od začátku byla stavba plánovaná jako nízkoenergetický dům, který svou spotřebu bude brát ze slunce a větru. Jen tehdy, když bude chybět, tak se zapojí generátory elektrického proudu, které jsou na naftu. Máme minimální emise. Je jen jedna stanice, která má nula vypouštěných emisí. A to je jedna belgická stanice. Naše stanice je v pořadí druhou nebo třetí stanicí která se snaží využívat v maximální míře obnovitelných zdrojů.

Platí vám to celé univerzita, nebo i vy něco sami?
Pobytové náklady a doprava jsou hrazeny z projektů. Masarykova univerzita se snaží zabezpečit technickou údržbu stanice.

Jak je to se zásobami, co jíte?
Jíme jen to, co si dovezeme. Už teď jsme objednávali hlavně mražené maso i sypké potraviny, mouku, cukr, sůl. Čerstvou zeleninu a ovoce pak před odjezdem nakoupíme v Chile. Každý den máme dvoučlenné služby na stanici, které plní funkci kuchaře a mají za úkol připravit tři jídla. Ale když je dobré počasí, tak všichni vědci odcházejí ráno a vrací se večer, tehdy oběd odpadá.

Vybavujete se na celý pobyt?
Nedá se spoléhat na to, že se k nám někdo dostane. Dokonce nakupujeme ještě víc zásob, asi jednaapůlnásobek, kdybychom museli kvůli špatnému počasí zůstat déle, kdyby se nedalo odplout či odletět.

Už se vám to někdy stalo?
Zatím ne, ale musíme s tím počítat. Jsme vázaní na další státy a spolupracující instituce. Doprava tam ledoborcem je přes chilskou armádu a Chilský antarktický institut. Nazpátek let vrtulníky s argentinskými vzdušnými silami.

Co děláte ve volném čase?
Záleží, jaký je den. Jestli aktivní v terénu, tak se jen odpočívá, večeře je kolem osmé, takže času moc nezůstává. Popřípadě se pustí film z DVD nebo jsou prezentovány odborné výsledky jiných kolegů. Situace se mění, když je několik dnů třeba sněhová vánice a nedá se vyjít na krok. Pak je víc času na úklid i na jídlo. A víc možností pracovat v laboratoři, dělat analýzu vzorků. Tím, že je ten pobyt maximálně dvouměsíční, tak je toho času velmi málo, tak se snažíme využít každé hodiny, abychom stihli vše, proč tam jedeme. Co nestihneme tam, těžko se v Česku dohání.

Kolik je tam stupňů?
V průběhu antarktického léta se teploty vzduchu pohybují od minus deseti do plus deseti stupňů. Ale většinou teploty okolo nuly nebo pod ní. V zimě teploty klesají pod minus dvacet, několikrát i pod minus třicet.

Potkáváte se tam se zvířaty?
Relativně málo, co se týče druhů, tak nejvíce je tam ptáků. Asi dvě stě metrů od nás hnízdí v průběhu letních měsíců kolonie rybáků, zřídka na pobřeží potkáme tučňáky a tuleně, to je velké zpestření. A když máme možnost a dostaneme se na moře při příbřežní plavbě pomocí gumových člunů, tak občas uvidíme velrybu. Ale to je velmi vzácné setkání.

Jaké jste při polárních expedicích zažil největší dobrodružství?
Pro mě jako člověka žijícího deset měsíců na souši je vždy největší dobrodružství přeplutí asi tisíc kilometrů širokého Drakeova průlivu, oddělujícího Jižní Ameriku od Antarktidy. Velkou radostí po plavbě po rozbouřeném moři jsou první ledové kry, které pomalu "hlásí" cíl naší cesty.