Jak se teď daří vašemu synovi?
Je mu rozhodně lépe než na začátku tohoto týdne. V pátek už dokonce chvilku chodil. Řekla bych, že se výrazně zlepšil i jeho psychický stav. Zatím ale stále nevíme, kdy by mohl jít z nemocnice domů. Ještě ani není na standardním pokoji, stále zůstává na jednotce intenzivní péče.
Měli jste někdy podobné problémy? Napadl někdy někdo vašeho syna nebo jeho spolužáky?
Pokud vím, a jako matka bych měla vědět všechno, tak Petra nikdy nikdo nenapadl. Je to kluk, který není agresivní, nevyhledává konflikty. Všichni jeho kamarádi se po tom napadení postavili za něho, vyjadřují mu podporu. Až mě to samotnou překvapilo. Stejně tak si teď nevybavuji, že by podobným způsobem v Břeclavi napadli útočníci někoho jiného.
Nemůže být útok na vašeho syna pomstou? Pracujete přece jako tlumočnice u soudu?
To je pravda, chodím tlumočit i k soudu. Ale nepamatuji se, že bych překládala u nějakého případu, který by ohrožoval bezpečnost a zdraví, ať už moje, nebo mých dětí. Při tlumočení musím být neutrální, to mi ukládá zákon. Překládám jen z jednoho jazyka do druhého. Proto se nedomnívám, že by to, co se stalo, mělo nějakou souvislost s mojí prací.
Jak se vám teď změnil život? Změnila se atmosféra u vás v rodině a ve městě?
Náš život se změnil podstatně. Na ulici mě poznávají i cizí lidé. Chvílemi si připadám jako mediální hvězda, ale ani trochu mě to netěší. Raději bych měla svoje soukromí a klidný život. Samozřejmě mě velmi podporují moji příbuzní a známí. Ale překvapila mě podpora i ze strany úplně cizích lidí, kteří mě oslovují na ulici. Říkají mi, jak je jim líto, co se stalo. Hned po tom útoku mi také telefonovali z firem, pro které překládám. Ptali se, jestli něco nepotřebujeme a jak nám mohou pomoci.
Policie stále nedopadla útočníky, kteří vašeho syna napadli. V pátrání pomáhají i břeclavští Romové. Oslovil vás třeba na ulici někdo z Romů?
Zatím ne. A upřímně říkám, že během prvních dvou, tří dnů po útoku bych ani s žádným z nich hovořit nedokázala.
A jaká teď panuje nálada ve městě? Nemají lidé větší strach o své děti?
Na tuhle otázku asi neznám odpověď. Jsem teď v hrozném kolotoči, vyřizuji běžné věci a do toho mám hodně jednání a samozřejmě se snažím být co nejčastěji u syna v nemocnici. Nemám čas sledovat, co se děje ve městě ani na Facebooku, kde si lidé o útoku na mého syna také píší. Přehled budu mít až snad s odstupem času. Teď si připadám jako v rozjetém vlaku, o kterém nevím, kam směřuje.
Jak vnímáte protestní pochod, který se v Břeclavi chystá? Co si myslíte o tom, že ho hlásila Dělnická mládež? (uskupení napojené na DSSS, která navázala na činnost zrušené Dělnické strany. Ta skončila kvůli radikalismu a napojení na neonacisty pozn. red.)
Česká republika je demokratický stát. Každý tu může vyjádřit svoje názory a nepotřebuje k tomu moje svolení. Otázka ale je, jak to udělá. Apelovala jsem na lepší stránku všech, kdo protesty chystají, aby vyjádřili svůj názor, ale poklidně. Nesmí při tom dojít k žádným násilnostem, žádnému házení dlažebních kostek (více o chystaném pochodu Břeclaví čtěte zde)
Po tom, co se stalo vašemu synovi, neuvažujete, že se z Břeclavi odstěhujete jinam?
Zatím jsem nezaznamenala, že by tu byl nějak ohrožený život mých dětí, i když útok na mého syna mnou otřásl. V Břeclavi žijeme šest let a máme tu spoustu přátel a známých. Bylo by mi líto, kdybych se odtud musela stěhovat. Nemám v Česku žádné příbuzné, jenom děti, a tak by pro mě také bylo těžké začínat jinde znovu od nuly.
