Ročně vyšle do celého světa kolem milionu vánočních ozdob. Jak však výroba nejrůznějších druhů skleněných baněk ve vsetínské Irise vypadá, ví jen málokdo.
Mezi osoby v této věci nejpovolanější patří vedoucí závodu Vlastimil Juřička. Poté, co nás přivítá u recepce, vstupujeme za jeho doprovodu do foukárny.
Právě tam se baňky, kterými v prosinci zdobíme své vánoční stromky, začínají rodit.
Asi metr a půl dlouhé skleněné tyče se tu zkracují na takzvaná tělíčka. Následně s nimi pracovnice, kterých je u stolů v místnosti zhruba desítka, manipulují nad hučícím plamenem hořáku.
Krouživými pohyby dělnice zachovávají pravidelný tvar budoucí baňky, kterou pak vyfukují do předepsaných rozměrů.
Ve foukárně je vedro
Pomáhají jim drátěná oka, kterými vznikající skleněné ozdoby musejí jít natěsno protáhnout. Tolerance? Jeden milimetr.
„Klasických koulí zaměstnankyně denně zvládnou vyfouknout kolem 450, složitějších špic asi jen třetinu,“ vypočítává Juřička.
Vsetínská IrisaVýrobní družstvo Irisa bylo založeno v roce 1954 s tehdejším názvem Sklářské lidové družstvo. Jeho prvním výrobním programem byla výroba skleněných ručně vyráběných vánočních ozdob a kartonážní výroba. V současné době má firma zhruba 320 zaměstnanců, z nichž na výrobě ozdob aktuálně pracuje 72 zaměstnanců. Více než polovinu z nich představují zdravotně znevýhodnění lidé. Největší nápor firma zažívá na jaře a v létě, kdy je třeba dodat zboží velkým odběratelům. Podzim povětšinou patří výrobě pro menší tuzemské zákazníky. |
Ve foukárně je pořádné vedro. Teploměr na stěně ukazuje 37 stupňů. „Celý rok tu máme jako u moře,“ usmívá se náš průvodce.
To už se ale přilehlou chodbou přesouváme do stříbřírny. Bohužel, menší místnost je prázdná, zaměstnanci dnes mají jiné úkoly. O tom, co se děje právě zde, tak dostáváme alespoň výklad.
„Do kuliček se tu stříká speciální roztok. Poté s nimi pracovníci zatřesou a dají je do vodní lázně, díky čemuž vznikne chemická reakce. Výsledkem je, že jsou kuličky zevnitř postříbřené. Tedy alespoň ty, které tímto způsobem chceme upravit,“ vysvětluje Juřička.
Po omytí a vysušení putují baňky do další místnosti – smáčírny. Té dominuje několik metrů dlouhý stroj a spousta pixel s barvami.
Také tady mají zaměstnanci jasně dané úkoly. Ozdoby jednoduše namočí do požadované barvy a baňky postupně skládají do vysoušecího tunelu. Tím skleněné polotovary za zhruba půlhodinu projedou a na konci se posbírají.
Nejtěžší dekory? Kolem 60 za den
V poslední výrobní fázi výroby se koule dostávají do rukou výtvarnic. V malírně, kde jich při naší návštěvě sedí šest, na sebe vzájemně přes regály plné ozdob nejroztodivnějších tvarů a barev prakticky nevidí.
Dámy v rukou třímají štětečky a trubičky různých průměrů a délek. Pracují i s lepidlem a posypy, díky nimž lidem zdobí stromečky například modré a červené baňky se zdrsnělými stříbrnými a zlatými motivy.
Každou baňku berou malířky do rukou mnohokrát a na jejich stěny přenášejí svůj nesporný um. Pod rukama jim vznikají na první pohled prosté vzory hvězdiček nebo obrysy stromečků, ale i mnohobarevné postavičky dětí či sněhuláků.
„Výtvarnice ozdobí i 400 baněk s jednoduchým vzorem denně. U nejtěžších dekorů to naopak bývá jen kolem šedesátky,“ odhaluje Juřička.
Pak už stačí jen ořezat stopku, na její pozůstatek upevnit záponku, hotový výrobek zabalit do krabic a poslat do obchodů. Irisa má dokonce vlastní kartonážku.
Vracíme se celým provozem až téměř ke vchodu do závodu. Ještě než jej opustíme, vcházíme do vzorkovny baněk. Vitríny jsou jich plné, každá z nich je přitom jiná. Barev a tvarů tu najdete nepočítaně.
„Vzorujeme skoro 800 nových dekorů ročně. Když si to vynásobíte 60letou historií společnosti, dostanete se na hodně zajímavé číslo,“ naznačuje Juřička.
Inspiraci pro nové vzory hledají lidé z Irisy na veletrzích textilu, je prý také třeba i sledovat módní trendy.
„Letošní Vánoce budou v kurzu přírodní barvy a růžové,“ poznamenává Vlastimil Juřička s tím, že nově si zájemci mohou baňky zakoupit i v podnikové prodejně v místní části Luh.
