Tak je vám sedmdesát. Co ten věk vlastně znamená pro vás coby mužského, herce, umělce, rodiče?
Abych řekl pravdu, jsem rád, že se té sedmdesátky dožívám. Myslel jsem vždycky, že nepřežiju věk své maminky, která zemřela ve 48 letech. A ono se to povedlo, naštěstí pro mě. Takže to beru jako takový bonus. A to jsem dostal navíc i s hodnou ženou a dvěma dětmi k tomu. Jinak to pro mě zas tak moc neznamená. Žiju, naštěstí pracuju, věnuju se režii v divadle, občas hraju, dost píšu a, zkrátka, hledím kupředu.
A vzpomínáte někdy i na své brněnské dětství? Narodil jste se po druhé světové válce, která pro vaši rodinu nemohla znamenat nic dobrého. Tedy vzhledem k jejímu židovskému původu ještě ve větší míře než pro jiné...
To by bylo na dlouho... Tata byl za války v československé jednotce armády generála Ludvíka Svobody. Prošel boji u Kyjeva, Dukly, Sokolova a tak dále, byl dvakrát zraněn. A maminka přežila válku ukrytá za skříní u polské rodiny. Pak přišla do Brna a narodil jsem se já. Doba byla zvláštní, 50. léta. Ale byl jsem dítě, takže to bylo pestré a barvité, turbulentní. Politice jsem nerozuměl, hrál jsem si, četl, kreslil, dnes to zpětně cítím docela jako idylu.
Pracoval jste prý pak v Brně také v těžkém průmyslu.
Ó, já jsem pracoval ve slévárně ve Slatině jako jádrař, pak na výstavišti jako pomocný dělník, pak v Cheposu jako technický úředník - rozpočtář! A věnoval jsem se intenzivně výtvarnému umění, happeningům a tvorbě s brněnskou bohémou... Ta dělnická léta mě moc netěšila, ale poznal jsem spoustu lidí, hodných, zlých, zvláštních. A z toho těžím dodnes. To je moje další škola života...
A jak vás pak napadlo jít studovat JAMU?
Naštěstí mě tam přijali ke studiu režie. A já jsem ji i vystudoval, kupodivu! Té režii se taky věnuju až dodneška, hrát jsem vlastně začal až příležitostně. Ale moc rád.
Tehdy jste v Brně účinkoval v nejzajímavějších divadlech té doby, včetně Divadla na provázku. Bylo i pro vás skutečně takovým fenoménem?
Provázek jsem poznal zevnitř během studií. Slitovali se nade mnou a obsazovali mě do malých rolí. Já jsem pozoroval tamní režiséry, Petra Scherhaufera, Evu Tálskou, Bolka Polívku, Zdeňka Pospíšila, a ty výborné herce, a to byla vedle Janáčkovy akademie moje druhá škola, ne-li první. Moc jsem se tam naučil. Ovšem těžiště mé už vlastní režijní práce a psaní dramatických textů a všeho, to jsem dělal pro nejdříve prostějovské a pak brněnské HaDivadlo. V něm jsem pilně, a vlastně i šťastně, všemu navzdory, pracoval tak asi do roku 1995. Čili jsem s ním strávil zhruba osmnáct let.
Taky jste výtvarničil. Dělal jste takové keramické podobizny. Ještě se tomu někdy věnujete?
Už ne, nahradil jsem to tím svým psaním. Co se výtvarného umění týče, dá se říct, že jsem poznal své hranice a místo toho píšu.
Bydlel jste, nebo měl alespoň takový bohémský ateliér v srdci brněnského Bronxu. Jak jste se tam ocitl?
Napřed jsem byl v ateliéru malíře Jana Wolfa na Bratislavské, od něho jsem se hodně naučil, pak jsem sehnal vlastní, právě na tehdejší Marxově (dnes Spolkové ulici - pozn. red.). A pak přišly časem i výstavy a přátelství s výtvarníky. To bylo taky krásné a bouřlivé období. Většinu peněz jsem utratil za malířské potřeby, často jsem chodil po okolí a sbíral uhlí, co vypadlo uhlířům u sklepních oken, a stravoval se celou sobotu a neděli pár rohlíky a hrachovou polévkou v kostce. Tak to bylo...
Dnes jste kromě herce hlavně zavedený spisovatel i autor her, řekla bych, dost satirických a se zvláštní poetikou. Máte některou zvlášť rád?
Napsal jsem přes osmdesát her. Napůl jsou vlastní a napůl jde o dramatizace a adaptace. A to s různými, mně blízkými tématy zčásti zcela volně, zčásti trochu autobiografickými. A některé mám i z divadelního prostředí. Takže je mám rád všechny, nejvíc právě takové tragikomické, bizarní, ty se, bohužel, nehrají tolik. Ale některé se zas hrají. U nás, na Slovensku, občas i v dalším zahraničí, v Londýně, New Yorku, ve Vídni, v Polsku, Rumunsku nebo až v dalekém Čeljabinsku.
Lze se dočíst, že jste jedním z nejhranějších autorů v Česku. Fajn věcí máte na kontě dost: Biletářku, Doma u Hitlerů, Blbou Verunu, Písek... A co vaše knihy? Těch je už taky slušná řádka.
Vydal jsem tři povídkové knihy pro dospělé, a co mám ty malé děti, začal jsem od svých čtyřiapadesáti let psát i pro ně. Asi osm dětských knížek jsem už napsal a vydal. A v Brně, v nakladatelství Větrné mlýny, vyšly právě ty mé divadelní texty. Těch knížek a knížeček je víc, teď zrovna vychází druhý, asi šestisetstránkový sborník mých dramatických textů. A v něm budou i nějaké studie o těch mých hrách. Tak jsem toho už nasmolil docela dost. Ono mě to totiž baví!
Takže co píšete právě teď?
Zrovna dělám korektury poslední knížky pro děti pojmenované 3x Agátka Kulhánková s ilustracemi mé ženy Petry. A za necelý měsíc začínám v libereckém divadle F. X. Šaldy s režií mé hry Achich, kterou jsem pro ně napsal.
Už před časem jste se přestěhoval do Prahy, ale třeba vaše další hra, Hrůza v Brně, která má mít u nás v této sezoně premiéru, je celá v brněnském hantecu. Takže na rodné město nejspíš nezapomínáte.
Hrůzu v Brně už nastudovali i v Praze, v souboru Buchty a loutky. A výborně. Já bych ji ovšem rád uvedl v Brně a vypadá to, že k tomu dojde. Na jaře v Divadle Bolka Polívky.
Nemůžeme pominout ani vaši filmovou kariéru, obchodníka Lustiga z filmu Lotrando a Zubejda a samozřejmě ani postavu Arnošta z Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Jak na režisérku Věru Chytilovou a celé natáčení vzpomínáte?
S láskou, bylo to krásné, hráli tam kamarádi a přátelé. Věra Chytilová byla nezapomenutelná. A Lotrando a Zubejda, na to taky nezapomenu. Natočil jsem toho docela dost, i větší, i menší role. Tyto dva filmy jsou ale myslím nejoblíbenější. A já je mám taky rád.
Čím se vlastně dnes nejraději zabýváte?
Nejraději to střídám!
A není to tak, že už byste nejraději odpočíval?
Jak říká Bolek Polívka: „Umělec, když pracuje, odpočívá. Když odpočívá, pracuje.“
A co říkáte dnešnímu světu?
Musím opravdu odpovídat? Tak stručně to není možné a navíc já pořádně nerozumím ani sobě samému!
