Jak se tehdy rozbíhala charitativní pomoc?
Hned v prvních dnech jsme měli s řediteli oblastních charit schůzku a dali jsme dohromady plán pomoci. Pak ale začala volat spousta lidí, kteří se ptali, co můžou udělat. Jestli poslat věci, peníze nebo jít pracovat jako dobrovolníci. Tak jsme se rozhodli, že vyhlásíme humanitární sbírku. I dobrovolníci pro nás byli stěžejní, protože charita neměla tolik zaměstnanců.
Šéf oblastní charity v Hodoníně Václav Salajka
Co lidé do sbírky posílali?
Vše možné. Volali nám třeba, že mají půl náklaďáku jablek nebo jogurtů. Abychom se nestali překladištěm, tak jsme kontaktovali charity v postižených oblastech a dodávky směřovali rovnou tam. Lidi jsme pak vyzvali, aby nejprve posílali saponáty, sava, lopaty, igelitové tašky nebo kolečka. Déšť tehdy ještě neustával, lilo pořád dál. Pak se nosily přikrývky, prostěradla, osušky. Lidé nabízeli i pračky, sporáky nebo nábytek. To se využilo až v poslední fázi, když si postižení lidé vysušili příbytky.
Jak na to reagovali ti, které povodně zasáhly?
Lidé byli maximálně vděční, i když setrvávali v jakési apatii. Viděli zkázu svých domů, na které šetřily generace. V tu chvíli byla důležitá pomoc psychologů.
Co bylo pro vás nejsilnějším momentem?
Pamatuji třeba na jedny lidi v Mikulčicích. Sociální pracovníci a zástupci obce vyhodnotili, že je potřeba jim pomoci. Domek měli opravdu zatopený, spotřebiče museli vyhodit. Oni ale pomoc nechtěli, říkali, ať to dáme potřebnějším. Že oni rozdělají oheň v kamnech a barák opraví. Starosta je pořád přesvědčoval, ať pomoc přijmou. Nakonec to vzali, ale několik let pak posílali dary na charitu, až nakonec všechno vrátili. Říkali, že když mají peníze, tak proč by nedali jiným, když i jim v těžké chvíli někdo pomohl. To bylo krásné.
Pamatujete někdy v minulosti na takovou vlnu solidarity?
Ne, to bylo poprvé. Pro mě to bylo důkazem, že práce, kterou děláme, má smysl. Když jsme do postižených oblastí jezdili, věděli jsme, co nás tam čeká. Pořád se to opakovalo v televizi i v rádiu. Ale pro mě bylo opravdu silné to, jak lidé reagovali. Sami přicházeli a chtěli pomoci druhým. Hlásily se i firmy. Třeba jedna společnost z Kyjova darovala dvě nákladní auta kanystrů, protože byly ohrožené zdroje pitné vody.
Pro vás to bylo asi náročné období.
Nesmírně. Dělali jsme od rána do večera, organizovali sbírku nebo doprovázeli auta, která vozila pomoc na severní Moravu. Do Hodonína jsme vozili několikrát za den vodu. Bylo to hodně hektické, ale dalo nás to dohromady se všemi dobrovolníky. Oni dodnes občas přijdou na kafe a popovídáme si. Byly tam třeba mladé holky středoškolačky a pro nás byla jejich snaha povzbuzením.
Vyrovnala se pak nějaká kalamita v regionu povodním z roku 1997?
Takovou situaci jsem nezažil a všichni si přejí, aby nikdy nenastala. Pokaždé, když stoupá řeka Morava, automaticky sednu do auta. Objíždím v něm místa, která byla tehdy zaplavená, sleduji hladinu a poslouchám předpovědi počasí. To už je takový zvyk. Říkám si: Pozor, pozor, možná se něco děje.
