Kolik dobrovolníků vlastně vyjelo s pomocí spolku pomáhat uprchlíkům?
Za rok a čtvrt už tři a půl tisíce.
Jací jsou mezi nimi lidé?
Překvapilo mě, jak je ta skupina různorodá. Je mezi nimi asi víc studentů, protože mají o prázdninách flexibilnější časový rozvrh. Ale také obrovské množství zaměstnaných, kteří si vzali dovolenou. Jsou to lidé od dělnických pozic až po vysoce postavené manažery nadnárodních firem. Napříč společností a politickým přesvědčením, ze všech demokratických stran, dokonce i komunisté. Jediní, kdo s námi nevyjeli pomáhat, byli okamurovci.
Uprchlická vlna přes Balkán na jaře po dohodě EU s Tureckem opadla. Je vůbec ještě pomoc dobrovolníků potřeba?
Ačkoliv už se o uprchlících tolik v médiích nemluví, ti lidé jsou tu pořád. Od zavření hranic zůstalo v Řecku asi 60 tisíc lidí a po celé balkánské trase jsou tisíce běženců, o které se musí státy starat.
Svoje působiště jste přesunovali podle toho, kde byla situace nejhorší. Kde pracujete teď?
Momentálně jsme v Srbsku, kde v oficiálních uprchlických táborech pomáháme s distribucí a nákupy hygienických potřeb. Vybudovali jsme prádelnu, aby si lidé mohli vyprat oblečení.
Dřív jste pomáhali hlavně v divokých táborech u maďarských hranic. Proč jste se přesunuli do těch oficiálních, před nimiž jste původně varovali?
Divoké tábory byly velké a místní úřady je nezvládaly. V oficiálních táborech byly ale podmínky také strašné, na několik set lidí jen jeden dva kohoutky s vodou, nebylo kde se umýt, vyprat. Každý den dostali jen konzervu sardinek a chleba. Postupem doby se ale situace velmi zlepšila, takže teď jsou naopak bezpečnější vládní tábory.
Stále ale zůstávají stovky lidí u maďarských hranic v nelegálních táborech. Proč?
Věří, že se jim podaří dostat přes hranici. Ale třeba nemají doklady a bojí se jít do oficiálního tábora. V tomto počasí není možné se o ně kvalitně starat, proto podporujeme, aby šli do normálních táborů, kde je teplo a základní hygienické potřeby. Lepší je to hlavně pro rodiny s dětmi.
Proměnilo se nějak složení uprchlíků po zavření hranic?
Vidíme teď míň rodin s dětmi. Ale je to tím, že úřady je primárně pouštějí přes hranice a v táborech zůstávají jen mladí osamělí muži. Donedávna pouštělo Maďarsko 30 lidí denně, teď je kvóta 10. Což často nestačí ani na jednu rodinu. Také do Řecka už nepřiplouvá tolik lidí jako loni a většinou zůstávají tam.
Pomohlo uzavření hranic vymýtit pašeráky?
Naopak. Fungují mnohem víc. Dřív mohli lidé přecházet hranice sami, ale teď je jediná cesta přes pašeráky. Takže úřady ztratily kontrolu nad tím, kdo přichází. Hledají také jinou cestu, přes Albánii a Bulharsko. Ale tudy přichází výrazně míň lidí než přes Řecko.
Existuje vůbec nějaká podobná organizace, která by vznikla čistě z iniciativy běžných lidí, jako váš spolek?
Přirovnávají nás k Člověku v tísni, který také založili dobrovolníci na začátku 90. let, kdy vyjeli pomáhat do válek na Balkán. My se ale vyvíjíme jinak. Vznikli jsme kvůli tomu, že zde byla velká mediální masáž proti uprchlíkům. Lidé se proti tomu chtěli vymezit činem, a ne jen tím, že se budou hádat na Facebooku. Chtěli pomoci konkrétním lidem na útěku před válkou. Často jeli pomáhat ze zvědavosti, chtěli to vidět na vlastní oči, ne jen z médií. Hodně dobrovolníků mi říkalo, že nechtějí, aby tady byli uprchlíci, ale zároveň si chtějí udělat vlastní názor. Takže nejenom že jezdili na Balkán, ale taky chodili třídit věci do skladu v Brně nebo dávali peníze.
Spolek Pomáháme lidem na útěku
|
Jak sháníte peníze?
Většinu máme od drobných a firemních dárců. Člověk v tísni nám zajistil zaplacení ubytování pro dobrovolníky a koordinátory, protože pokud jsou několik týdnů nebo měsíců na jednom místě, tak to nemůžou dělat za svoje peníze. Všechno ostatní si ale platí sami.
Jak se vaše práce změnila od loňského září, kdy uprchlická vlna do Evropy vrcholila?
Přesunuli jsme se do Řecka a teď jsme v Srbsku, kde máme kontinuálně koordinátory a dalších osm až dvanáct dobrovolníků. Cílem je udržet aspoň takovou posádku, abychom mohli splnit, co jsme si domluvili s místními úřady. Uvidíme, jak dlouho to půjde, protože nám docházejí peníze. Aktuálně jsme za hygienické potřeby pro lidi uvízlé v Srbsku utráceli kolem tisíc eur týdně, což je velký rozpočet na tak malou neziskovku, jako jsme my.
V médiích se už tolik o uprchlících nemluví. Opadla podle vás obecná nenávist proti nim, která vrcholila loni?
Celá diskuse se za ten rok posunula. Protože dobrovolníci byli často v médiích, mluvili o zkušenostech s uprchlíky ve svém okolí a v rodinách, chodili na přednášky. Způsob, jak se o tom mluví, se trochu zklidnil. Většina občanů už to téma moc neřeší, rozhodně ne tak hystericky a nenávistně jako před rokem. Což se projevilo i ve volbách. Protiislámské strany propadly, protože tahle rétorika už netáhne.
Setkáváte se s výhrůžkami?
Donedávna ne, vždy nám psalo víc lidí, kteří nás podporovali. Ale v poslední době jsme se s vyhrožováním a nadávkami setkali. Řešíme to s právníkem. Existuje totiž skupina lidí, která veřejně lynčuje a šikanuje ty, kdo vyjádří podporu lidem na útěku. Jednu moji kamarádku pronásledovali a šikanovali několik týdnů jen proto, že veřejně napsala, že byla pomáhat uprchlíkům jako dobrovolnice.
