Sami lékaři to označují za zázrak. V únoru třiatřicetiletá Veronika Tlustá porodila císařským řezem zdravého chlapečka (psali jsme zde). V červnu poprvé znovu promluvila, pak začala postupně komunikovat se svým okolím. Díky lékařům i svým blízkým.
Veronika Tlustá poté, co se probrala z kómatu.
MF DNES se zajímala, jak se Veronice daří dnes. Zatím je stále upoutaná na lůžko, ale svého ročního syna vidí díky rodině každý den.
„Pořád bojuji, ale mám se výborně. Jsem tak trochu jako můj malý Dáda. Tak, jako se postupně všechno nové učí on, tak i já sama si znovu všechno oživuji,“ vzkazuje mladá maminka přes rodinu a lékaře.
S případem podobným tomuto se lékaři setkávají jen velmi zřídka. Neexistují proto žádné návody či doporučení, jak o rodičku, která je dlouhodobě v kómatu, pečovat.
„Na světě jsou známy jen výjimečné podobné případy a většinou s nepříznivým výsledkem především pro těhotnou. I my jsme denně museli improvizovat, řešili komplikace a hledali informace v odborné literatuře,“ říká primářka druhého anesteziologicko-resuscitačního oddělení Fakultní nemocnice Brno Dagmar Seidlová, která se spolu s ostatními lékaři a sestrami o Veroniku starala.
Lékařům se podařilo Veroniku po několika měsících intenzivní péče probrat k vědomí. „Většinou pacienti v tomto stavu zůstávají bez jakéhokoli vývoje celé roky až do smrti. Jen opravdu zlomek z nich se začne zlepšovat. To, že by se pacient zcela probral a vrátil se ke svým běžným aktivitám, je za hranicí zázraku,“ dodává primářka. V případě Veroniky se zázrak stal.
Půl roku „bez života“
Po celou dobu, kdy byla Veronika v kómatu, hrozil předčasný porod a lékaři se snažili udržet těhotenství co nejdéle. Termín porodu však nakonec byli nuceni uspíšit. Chlapec se narodil císařským řezem v sedmém měsíci těhotenství a nějakou dobu vyžadoval i on intenzivní péči. Zhruba po měsíci v nemocnici ho však lékaři mohli předat „domů“, do rodiny bratra Veroniky a jeho manželky.
Veronika si na nic z té doby nepamatuje. Od loňského října byla téměř půl roku v takzvaném vegetativním stavu, kdy má pacient poruchu vědomí, fungují mu pouze základní životní funkce jako dýchání a srdce či trávení. Nevnímá, nereaguje na okolí a nemůže komunikovat.
„U Veroniky jsme zavedli do léčby metodu takzvané bazální stimulace, kdy stimulujeme celé tělo se snahou aktivovat mozek. Zapojili jsme i rodinu, především maminku nemocné,“ popisuje „probouzení“ pacientky primářka Seidlová.
Na záchraně Veroniky a jejího nenarozeného syna se podílely desítky lékařů z různých oborů - především lékaři z oboru anesteziologie a intenzivní medicíny, z urgentní medicíny, gynekologie a porodnictví, neonatologie, traumatologie, neurochirurgie, neurologie, endokrinologie, hematologie. Po několika měsících se úsilí lékařů i rodiny ukázalo jako úspěšné. Veronika začala otevírat oči, fixovat pohled, udržela se vsedě, stiskla na výzvu ruku.
„Postupně nabírám kondici, snažím se ze všech sil, abych co nejdříve nemusela být upoutána trvale na lůžku,“ říká Veronika, která je teď společně se svojí maminkou v Rehabilitačním ústavu.
Dnes už synovi čte, zpívá, krmí ho. „V legraci říkám, že některé věci se naučí on dříve než já, ale je pro mě obrovskou motivací, abych celý tento boj dotáhla, kam nejdál to půjde,“ říká Veronika.
