Poslední veřejná poprava v Brně 31. ledna 1866 byla dramatická, o život přišel nejenom samotný zločinec, ale také další člověk.
„V Moravské orlici (tehdejší deník – pozn. red.) se uvádí, že po celý den putovaly davy lidstva na místo ohyzdného divadla. Při popravě, jak se nám praví, zabil se jistý člověk – divák, který spadl z návrší,“ píše se v internetové Encyklopedii dějin města Brna.
Josef Čapek byl posledním veřejně popraveným v Brně.
Odsouzeného na popraviště doprovázela eskorta, kterou tvořil 12. batalion polních myslivců. Čapka převáželi v uzavřeném voze, ve kterém s ním jeli duchovní a dozor. Ve druhém voze se nacházely dvě soudní osoby, které na popravišti předaly Čapka k výkonu trestu.
O trestu smrti pro Čapka psaného též Czappek, který se narodil 4. října 1833 v Olešnici na Blanensku, definitivně rozhodli dva dny před popravou Nejvyšší soudní dvůr a císař. Potvrdili tak verdikt Zemského soudu v Brně z 9. října 1865.
„Tento akt proběhl za velké pozornosti obecenstva v zasedací síni soudu v Brně na Cejlu č. 71. V 9 hodin byl přiveden delikvent, který klidně z úst soudního rady Misery vyslechl rozsudek,“ uvádí encyklopedie.
Kvůli věznici se přou památkáři s městem
Veřejnost měla přístup na popravy i později, ovšem už jen za určitých podmínek. Vězně justice usmrcovala ve věznici na Cejlu, a to dokonce ještě během komunistické éry v druhé polovině minulého století. Vstup tam měli povolen většinou významní komunističtí funkcionáři a jejich známí.
Kvůli tomuto prostoru se přeli památkáři, kteří ho chtějí prohlásit za chráněný, a město, jež tam chce udělat kreativní centrum za 400 milionů korun.
Za určitých podmínek měla veřejnost přístup také na popravy v Kounicových kolejích, kde usmrcovali vězně v době nacistické okupace mezi lety 1940 až 1945.
Na popravy se zřejmě prodávaly vstupenky
Vloni o tom vyšla kniha Františka Vaška, Vladimíra Černého a Jana Břečky pod názvem Místa zkropená krví (Kounicovy studentské koleje v Brně v letech nacistické okupace 1940–1945).
„Píše se tam, že v Kounicových kolejích zřejmě nešlo úplně o klasické veřejné popravy. Tradují se sice zmínky o tom, že na popravy se prodávaly vstupenky za tři marky, tyto zprávy se prý ale nepodařilo věrohodně ověřit. Popravy nicméně bylo možné sledovat z bytů v okolních domech a například za prvního stanného práva na podzim roku 1941 byly viditelné z ulic Březinovy a Tolstého,“ přiblížil pro MF DNES Pavel Košťál z Muzea města Brna.
„Odtud je sledovali nejen někteří brněnští Němci, ale v menším počtu i kolaboranti a fašisté z řad Čechů. Popravám přihlíželi z oken i příslušníci gestapa, mnohdy se svými manželkami,“ doplnil.
