Bratr a starší sestra, řekli byste při pohledu na osmáka a dvaadvacetiletou studentku psychologie, jak se tak za sebou pomalu sunou na bobové dráze v pražském Proseku.
Jindy vyrážejí na lezeckou stěnu, bruslit či na výlet za Prahu. Občas také zajdou do kina, nebo se připravují do školy. "Poradila mi to mamka. Dřív jsem moc nechodil ven, tak abych neseděl pořád doma," říká Dan. S Eliškou se začal scházet loni v květnu. Na začátku si zkusili tři cvičné schůzky. Když zjistili, že to půjde, sestavili plán, na co se chtějí zaměřit.
"Měla jsem vysoké ambice, že zapracujeme na Danově paměti, na jeho zbrklosti a zapomínání věcí. To vylepšujeme malinkými krůčky. Je dobré, že už sám každý měsíc naplánuje jednu schůzku. Cíl také byl, aby neměl žádnou trojku na vysvědčení a to se nám povedlo," líčí dobrovolnice.
Podobných párů prošlo projektem neziskové organizace Lata během dvaceti let už kolem patnácti set. "Schází se jednou týdně na dvě až tři hodiny. Trvá to půl až dva roky, pak by to mělo skončit. Klient by se měl naučit žít bez dobrovolníka," říká ředitelka sdružení Markéta Ježková.
Pomoc staršího parťáka potřebují děti a mladí lidé od 13 do 26 let z rozmanitých důvodů. Někteří pocházejí ze sociálně slabých rodin, potýkají se s problémy doma či ve škole. Nebo mají obtíže s drogami či svou psychikou. Další se zase zkoušejí osamostatňovat po letech v dětském domově. Učí se třeba oslovovat cizí lidí, navazovat vztahy, cestovat po Praze, smysluplně trávit volný čas nebo zvyšovat sebevědomí.
Dobrovolníci si musí udržovat odstup
Eliška po každém setkání vypracuje hodnotící zprávu a jednou za měsíc se pod dohledem psychologa schází s ostatními dobrovolníky a společně řeší vztahy se svými mladšími svěřenci. Dan zase vždy po třech měsících bilancuje uplynulou dobu se sociální pracovnicí Laty.
Dobrovolníkům je osmnáct až třicet let a nejčastěji to jsou vysokoškolští studenti sociální práce nebo psychologie. Kvůli časové i psychické náročnosti po výcviku hodně zájemců odpadne. "Ročně nás osloví třeba dvě stě lidí, ale z toho vybereme zhruba třicet," podotýká ředitelka sdružení.
Dobrovolníci si zároveň musí od svého "klienta" udržovat odstup. "Je to takový profesionální kamarád. Měl by mu pomáhat s trabli, ale ne je převzít na svá bedra. Občas k nám někdo přichází s představou: Chci spasit svět," uvádí Ježková.
"Nesmíme se vídat s klientovými kamarády a rodinou, stýkáme se jen sami dva. Nezasahujeme si do osobního života, nevíme, kde ten druhý bydlí, nebo kde má školu," popisuje pravidla Eliška.
Zažili jsme hodně věcí, které jsem neznal, říká Dan
Dan se bude se starší kamarádkou scházet ještě zhruba rok. Eliška to zpočátku využila jako praxi do školy, teď v tom pokračuje, protože vidí, že to má smysl. "Naplňuje mě to, že se scházím s někým o osm let mladším, než jsem já, a že ho to se mnou baví. Toho si vážím," říká studentka.
Na těch pár hodin týdně se obvykle těší i Dan. "Vždycky máme nějaký program. Zažili jsme hodně věcí, které jsem neznal. Až to skončí, budu se snažit na ty akce jezdit sám," plánuje si školák.
