Zaměřila se na agentury, které zprostředkovávají úklid a především péči o děti, seniory či domácí mazlíčky. „Ve srovnání se zahraničím se v Česku agentury snaží zákazníky přesvědčit, že si je mohou dovolit. Nejen finančně, ale hlavně mentálně. Že jim dokážou nabídnout důvěryhodné, proškolené pracovníky s čistým trestním rejstříkem,“ popisuje Souralová.
V anotaci knihy se ptáte, co mají společného miniškolky, hotely pro psy, hodinoví manželé nebo agentury na péči o seniory, děti i domácnost. Co to tedy je?
Na to hledáme odpověď v celé knížce. Všichni poskytují za peníze služby, které my pořád vnímáme jako něco, co bychom si měli udělat sami. Měli bychom si sami umýt okna, navrtat poličku, postarat se o babičku, o dítě, vyvenčit psa. Za rok našeho výzkumu jsme se snažili zjistit, jak se tyto činnosti přesouvají na trh. Můžete si je koupit stejně jako sako či pračku. Podobně si koupíte paní, která vám vypere prádlo, vyvenčí psa a postará se o babičku, zatímco vy jste v práci.
To ale není úplná novinka. Tyto placené služby tu byly v nabídce i dřív, ať už služky nebo chůvy. V čem se to v 21. století liší?
Model najímání lidí na úklid nebo hlídání dětí opravdu sahá do dávné historie. Na půdorysu archeologických vykopávek vidíme, že už před mnoha lety měli lidé místnost vyhrazenou pro služebnictvo. Proces placeného přesouvání služeb na někoho jiného nový není. Nový je ale zhruba od 70. let 20. století nárůst poptávky po těchto službách, a to v celém západním světě.
V čem hledat příčiny?
Jednak dochází k feminizaci trhu práce. Ženy vstupují na trh, pracují osm hodin denně a zároveň mají takzvanou druhou směnu doma, kterou nezvládají, protože na ni nemají čas. Druhým faktorem je feminizace migrace. Čím dál více žen migruje z chudších oblastí do bohatších. Právě tyto ženy vykonávají takové práce.
Jenže to není úplně případ České republiky. V Americe je běžné, že si lidé na péči o domácnost najímají ženy z chudších států, v Česku to tak ale moc nefunguje.
Tady je trh odlišný. Vytváří nabídku expertních činností. Když si zaplatíte chůvu, agentury vám nabízejí záruku profesionality. Mají nastavené mechanismy, jak chůvu správně vybrat, jak ji proškolit, co všechno ji naučit. V Česku je navíc vzhledem k režimu před rokem 1989 vývoj posunutý. Ve stejné době, kdy v zahraničí docházelo k boomu, u nás byla politická ideologie, která považuje za nepřijatelné, aby jeden člověk pracoval pro druhého. A také teď jde vývoj trochu jiným směrem. Agentury nechtějí zaměstnávat cizinky jako pečovatelky, chůvy nebo hospodyně.
Proč?
Z nedůvěry. Zásadní roli hraje strach z jinakosti, což v zahraničí není. Podle mě je to pozůstatek předchozího režimu, ale i toho, že před rokem 1989 nebyly potřeba chůvy. Byly jesle. Na druhou stranu i v Česku jsou rodiny, které migrantky zaměstnají, jen jich není mnoho. Nejznámější příklad je Karel Gott, který měl filipínskou hospodyni. Avšak pořád platí, že najímání migrantek se tady moc často neděje. Možná k tomu postupně budeme směřovat, ale když se podíváme na současné klima, které tady vůči cizincům je, nemyslím si, že by se v brzké době něco výrazněji změnilo.
Mluvíme pořád o ženách – pečovatelkách, chůvách či hospodyních. V žádné agentuře jste se nesetkali s výjimkou, kdy by tuto práci vykonával muž?
Ne. Ptali jsme se agentur, které zprostředkovávají péči o děti, jestli neuvažovaly také o „chůvákovi“. Říkaly, že by s tím problém neměly, ale klienti by nechtěli, aby o jejich malé děti pečovali muži. Je otázka, jestli by k nabourání této představy pomohlo, kdyby agentury aktivně muže nabízely. Je to trošku začarovaný kruh. Agentury je nedoporučují, protože si myslí, že by se na ně klienti nedívali dobře, a klienti se na mužské pracovníky nedívají dobře, protože je agentury nenabízejí. Zajímavé přitom je, jak majitelé agentur práci popisují. O úklidu tvrdí, že je to fyzicky velmi náročná práce. Nehodili by se tedy na ni více muži?
Předpokládám, že jediná oblast, kterou zase bez výjimky vykonávají muži, je práce hodinových manželů. Je to také důvod, proč podle vašich zjištění berou za stejnou dobu až dvakrát tolik peněz jako pracovnice v ostatních agenturách?
Hodinoví manželé jsou většinou živnostníci, kteří pracují na sebe a peníze od klienta jdou přímo jim. Ve všech ostatních případech lidé zaplatí agentuře, která si určité procento nechává pro sebe. Každopádně hodinový manžel si za práci řekne dvakrát tolik než agentura poskytující hlídání dětí. To je takový paradox. Hodinový manžel je vnímaný jako expert, takový Ferda Mravenec, který všechno umí. On ale nemá žádné certifikáty na rozdíl od chův a hospodyň, které školením prochází. My ale trpíme zažitou představou, že člověk, který umí navrtat poličku nebo složit skříň, je prostě odborník.
Promítá se do mezilidských vztahů fakt, že rodinnou péči a starost o domácnost stále více zajišťují placené služby?
Nemusí nutně negativně. Existence agentur umožňuje, aby například dospělá pracující dcera byla v kontaktu se svými rodiči, o které už je třeba se postarat. V takovém případě děti mají možnost dát je do domova důchodců, jenže pak dochází ještě k radikálnějšímu odpojení. Na tom také agentury hodně staví PR. Ukazují, že pomáhají seniorům udržet se v domácím prostředí, ale zároveň pomáhají rodinám, aby se z toho nezbláznily a odpočinuly si od péče. Tím se nemyslí, že odjedou na Kanárské ostrovy, ale v klidu se budou věnovat práci. Podobné je to u placených domácích prací a hodinových manželů. Muž nechce trávit víkend prací na domě, raději se věnuje koníčkům a blízkým, proto si takovou službu zaplatí. Člověk si tím vlastně kupuje volný čas.
Je pořizování si takových služeb pořád záležitostí hlavně bohatých lidí?
Určitě vyšší třídy. Za hodinu hlídání dítěte dáte v průměru 130 korun, takže si to nemůže dovolit kdokoliv. Hodně to souvisí se životním stylem. Neznamená to však, že všichni bohatí si tyto služby kupují, a rozhodně to neznamená, že si je kupují jenom bohatí. V zahraničí, když máte au-pair, najmete si ji na 24 hodin denně. Bydlí s vámi a vše s vámi sdílí. Kdežto tady se jedná o nárazové služby. Když chcete jednou za měsíc jít do divadla a nemá vám kdo pohlídat dítě, prostě si najmete chůvu, což není zas až tak drahá záležitost. Další věc je ale ta, že v Česku je to pořád ještě vnímáno jako stigma.
Znamená to, že se Češi stále cítí vinni, pokud práci, kterou by měli vykonávat z lásky, přesouvají na placené pracovníky?
U nás si nejspíš nesednete do hospody a nechlubíte se, že máte hospodyni. Alespoň o tom vypovídá zkušenost agentur. Lidé se za to pořád stydí. Chápou to jako selhání. U nás je totiž silná mezigenerační solidarita. Po revoluci došlo uzavřením jeslí k prodloužení rodičovské dovolené. To byl jasný vzkaz rodičům: Buďte doma a pečujte o děti. Najednou po letech zjišťujeme, že ne všem to takhle vyhovuje.
Ve svém výzkumu jste se také zaměřili na psí hotely a školky. Popravdě mě docela překvapilo, že něco takového jako školka pro psy vůbec existuje...
Dítě chodí do školky, aby se rozvíjelo. Stejně tak tam dáváte psa, aby se vzdělával. Všimli jsme si, že agentury psy k dětem hodně přirovnávají. Je to dáno i tím, že spousta lidí si zvíře pořizuje namísto dítěte. Něco jako dítě na zkoušku nebo naopak když potomci vylétnou z rodinného hnízda. Marketing hodně hraje na tuto notu – aby pejskovi nebylo doma smutno, dejte jej do školky. Jedete na dovolenou a nevíte, kam s čtyřnohým členem domácnosti? Dejte jej do hotelu. Na internetu zjistíte, že v nabídce je psí wellness, psí animátor, psi si užijí vodní hrátky s kamarády. Jde o převzatou rétoriku klasických hotelů. Je to však logické. Pohybujeme se na trhu, kde se musíte umět prodat a vždy nabídnout něco extra. Na úklid domácnosti si taky chcete zaplatit někoho, kdo uklidí lépe než vy.
