Čtyřiadvacet potomků šlechtice Adama Stadnického nejdříve marně požadovalo vrátit celý zámek ve Vranově nad Dyjí. Pak začali své nároky snižovat, až skončili u snahy získat zpět aspoň rodinnou hrobku a obraz své příbuzné, hraběnky Mniszkové.
„Žaloba o určení vlastnického práva potomků šlechtického rodu proti České republice o zámeckou kapli s pozemkem a jeden portrétní obraz byla zamítnuta,“ uvedla předsedkyně Okresního soudu ve Znojmě Lenka Krčálová.
Jde tak o určitý epilog sporu o zámek, který ožil po roce 1989. Tehdy začali potomci polského šlechtického rodu usilovat o navrácení svého zabaveného majetku. Ve všech případech to ale různé soudy včetně Ústavního odmítly. Podle nich totiž tehdejší forma zestátnění zámku neumožňuje v současné legislativě řešit jeho navrácení podle restitučních zákonů ani jinou právní cestou.
Polská stopa ve Vranově se táhne od 19. století, kdy zámek patřil nejprve polské aristokratické rodině Mniszků a od roku 1876 s ní spřízněným Stadnickým.
Po mnichovské dohodě v roce 1938, kdy se Vranov stal součástí Hitlerovy říše, byl zámek spolu s velkostatkem tehdejšímu majiteli Adamu Stadnickému zabaven a prodán německému baronu Gebhardu von der Wense-Mörse. Po skončení druhé světové války stát vranovský zámek zkonfiskoval a zpřístupnil veřejnosti.
Stadnickému tehdy nepřipadl ani jeho dosavadní vranovský byt s malou zahrádkou na dožití. S manželkou Stefanií ho mohl užívat pouze do února 1952, kdy byl nuceně vystěhován. S sebou si směli vzít jen nejnutnější užitkové bytové zařízení. Rozhodli se proto vrátit do Polska, ale komunistické úřady jeho původní domoviny mu zpočátku nechtěly povolit vstup. Usídlil se proto ve Znojmě, kde se asi rok živil jako lesní dělník.
Žádná zášť. Vnučka si na zámku zaplatila i svatbu
Do vlasti se dostal až v roce 1953 jako „tulák bez domova odkázaný na lásku a péči dobrých lidí“ – tak aspoň přibližuje svoje tehdejší pocity v pozdější korespondenci.
O Vranov se však Stadnický stále zajímal. Manželé Miroslava a Karel Janíčkovi, kteří byli na vranovském zámku kastelány dlouhých 45 let, na svých webových stránkách vzpomněli, jak Stadnický v roce 1970, tedy ve svých 88 letech, navštívil v doprovodu svých dvou dcer vranovský zámek už jako řadový turista.
Dva roky nato se neúspěšně obrátil na československé ministerstvo kultury s prosbou o vydání rodinných portrétů, porcelánového a kameninového nádobí, cestovních deníků, školních sešitů a dalšího vranovského mobiliáře.
Stadnické Janíčkovi označují za „milé lidi“. „Občas navštěvovali zámek, vztahy mezi námi byly oboustranně korektní. Dokonce nám přivezli – jako dar pro jednu z vánočních výstav – zajímavý malopolský betlém. A Alžběta Caillot, jedna z četných pravnuček Adama Stadnického, uspořádala v roce 2002 v zámeckých interiérech vlastní svatební hostinu, za což uhradila nájemní poplatek. Jejich snahu získat majetek předka považujeme za pochopitelnou a v jistém směru i povinnou,“ míní manželé.
Ti kromě polských potomků udržovali kontakt i se synem Gebharda von der Wense Dietrem, který na Vranově žil jako malý chlapec asi tři roky a chodil tu do místní základní školy. Na vranovský zámek a za tehdejšími spolužáky se vracel každý rok.
Rod Stadnických připomíná prohlídkový okruh
Kasteláni Janíčkovi nerespektování nároků na náhradu pro bývalé majitele zámku označují za eufemismus. Podle nich se za ním skrývá neplnění závazků a slibů a také ponižující vyhnání bývalého vlastníka z jeho domova.
„Přesto je velice dobře, a to není protimluv, že je již rozhodnuto, že po chaosu války, po destrukcích komunistického režimu a po letech, během nichž probíhaly soudní spory, je konečně majetkoprávní situace stabilizovaná. Epilog, jehož předmětem je hrobka a kaple, má okrajový význam a podle našeho názoru jen prodlužuje bloudění v čase, který je nereálné vrátit. Nelze prostě donekonečna pátrat po tom, co bylo, a přitom myslet na jizvy, které bolí, ale které jsou i jednoznačnou přítěží,“ napsali Janíčkovi.
Podle nynějšího kastelána vranovského zámku Radka Ryšavého se letos žádná oficiální návštěva příslušníků rodiny Stadnických na vranovském zámku neuskutečnila. „Osobně jsem se s nikým z rodiny nesetkal ani na správu zámku nebyly vzneseny žádné dotazy či žádosti ve věci osobního setkání,“ poznamenal Ryšavý.
Návštěvníci se se Stadnickými „potkají“ při prohlídce, jeden z okruhů je totiž zaměřen právě na 19. a počátek 20. století, kdy ve Vranově sídlily polské rody Mniszků a Stadnických. Zpřístupněny jsou soukromé pokoje, třeba čítárna, rodinný salon a knihovna Stadnických, kteří Vranov užívali k letním a podzimním pobytům až do roku 1938.
Na závěr prohlídky lidé sestoupí točitým schodištěm a spojovací chodbou do zámecké kaple Nejsvětější Trojice. Tato pozoruhodná vnitřní komunikace, kterou v minulosti využívali majitelé zámku při návštěvě bohoslužeb, je od letošního roku zpřístupněna vůbec poprvé.
