Tentokrát se před objektiv fotoaparátu postavilo v rozmezí dubna až června netradičně jedenáct žen od osmašedesáti až do osmaosmdesáti let. Jedny z posledních žen, které je po vsi ještě aspoň občas možné vidět ve stoletých vlňácích, fěrtůšcích, ručně vyšívaných šátcích či jupkách.
I když si tradiční venkovský oděv oblékají i ony už jen na nedělní mši, Vánoce, Velikonoce či na církevní svátky, jako je třeba Boží tělo. Anebo také když jdou na zápraží pohodit zrní slepicím.
Přemluvit osmdesátileté "modelky" k ochotnému pózování na stránky kalendáře přitom nebylo vůbec jednoduché.
"Dyť je ně sto roků, kde já sa budu fotit, hubu mám už jak rozšláplý krajáč," smála se prý neobvyklé nabídce osmdesátiletá rodačka z Moravské Nové Vsi Libuše Pilátová, když ji Zlata Maděřičová z Jihomoravské komunitní nadace odchytila někdy k jaru v neděli ráno před kostelem ve stoletém vlňáku po stařence.
"Teď si ze mě dělají vnuci srandu, že máme v rodině už dvě modélky. Vnučku a mě," směje se stařenka nad právě vydaným kalendářem, ve kterém její foto zdobí lednový měsíc. Nápad nafotit stařenky v krojích a zachytit tak jejich krásu se přitom zrodil v hlavě vnučky jedné z nich.
"Kam se na ty krojované babičky hrabou silikonové krásky"
Během prvních dnů, kdy se kalendář s rozesmátými babičkami a téměř devadesátiletými stařenkami objevil na pultech Turistických informačních center Břeclavska, se jich po 180 korunách rozprodalo přes sto kusů.
Nápad vzdát hold stáří a ukázat přitom krásu lidových krojů Podluží se tak ukázal jako skvělý marketingový tah.
"I chlapi na křtu kalendáře si libovali, že je to prostě nádhera. Kam se prý na ty naše krásné krojované babičky hrabou ty všechny silikonové krásky," libuje si Zlata Maděřičová, která nápad díky dárcům uskutečnila.
Kalendář se do týdne objeví kromě Břeclavi a Velkých Pavlovic třeba i v Hodoníně a Mikulově. Jeho nákupem podpoří navíc lidé vznik nového muzea.
"Byla to překrásná práce. I když byly stařenky zpočátku hodně nedůvěřivé a před objektivem utíkaly, užily jsme si později i spoustu legrace. A čím víc focení měly za sebou, tím se víc a víc otevíraly a fotky tak byly čím dál lepší," chválí si netradiční projekt, který bude možná dál pokračovat, fotografka Markéta Uhlířová. I když práce na kalendáři pro nadaci byla zadarmo, neváhala.
"Ta poslední hrstka žen, které ještě stále v dědině vyznávají tyto tradiční hodnoty, je totiž opravdu vzácná. Vždycky, když zaslechnu umíráček, si řeknu: Proboha, snad mi nezemřela některá z nich," vypráví Zlata Maděřičová. A vzpomíná, jak se nasmály se stařenkami při focení. "Když se tetiny rozjely, tak dokonce chtěly, abychom je nafotili v plavkách," směje se.
