Přestože měřil téměř třicet kilometrů a na začátku byl jen soustavou vzájemně propojených prašných cest, trvala stavba závodní trati jen pět měsíců. Na konci září už kontinentální automobilová elita odstartovala na silnici s bezprašným povrchem a klopenými zatáčkami – první svého druhu v Československu.
„K úpravám bylo třeba 7190 vagonů materiálu a denně na okruhu pracovalo 400 až 600 lidí,“ vzpomínala později Eliška Junková, žena, která u zrodu okruhu stála a pomohla jej prosadit navzdory – jak jinak než Praze.
Tamější Autoklub totiž výstavbu okruhu v Brně nedoporučil. Jenže díky Junkové a dalším nadšencům z moravského „konkurenčního“ autoklubu nakonec kývnul na záštitu okruhu prezident Masaryk. To bylo v říjnu 1929. Stavba začala 10. dubna 1930 a 28. září už odstartoval první závod.
Závodníci trať přirovnávali k „zelenému peklu“
Jméno Elišky Junkové pomohlo do Brna i napoprvé přitáhnout evropskou elitu, s níž se znala z doby, kdy ještě společně se svým manželem Čeňkem Junkem závodila.
Na startu prvního ročníku do té doby neznámého závodu tak stáli třeba Nuvolari, Caracciola, Von Morgen, Borzacchini a další tehdejší hvězdy. A jaká byla podle nich trať? Většinou ji přirovnávali k o pár let staršímu Nürburgringu přezdívanému „zelené peklo“.
Velká část tratě v lesích, celkem 128 zatáček (Nürburgring měl dokonce 174 zatáček) a předlouhá rovina od Kývalky přes Veselku až k Bosonohám. Už v roce 1930 se tam jezdilo po dlažebních kostkách přes 200 kilometrů v hodině. V roce 1937 přes tři sta.
Respekt u jezdců budily zejména takzvané ostrovačické serpentiny. Vítěz prvního závodu von Morgen je označil za „vražedné“.
První ročník sklidil úspěch, ale – nevydělal. Na druhý se museli brněnští motorističtí nadšenci složit. Třetí ročník, na který přišlo už 200 tisíc lidí, byl poprvé v plusu. Brno se definitivně zapsalo do kalendářů nejlepších závodníků tehdejší doby.
Italská legenda nenáviděla Brno do smrti
Historicky nejúspěšnějším závodníkem předválečné éry se stal Louis Chiron, vyhrál třikrát po sobě v letech 1931-1934. Naopak další legenda – Ital Tazio Nuvolari – musel Brno nenávidět až do smrti. Tolikrát tady byl blízko vítězství. Nakonec mu ale vždy něco triumf překazilo.
Tak třeba hned první ročník – Nuvolari vedl ještě v půlce posledního kola, v depu už se chystala oslava. Jenže pár kilometrů před cílem svoji Alfu Romeo doslova uštval. Do cíle sice dojel, ale až druhý za Němcem von Morgenem. O rok později se zapletl do havárie s Varzim a Fagiolim, při které trojice zdemolovala dřevěný přechod přes trať. Hasiči ho pak museli podpírat až do konce závodu, aby se nezřítil na trať.
A v roce 1937, kdy měl v Brně poslední šanci? Raději nevzpomínat – geniální řidič Nuvolari v závodě držel krok se špičkou, přestože proti němu a jeho Alfě Romeo stála celá smečka technicky mnohem vyspělejších německých strojů – monstrózních šestnáctiválců Auto Union a osmiválcových Mercedes-Benz.
Pak přišel defekt – Nuvolari roztrhl pneumatiku tak, že celá upadla. Přesto Ital nevzdal, dojel po ráfku asi sedmdesátikilometrovou rychlostí do technického depa v Ostrovačicích, nasadil nové kolo a závod dokončil pátý.
Na závod přišlo 300 tisíc diváků
Závod, na který přišlo rekordních 300 tisíc diváků, se celý jel v ponuré atmosféře. Zahájil jej pietní akt za muže, který dal trati i Velké ceně jméno – Tomáš Garrigue Masaryk zemřel necelé dva týdny před závodem.
Během tréninků došlo k několika těžkým nehodám a smolný víkend vyvrcholil závodem. Němec Lang zřejmě kvůli technické závadě vyjel z trati do příkopu a náraz jeho Mercedes vymrštil mezi diváky. Dva lidé zemřeli, devět bylo zraněno. Jezdec z auta vypadl a měl jen lehký otřes mozku. Před novináři pak vypověděl, že jel před nehodou kolem tří set kilometrů v hodině.
Kvůli Mnichovu se nejelo
A jen náhodou přežil nehodu i československý Zdeněk Pohl, kterému v plné rychlosti praskla pneumatika. Zatímco jistý pan Lorenz, kterému utržená pneumatika vletěla oknem do domu, vyvázl bez zranění, Pohla odvezli s těžkými vnitřními zraněními do Úrazové nemocnice.
Ročník 1938 byl naplánovaný, měl se jet 25. září. Pět dnů před tím, než byla podepsána Mnichovská dohoda. To sice nikdo netušil, ale přesto se už kvůli politické situaci závod nekonal. A ani dalších jedenáct let.
Světová jména se vrátila na zkrácený Masarykův okruh znovu v roce 1949. O rok později se v přituhující atmosféře totalitního Československa tento kousek zopakovat nepodařilo, světové automobilové závody z Brna navždy zmizely a v roce 1950 se začala psát nová kapitola dějin Masarykova okruhu – ta motocyklová.
