Petr Bloudíček je primářem dětského oddělení znojemské nemocnice 15 let. Je velkým propagátorem kojení a pochvaluje si přítomnost rodičů na oddělení, ve Znojmě byl dokonce první tatínek u porodu.
Co se za těch 31 let vaší praxe nejvíce změnilo v chodu oddělení? Je to fakt, že maminky můžou v nemocnici zůstat s dětmi?
Změnilo se toho strašně moc. Přítomnost matky je zásadní a my byli v prvních řadách těch, kteří to prosazovali. Děti by měly být v nemocnici co nejméně. To, co jde, se má řešit ambulantně, a když už musí být dítě hospitalizované, tak s doprovodem.
Takže se zkrátila doba hospitalizace?
Určitě. Je nesmysl, aby dětské oddělení praskalo ve švech, poloviční obsazenost je akorát. Pokud je to víc, je tam špatný pediatr. V průměru jsou u nás děti dva dny.
Říkal jste, že se změnily i možnosti pediatrie.
Ano, spousta věcí se dá udělat ambulantně. Třeba diagnostika alergií, léčba astmatu. Za ty roky se také změnila skladba nemocí, dnes je daleko víc těch virových, což jsou třeba průjmová onemocnění, než těch bakteriálních.
Sedíme naproti dětské herně. Znamená to, že je tady volnější režim a děti si můžou normálně hrát jako třeba ve školce?
Já říkám, že základní řád je neřád. Nejsem přívrženec kasárenského přístupu. Když chci, aby se ke mně někdo choval hezky, musím se chovat hezky i já k němu. Takže samozřejmě se dodržuje nějaký režim, ale děti si mohou normálně hrát.
Takže domácí prostředí vlastně léčí.
Prostředí má být krásné a přívětivé. To prosazuji i na novorozeneckém oddělení, aby se přiblížilo co nejvíce domovu. Umírní se tak tlak na domácí porody, s kterými samozřejmě nesouhlasím. V nemocnici je daleko větší šance, že se zvládnou případné problémy.
Jste příznivcem babyboxů, vysvětlete proč?
Pro mě je zásadní, že se takto zachránily desítky dětí. Přitom v našich řadách jsem v menšině, pediatři babyboxy spíše odmítají. Já si ale myslím, že zachráněný život má větší váhu než vědět, odkud jsem.
Je pro práci na dětském oddělení nejpříznačnější to, že komunikujete přes rodiče?
To je velké specifikum. Ale největší je ten dětský pacient. Dítě není zmenšený dospělý. Charakteristika pediatrie je růst a vývoj. Dítě není nikdy stejné, jeho diagnóza se pořád vyvíjí. Základem je ale rozhovor s rodičem. Z 90 procent nám řekne diagnostiku on sám. Specifikem je i vyšetření. Pediatr má být klidný, to je asi taky jeden z důvodů, proč je to feminizovaný obor. Samozřejmě také proto, že žena rodí a je matkou.
Kolik vás je na dětském oddělení mužů?
Jsme tu dva. Ale v jiných regionech to je ještě méně.
Co říkáte na mnohem větší zapojení otců, než tomu bylo dříve?
Ve Znojmě jsme měli prvního tatínka u porodu v Československu. Důvodem je nejen citová podpora ženy, ale hlavně se tím změnil přístup personálu. Ale nepřineslo to to, co jsme očekávali - snížení počtu rozvodů, jak by se od společného sdílení tak emotivního zážitku čekalo.
Je dobře, když se rodičovské síly dělí padesát na padesát? Dokážou se rodiče zastoupit?
Matka se nedá nahradit. Technicky ano, přebalit, nakrmit, ale emocionálně ne. To nezvládne ani tatínek. Víte, novorozenci jsou strašně inteligentní, mnohem víc než my. A matka je na dítě napojená. To ona pozná, když je dítě nemocné. Když vidím tatínka v ordinaci, tak vím, že je jeho návštěva skoro zbytečná. Že mi toho moc neřekne, pokud to nemá napsáno na papírku od ženy. (smích) Ať se na mě muži nezlobí, já jsem taky tatínek.
Máte nějakou radu, univerzální doporučení pro rodiče?
Apeluji na maminky, aby nebyly tak militantní odpíračky očkování. Je to cesta zpátky a chyba. Benefit pro společnost je nesmírný, nevyčíslitelný penězi. Odmítání očkování, to je cesta zpátky do jeskyně.
