„Jsou to takové zázraky v mém životě, za které jsem moc vděčný,“ říká umělec. Letos na podzim k nim přibyl další menší „zázrak“. Na mezinárodním bienále soudobého umění ve Florencii získal za své dílo bronzovou plaketu. Na prestižní akci vystavoval jako jediný Čech, představil tam šest soch.
Mezi stovkami výtvarníků z celého světa jste získal třetí místo. Co to pro vás znamená?
Z toho umístění jsem byl překvapený. Bylo tam 450 umělců asi ze 75 zemí, různých disciplín, těch tam bylo taky dost. Co mě také překvapilo, jak za všemi možnostmi jsou výstavy. Teď mi chodí takové nabídky, o kterých jsem mohl celý život jen snít, jsou to úplné zázraky. Například mi přišla nabídka vystavovat v krásné galerii v centru Říma, pak nabídka na dvě výstavy na Manhattanu, ale všechno to prostě stojí strašné prachy. To není, že by vás pozvali a řekli: ‚Tady máte peníze na cestu a tady nějakou buchtu a sodovku a nějak to tu přežijte.‘ Je to samozřejmě velice drahé. Člověk musí vybírat. A já bych si velice rád dobře vybral. Jedna z těch možností byla také výstava v kapli Medicejských, to znamená v kostele San Lorenzo ve Florencii. To bych si opravdu přál, vystavovat vedle jmen jako je Donatello nebo Michelangelo. Byl jsem z toho všeho trochu paf.
To všechno kvůli vašemu umístění?
Přiznám se, že jsem původně o té soutěži ani nevěděl, myslel jsem si, že je to prostě výstava, bienále, spousta návštěvníků. Tak se stalo, že jsem málem i chyběl na vyhlášení. (smích) Ale ty pozvánky budou částečně také o kontaktech, které si tam člověk udělá. Je jich tolik, že je všechny ani nemůžu využít. Také jsem na bienále poznal, jak dobří jsou Číňani. Ten východ, ten nás časem umělecky spasí.
Na bienále jste vystavoval svoje sochy. Proslavil jste se ale hlavně jako řezbář specializující se na betlémy. Ty už neděláte?
Dělal jsem je ze dvou důvodů a hlavně za bývalého režimu. Jedním z nich bylo náboženství. Viděl jsem, že doba jde asi nesprávným směrem, místo Ježíška jsme měli najednou dědu Mráze… Chtěl jsem oživit tradici betlémářství, ale to je opravdu už za mnou. Druhá věc je, že betlém je velká figurální kompozice a já jsem se na tom také učil ty poměry mezi jednotlivými figurami. Teď už to ale nedělám. To je tolik figur a tolik práce, že já už touhle cestou nemůžu jít.
Pamatujete si ještě, co byla první věc, kterou jste udělal?
Potřeboval jsem garnýž, držák na záclony. No a vymyslel jsem na sebe takovou past, že to budou dračí hlavy, které budou držet tu tyčku. Docela rád bych je měl, ale někde zmizely, neznámo kam...
Než jste se začal věnovat řezbářství, živil jste se jako profesionální hudebník. Jak došlo k té změně?
Myslím si, že všechny umělecké disciplíny jsou na jedné bázi, to je věc citu. Domnívám se, že lze velice lehce přejít z jedné do druhé, samozřejmě to chce praxi v technice. Hrával jsem v Brně bigbít, ale vždy jsem pokukoval po jiných uměleckých disciplínách. Bavilo mě chodit po výstavách. Ono tenkrát za dob hluboké totality se tady toho moc dělat nedalo, cestování bylo velmi omezeno hranicemi, a tak když si člověk chtěl život něčím zpestřit, začal s uměním. Mně se sochařina vždy líbila. Měl jsem stejný problém, který panoval mezi Michelangelem a Leonardem, zda je víc malířství, nebo sochařství. Já jsem ale zakomplexovaný nemalíř, a tak jsem se dal na ten trojrozměrný objekt. Zcela sám, bez jakýchkoliv škol či vedení.
Věnujete se ještě dnes hudbě?
Tenkrát jsem se do toho vrhl a ono to více méně nějak šlo. A pak nastala taková díra, vyhoření, nemožnost pohybu dál. S muzikou jsem skončil i proto, že už jsem měl pocit, že nejsem schopný tu techniku dostat někam dál. Až teď po 25 letech jsem začal znova, do té doby jsem se tomu skoro vůbec nevěnoval. Každý má nějaké limity, a když k nim dojdete, tak to už je pak otázka, jestli vás to baví zůstávat tam na tom vrcholu vlastních schopností, nebo jestli se to stává nezábavné.
A v sochařství jste toho vrcholu ještě nedosáhl?
Sochařství je strašně těžká disciplína. Ona je krásná, ale než tu sochu uděláte, než vás vůbec napadne něco, co tady na té naší planetě s miliardami obyvatel, s tou historií, kterou máme za sebou, ještě nebylo, co by bylo originální, to je problém... Dnešní umění jde směrem provokace, takové divné soutěživosti, sportu. Ale v klasickém sochařství to téma musíte zpracovat, se dřevem se to také vždy nemusí povést. Máte jen jeden pokus, protože když pak už ten materiál není, tak už ho tam nepřidáte. Takže to trvá a život docela rychle běží. Mám také čtyři děti, což dalo nějaký čas a stále dává. Nepřemýšlím o tom, že bych přecházel ještě k jiné disciplíně, ale kdybych se dožil 120 let, tak bych určitě ještě na jiná média přešel, to úplně cítím.
Kde berete svou inspiraci?
Kéž by nějaká byla. Tak pět šest let zpět jsem začal dělat anděly. Ne ty bezpohlavní, ale hezké holky s křídly, protože jsem chlap, tak to tak je. Mám pocit, že andělé jsou stále víc a víc potřeba. Život je riskantnější, neukotvený a ti andělé – to je velká metafora – nás musí trošičku chránit a umravňovat, držet nás zpět od toho blázince, který je kolem nás. Andělé tvoří minimálně padesát procent mé tvorby. V současné době už začínám mít pocit, že mám nějakou cestu, kterou bych rád šel, ale sil ubývá.
Jak dlouho vám zhruba trvá vytvořit jednu sochu?
To je velice různé. Někdy se vám nápad blýskne hlavou, jedete autem a musíte zastavit a rychle si udělat nějakou poznámku, třeba jen textovou. Jindy zas na ten nápad čekáte a to jsou pak opravdu krušné chvilky. Nejtěžší je najít to téma, které by vás natolik zajímalo, abyste byla ochotná tomu věnovat energii, vytáhnout nějaký obrovský kmen, i pak je to v začátcích dost těžká manuální práce. Proto to někdy může být čtrnáct dní nebo taky celý život. Někde mezi tím se nachází ta průměrná délka výroby jedné sochy.
Říkáte tedy, že klidně celý život. Máte nějaké své celoživotní dílo?
Mé celoživotní dílo, to je ta cesta. Já jsem toho zkusil mnoho a taky to zas rád opustil. Mou cestou je opustit ty své barokní a gotické učitele a snažit se být sám sebou a to je dost těžké.
Pořádáte také kurzy sochařství a řezbářství pro veřejnost. Co mohou zájemci očekávat?
Udělají si třeba vlastní misku nebo lžíci. Je to setkání lidí z různých profesí, což je strašně zajímavé. Když si obyčejnou misku vyřeže člověk, který má vysoké ajťácké vzdělání, vydělává miliony a najednou s pokorou přistoupí ke dřevu a chce si zkusit něco, co ho od malička lákalo. Hodně jsem teď slevil na požadavcích, ale sleduji, jak je to úžasné, když to ty lidi baví a je to pro ně něco už skoro orientálního, z jiné planety. S počítačem dokážou zázraky, ale tohle je strašně oslovuje. Jako by to bylo trochu sci-fi. A je to dobře, že se lidi zase začnou trochu dotýkat země.
Kde jsou vaše sochy k vidění?
Líšeňská radnice ode mě koupila bronzového lučištníka a na Vysokém učení technickém je vystavená má socha Jana Palacha v bronzu. Moc toho ale nemám na veřejnosti. Většinu dělám opravdu pro sebe, do šuplíku. Nejlepší by bylo neprodávat a žít ze vzduchu a vody, ale i ta voda je drahá (smích). Musím taky uživit rodinu.
Vystavujete často spolu se svou ženou. Tvoříte nějaká díla i společně?
Poslední čtyři roky to moc nefunguje. Máme takové společné dílo a tím je náš tříletý syn, takže manželka nemá moc času. Ona byla mou žačkou a velmi ji to řemeslo oslovilo. Myslím si, že naše díla jsou ale rozeznatelná. Ta její ženská něha, má hodně mateřská témata.
