Na cestu z Prahy do bulharského Primorska na pobřeží Černého moře a zpět se Knebl vydá se svojí „parťačkou“ Martinou Duškovou. Skoro 5 000 kilometrů musí zvládnout do 13 dnů, neminout moldavský Kišiněv a chorvatský Dubrovník a ještě splnit pětici úkolů.
„Třeba vyslechnout alespoň půl hodiny hudební produkce, podojit krávu či kozu nebo uvařit některé z českých národních jídel. Zároveň budeme na web vkládat fotky, videa a texty z cest. Můžeme získat i různé bonusy, třeba když stopneme letadlo či loď, nebo někomu pomůžeme. Zkrátka to není jen o tom, kdo dojede nejrychleji,“ vysvětluje.
Mistrovství ČR v autostopu
|
Za svezení nesmějí platit, na cestu má každý jen deset euro, třeba na městskou hromadnou dopravu. Dvojčlenné týmy vyrazí na trasu s GPS lokátory, lidé je tak budou sledovat na webu jedu.cz, ten Kneblův protká mapu oranžovou barvou. Fandové můžou svým favoritům posílat dárcovské SMS, kterými podpoří handicapované sportovce.
Aby se sedmatřicetiletý sociální pedagog dostal do finále, bylo třeba zvládnout kvalifikační závod po Česku, kde s kolegyní Martinou skončili třetí. „Posádky musejí být buď smíšené, nebo pánské, protože se při prvním ročníku zjistilo, že holky mají obrovskou výhodu,“ směje se.
Svoji partnerku našel na poslední chvíli přes Facebook. „Zjistili jsme, že pracujeme v podobném oboru, a tak slovo dalo slovo. Neznali jsme se ani dvanáct hodin a už jsme vyrazili na kvalifikaci. Bylo to trošku vabank, ale sedli jsme si,“ říká na adresu jednatřicetileté sociální pracovnice z Prahy. Společně teď usilují o zájezd pro dva do New Yorku za sto tisíc korun. Knebl však tvrdí, že o výhru mu nejde. „Spíš si chci ověřit zkušenosti ze stopování a reprezentovat sebe i Znojmo. Beru to jako dobrodružství,“ zdůvodňuje.
Jídlo pouze na první den
Na cestu se připravili jen částečně – nastudovali trasu, na které bude vhodné stopovat, a vyrobili si cedule s vlajkami a názvy měst. S sebou vezou jen základní potřeby a jídlo na první den. „Mám zkušenosti, že vám vždy někdo něco dá. Lidi jsou hodní, často sami bývalí stopaři, takže nemají strach a chtějí to druhým vlastně vrátit,“ míní Knebl.
Po Česku i Evropě stopuje asi sedmnáct let. „Jde z velké části o psychologii. Je dobré mít batoh na zádech, ne někde ve škarpě, zapomenout na kšiltovku, přemýšlet, kam se postavit, kdy použít ruku se zvednutým palcem, navázat oční kontakt. Musíte vypadat jako stopař, ne jako vandrák. Řidič se rozhoduje během pár vteřin,“ vysvětluje.
Autostop má nepsaných pravidel celou řadu. Když auto zastaví, člověk by měl co nejrychleji běžet a nezdržovat. Zásadní je řidiči vykat a usadit se tam, kam určí. „Člověk musí odhadnout jeho náturu – některý šofér raději mlčí, jiný si chce povídat. Stopují i burani, co řeknou: ‚Zdar! Dík, žes mě vzal.‘ Já se řidičů vyptávám, proč mi zastavili a vše si skládám do mozaiky. Sice je to také o štěstí, ale autostop má určité zákonitosti,“ upozorňuje.
Marnosti z toho, že se mu nikoho nedaří rychle zastavit, nepropadá. „Když dlouho čekám, vytáhnu čokoládu, zazpívám si nebo tipuju, jaké právě přijede auto, aby mě nepohltila ponorka. Můj svět je optimistický a dobrý,“ usmívá se.
Vnučka Heyrovského i kapela
Pravidelné zpravodajství z cesty Jihomoravanů můžete sledovat na www.brno.idnes.cz. |
Jeho taktikou je jezdit se šoféry na konečnou, protože cíl své cesty dobře znají. A neřeší, jestli skončí ve vesničce s židovským hřbitovem či zapomenutou studánkou, v horách nebo velkém městě. Často mu staví lidé s velmi drahými auty, kamionem se svezl jen dvakrát.
„Potkávám úžasné lidi. Poznal jsem třeba vnučku Jaroslava Heyrovského (pozn. red. – nositel Nobelovy ceny za chemii) nebo muže, jenž jel pro dceru, která chodila s jedním z hlavních hrdinů ze seriálu Nemocnice Chicago Hope. Vezl mě bodyguard významného politika, skandinávská kapela i auto lidí, jimž vypadli známí, tak mě zadarmo vzali na procedury do lázní,“ vypráví.
Většinou stopuje tři až pět dní, nejdál se tímto způsobem dostal do Slovinska. Právě odtud si také přivezl jednu z mála negativních zkušeností. „Stopoval vedle mě Francouz a pořád ukazoval, ať jdu dál a dál. Nakonec mě nahnal tři metry za ceduli dálnice. Do minuty tam byla policie a zaplatil jsem tučnou pokutu,“ vzpomíná.
Jindy mu cestou do Polska zastavil úplně opilý řidič. „Řekl jsem mu, že mi je špatně a raději jsem se nechal vyložit. Stejně tak, když mě svezl pán se sporťákem a vytáhl to na 280 kilometrů v hodině. Byl zklamaný, že jsem raději vystoupil,“ uzavírá se smíchem.
