Byl už na rakouském území, když českoslovenští pohraničníci začali pálit. Na utíkajícího Františka Faktora z Novohradska vystříleli 30. října 1984 stovku nábojů. Třiatřicetiletého muže několikrát zasáhli, a ten nedaleko Gmündu padl k zemi. Podle lékařské zprávy zemřel vysílením a podchlazením. Případ měl mezinárodní dohru. Řešili ho diplomati Československa a Rakouska. A v 90. letech se jím zabýval soud.
Faktor se pokusil přejít hranici u Českých Velenic, kde pracoval v železničních opravnách. Podle zprávy Ústavu pro studium totalitních režimů ho po překonání signální stěny začala pronásledovat tříčlenná hlídka pohraničníků ze základny Fišerovy chalupy.
Štvanice pokračovala až na rakouské území, kde asi 400 metrů od státních hranic zahájili pohraničníci na prchající postavu palbu ze samopalů. Na ústup se dali až poté, co uslyšeli zvuk traktoru. Tělo našli v lese Rakušané. Zastřelený měl zásahy zezadu. „Při rychlé zdravotní pomoci mohl přežít,“ píše se v dokumentu ústavu.
Soud uložil minimální trest
Po roce 1989 podala matka zastřeleného Marie Faktorová u českobudějovické vojenské prokuratury podnět ke stíhání trestného činu vraždy svého syna. Podle ní se rozhodl opustit republiku, protože mu hrozila perzekuce kvůli protikomunistickým postojům.
Železná oponaFungovala na západní hranici od roku 1951 do roku 1990. Tvořily ji elektrické drátěné zátarasy. Ústav pro studium totalitních režimů zadokumentoval na její trase příběhy 80 zastřelených civilistů. Podle historiků u ní zemřelo 350 utečenců a při ostraze hranic 654 pohraničníků. Z těch 239 spáchalo sebevraždu, další zemřeli při dopravních nehodách nebo utonutím. Nejznámějším zastřeleným civilistou byl Bohumil Hasil, bratr převaděče Josefa Hasila známého jako Král Šumavy. Zemřel v roce 1951 u Českých Žlebů. Podle publicisty a novináře MF DNES Luďka Navary emigrovalo v letech 1948 až 1989 na Západ kolem 400 tisíc Čechů a Slováků. |
Proces sledovali badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů. Z jejich zprávy vyplývá, že v říjnu 1994 odsoudil táborský krajský soud dva bývalé pohraničníky ke dvěma letům vězení. Tomu se však vyhnuli, tresty byly podmíněně odloženy. Souzeni nebyli za vraždu, ale za ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci se sazbou od dvou do osmi let.
Podle soudce Jiřího Bernáta byli za smrt odpovědni hlavně nadřízení pohraničníků, kteří nepodnikli kroky k záchraně postřeleného Františka Faktora. V roce 1998 prokuratura odložila trestní stíhání nadřízených - konkrétně bývalého náčelníka pohraničníků - kvůli promlčení trestného činu.
Při vyšetřování incidentu na rakouském území se přitom snažilo tehdejší československé ministerstvo vnitra argumentovat tím, že Faktor byl několikrát trestaný nebezpečný recidivista, často stíhaný za nelegální držení zbraní.
Lidé, kteří ho znali, takové hodnocení odmítají. „Byl jenom trochu divný, ale rozhodně ne nebezpečný. Říkalo se, že občas krade. Pracoval na pile, pak ve Velenicích,“ říká důchodkyně z Byňova u Nových Hradů, která ale nechce zveřejnit jméno.
Podle ní Faktor občas provokoval pohraničníky, kteří hlídali pásmo na trase z Byňova do Českých Velenic, kam dojížděl na kole z osady Vyšné. „Někdy se schoval u příkopu, vytáhl anténu z tranzistorového rádia a před hlídkou do něho volal: Tady orel, tady orel. Nikomu by ale neublížil,“ tvrdí pamětnice.
Rodina měla problémy
Z rodiny zastřeleného dnes žijí jen dva sourozenci. Nejstarší sestra a dvaašedesátiletý Stanislav Faktor z Petříkova. Vzpomíná, jak se jim snažili policisté incident vylíčit po svém. Sám o bratrově plánu na útěk nic nevěděl, ale nediví se tomu, protože měl nálepku politicky nespolehlivého.
„Policisté za námi druhý den přijeli se zprávou, že bráchu hledají kvůli podezření, že utekl za hranice. Později nám říkali, prchal před pohraničníky jako zajíc a zmizel. Jenomže hned ten den, kdy se to stalo, informovala ve večerních zprávách o jeho smrti rakouská televize,“ říká muž, který stejně jako další Jihočeši v té době chytal televizní vysílání od západních sousedů.
Podle Stanislava Faktora není ani pravda, že bratr mohl zranění po salvě ze samopalů přežít. „Později jsme vyjeli na místo, kde padnul. Mluvili jsme s místním sedlákem, který zásah viděl a způsobil, že pohraničníci uprchli nazpátek. Rozstříleného bráchu našel sedlák bezprostředně po palbě v lesíku u pole, kde zrovna jezdil s traktorem. Už mu nemohl pomoci. Bylo to skoro kilometr od signální stěny, daleko ve vnitrozemí,“ tvrdí Faktor, který se roky snažil získat o smrti bratra podrobnosti.
Mimo jiné zjistil, že František se podhrabal pod signální stěnou a vydal se už celkem volně na cestu ke svobodě. Po chvíli si však vzpomněl, že by měl zamaskovat díru pod plotem, aby se na jeho útěk nepřišlo. „Vrátil se, zahlédla ho hlídka a vyrazila za ním,“ popisuje Stanislav Faktor.
Kromě toho, že celá rodina Faktorova z osady Vyšné měla po nezdařeném útěku Františka škraloup v kádrovém posudku, pronásledovaly ji až do roku 1990 nepříjemnosti. „Pořád nás sledovala bezpečnost. Tělo Františka nám vydali k pohřbu až z Českých Budějovic, leží na hřbitově v Trhových Svinech,“ uzavřel Stanislav Faktor.
Kde je hranice, jsme nevěděli, říká bývalý pohraničník
Tragédie se stala v rajonu 8. roty 2. praporu pohraniční stráže, která sídlila v bývalé hraběcí myslivně Fišerovy chalupy. Dnes je z objektu restaurace a penzion. Od roku 2011 se stává místem srazů bývalých pohraničníků. Z webových stránek veteránů roty vyplývá, že například letos v létě se tu sešlo na sedmdesát kamarádů. Říkají si Fišeráci.
„O incidentu i odsouzení pohraničníků vím jen z vyprávění. Sloužil jsem na té rotě deset let před ním,“ říká organizátor sešlostí Miroslav Flečka z Ostravy.
Podle něj se na setkáních takové věci neřeší. „Dostali jsme se všichni k pohraničníkům nedobrovolně, rozkazem. Byli jsme taková hodně stmelená parta, sloužili jsme v lesích na opuštěných místech. Ke střelbě na rakouském území mohu jen říci, že nikdo z nás přesně nevěděl, kde je hraniční čára. Mohla být od zátarasů vzdálená ještě sto, ale i pět set metrů,“ tvrdí Flečka.
Další rozsudky byly mírné
MF DNES sledovala v 90. letech i další procesy s bývalými pohraničníky. Všechny se týkaly řadových vojáků. Například v dubnu 1998 uzavřel táborský soud případ zastřeleného vojína pohraniční stráže Milana Čepka. Podlehl na Prachaticku střelnému zranění, které mu způsobil jeho kolega. Čepek se pokusil na podzim roku 1968 utéci do Bavorska u Dolního Cazova. Vykrvácel 300 metrů za státní hranicí. Na území Německa.
Soud poslal jeho parťáka z hlídky na 18 měsíců do vězení. Hrozilo mu až 12 let nepodmíněně. Senát mu mimořádně snížil trest s odůvodněním, že pohraničníci tehdy byli vystresovaní a ovlivněni strachem z postihu za útěk dezertéra.
V roce 1999 se zabýval táborský soud žalobou na dalšího pohraničníka, který údajně v roce 1960 zastřelil u obce Tichá na Českokrumlovsku dva bratry prchající za hranice. Voják střílel proti siluetám v mlze, což odporovalo předpisům. Senát žalobu odmítl pro nedostatek důkazů. Badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů přitom zdůrazňují, že většinu dokumentů o incidentech ministerstva vnitra a obrany zkreslovala a falšovala.
