Vrátit na jeviště dílo předního českého básníka v roce (opomíjeného) stého výročí jeho narození je bohumilý záslužný úkol. Výsledná inscenace Pavola Juráše ale hraničí s kategorií průšvih.
Jistě nelze pranic namítat proti ambici inscenátorů postavit před diváka monumentální historické plátno. Jen kdyby ta opulentní jevištní vlastivěda totálně nepřekryla vlastní křehký text.
Juráš v roli režiséra i autora kompletní výpravy muziky i světelného designu dělá všechno pro to, aby vykroužil zejména velkolepý divadelní zážitek.
V inscenaci se střídají stovky kostýmů (od replik historických oděvů až k jakési volně stylizované šlechtické středověké módě), hlaholí tu metrákový zvon a mezi aktéry se objeví i živý pes a cvičený dravý pták.
Nelogická scéna s dravcem ruší tklivost okamžiku
A právě při scéně, kdy Oldřich oplakává mrtvého přítele Kaplana a bere na ruku dravce, se ukazuje bezzubost dekorativního přístupu. Na jeviště mezi mrtvého a truchlícího bez logiky věci najednou vtrhne ptáčník a odvábí návnadou ptačího herce.
Celá tato klopotná show ruší nejen tklivost okamžiku. Naoko estetizující režie to vše organizuje kvůli několika mávnutím křídly a polopatistickému symbolu nespoutanosti a svobody. Nesmyslné ptačí hrátky navíc protagonistovi až fyzicky znemožňují soustředěný výkon ve vypjatém okamžiku. A podobnými okamžiky je inscenace přímo protkána.
Podobně nezvládnuté je organizování masových scén. Nejde jen o vlastní pohyb na jevišti. Desítky externistů jsou okouzleny svou jevištní přítomností natolik, že jejich přehrávání je často bezděčně mění v komickou stafáž. A to je ve vážné hře plné krve a vášní skutečně problém.
Navíc režie nechává tyto amatéry často napospas sobě samým. Těla se kupí v podivných hordách či choreografiích simulujících dvorské hry. Časté tanečky několika konzervatoristů netvoří jedinečnost režijního stylu, jsou jen rušivou a nadbytečnou fyzkulturou pro diváka.
Hrubínova strhující zápletka utopená v podivných aranžích
Na jevišti se rojí desítky lidí, ale větší smysl ani estetické obrazy to nedává. Výmluvnou bezmocnost režijní práce s davem předvede orgiastická scéna šílenství kolem slavnostní tabule: účinkující na sebe naskáčou, vytvoří hradbu těl a několik dlouhých okamžiků prostě jen vřeští.
Evokovat až naturalisticky atmosféru středověku byl jistě legitimní režijní záměr. Má to obstarat i kulisa Oldřichova hradu. Kašírované stěny této realisticky vyvedené tvrze a toporné herectví upomenou na divadlo předminulého století. Bude jen na míře divákova vkusu, nakolik mu věrné dekorace připomenou obrozenecky rozdychtěné divadlo.
Ale ústřední problém nového kusu je jinde. Jistěže divadlo může být pastvou pro oči, jen když prázdně přepjatá zdobnost a okázalé balábile nezabijí vlastní básníkovo dílo. Tady místy neslyšíte, co si hrdinové vyprávějí.
Na jevišti je tolik akce, že se Hrubínova slova ztrácejí v podivných aranžích. Herectví se tady ve většině případů proměnilo v nabubřelé deklamování mezi běháním od akce k akci. Hrubínův nádherný jazyk i strhující dramatická zápletka padly za oběť vnějškové zdobnosti.
Mahenovo divadlo by nemělo být laboratoří
Juráš své první velké jeviště nezvládl. Snaha o masivní inscenační styl plný velkých obrazů a patosu, jímž se Národní chce v posledních sezonách prezentovat, je tu jen přemrštěná podívaná.
Mahenovo divadlo by ovšem nemělo být laboratoří pro pokusy. Pořád zůstává druhou první scénou v zemi. První moravská činohra by měla nabízet vyzrálé režijní rukopisy, precizovat herectví, cizelovat básnický jazyk.
O ten se tady ale opravdu starají pramálo. Chybami zamořený program odzbrojí hned na první straně, kde se děkuje "uměleckému šéfovy Janáčkovi opery"! To by se ve významném divadelním domě pečujícím o národní odkaz jazykový i dramatický stát nemělo.
HODNOCENÍ MF DNES: 20%
