Zažil i divoká 90. léta, kdy se plánovaly vraždy a unášeli lidé. Nepříjemné zážitky se snažil vytěsnit z hlavy. Na jeden ale nezapomene nikdy: když ještě jako začínající policista poprvé viděl mrtvolu.
Co se tenkrát stalo?
V pavlačovém domě na Mendlově náměstí v Brně zemřela stará paní. Když jsme to zjistili, byla mrtvá několik dnů. Přišel jsem tam jako obvodní policista v uniformě. Už tam stály místní drbny a začaly na mě ječet, ať vlezu do bytu přes okýnko, které bylo nad dveřmi. Tak jsem se protáhl, jenže jsem se musel dotknout mrtvoly. Podíval jsem se do jejího zčernalého obličeje. Hrůza a děs. Vidím to dodnes. Pak si pamatuju prvního oběšeného, a další už mám rozmazané. Snažil jsem se to vytěsnit.
Zvykl jste si pak v roli kriminalisty na pohled na zavražděného člověka?
Musím se přiznat, že jsem nikdy neměl radost, když jsem musel na pitevnu. Nejhorší byly mrtvoly v hnilobném procesu. Kolegové si alespoň zapálili. Já jsem nekuřák a musel jsem si držet kapesník u pusy. Strašný byl ale i samotný pohled. Obdivoval jsem soudní lékaře, jak můžou porcovat různé části těla. Říkal jsem si, že se jim o tom muselo zdát. Asi jako mně, jak honím pachatele a on zase mě.
Ovlivnila práce na kriminálce i váš osobní život?
Od doby, kdy jsem začal dělat na kriminálce, doma nelžu. Nikdy nevím, co se může stát. Když jdu na pivo, tak se manželce přiznám. Nikdy nevíte, koho potkáte. Když jsme se třeba s kolegy vraceli ve dvě ráno z operativního průzkumu, tak jsme se taky stavili na pivo. Oni ale zapírali, já jsem přišel domů a manželce jsem hned v předsíni řekl: Ano, pil jsem. Nebojím se, a co mně řekneš, do rána zapomenu. (směje se)
Mluvil jste doma o práci? Že máte nový případ?
Manželka se to stejně vždycky někde dozvěděla. Smála se mně, že machruju, a dávno už mluvila s kolegyní v práci, která věděla, co se stalo. Musím ale přiznat, že díky manželce se mně podařilo jeden případ objasnit.
Vraždu?
V Bubeníčkově ulici v Brně jsme našli zavražděného novorozence v igelitce, která byla olemovaná textilní páskou. Zvláštní, pořád mně to vrtalo hlavou. Ptal jsem se manželky, jestli by ji něco podobného napadlo. A ona, že ji ne, ale ženské v práci si tak lemují tašky na stroji. Tak jsem vyvalil oči a zeptal jsem se, jestli neměla v práci těhotnou kolegyni. Trefa. Měli tam učnici, která si stěžovala, že je těhotná a nemůže dělat s lepidly. Její šéfová ji identifikovala právě podle tašky, kam dala mrtvé dítě. Na Bubeníčkově se igelitka ocitla poté, co ji přítel vražedkyně vyhodil z vlaku. Prostě dostal tašku, ať ji vyhodí. Nepodíval se, co je uvnitř.
Vladimír Matoušek
|
V době, kdy jste dělal kriminalistu, bylo také několikanásobně více vražd. Zvlášť v 90. letech.
To byla divoká doba. Množství majetku rozhodovalo o úspěšnosti člověka. Řešili jsme i přes padesát vražd ročně, nyní je jich asi čtvrtina. Vyjížděli jsme k loupežným přepadením a vyšetřovali plánované i několikanásobné vraždy.
Taky byla v Brně galerka?
Klub Roxy, kousek u hlavního nádraží. To bylo známé místo. Byli tam kapsáři, kteří číhali na oběť. Většinou okradli nějakého Pražáka, který pak, chudák, neměl na jízdenku domů. Jednou se tam i vraždilo, obětí byl světský. Celé osazenstvo z klubu policisté převezli na služebnu. Když jsem ve čtyři ráno přišel a viděl jsem to složení v zasedačce, tak mně málem stály vlasy. Bylo tam třicet lidí a z toho jsem neznal jen dva. Samí světští, Romové nebo už dříve trestaný muž za znásilnění. Říkalo se, že kdybys po půlnoci hodil v Roxíku kamenem, tak zabiješ prostitutku, pasáka, zloděje, nebo policistu. Tak to prostě chodilo. Přišel jsem do klubu a tam už sedělo ženské osazenstvo a čekalo na cizince. Poroučeli si martini nebo campari, ale opravdu suché. Stejně jim nalévali metropol. (směje se)
Bál jste se o život?
Postupně jsem si na napětí zvykl. Přiznám se, že jsem měl stockholmský syndrom.
Soucítil jste s vrahy, i když jste věděl, co provedli?
Když měli jít do vazby, tak jsem jim třeba koupil ze svého dvě krabičky cigaret. Kolegové se divili, že něco takového dělám. Ale proč ne? Pořád to byli jen lidi, kteří mnohdy poprvé v životě ujeli. Třeba kluk na Vyškovsku den po patnáctých narozeninách uškrtil kamarádku. Všichni kolem tvrdili, že byl hrozný darebák. Pak jsem zjistil, že pocházel z problematické rodiny a neměl moc šťastné dětství. To jsou vždy smutné případy.
Měli někdy podezřelí nějaký zvláštní požadavek jako výměnu za přiznání?
Vezli jsme jednou v policejním autě mladíka podezřelého z vraždy. Tak jsme se mezi sebou bavili a samozřejmě se ptali, co se teda stalo. A najednou ten podezřelý říká, že už se v policejním autě vezl, ale nikdy nehoukalo. A že by si to strašně přál. No tak jsme tu houkačku na chvíli zapnuli. Mladík byl šťastný a přiznal se k vraždě.
Určitě jste řešil případ bestiálního vraha, se kterým nešlo mít slitování.
Hned se mně vybavil případ, kdy pachatel na Příční v Brně zavraždil družku, naporcoval a naházel do Svratky kousek od pedagogické fakulty. Přitom měl našlápnuto na kariéru úspěšného zápasníka a pocházel ze slušné rodiny, jenže se chytl špatné party. To ho stáhlo nejspíš dolů.
Zadrželi jste někdy člověka, o kterém jste si mysleli, že je vrah, a soud ho osvobodil?
Spíš se nám stalo, že někdo označil domnělého pachatele, a nakonec se ukázalo, že se spletl. Někteří lidé jsou si hodně podobní. To byste ani nevěřili.
Zastřelil jste někdy někoho?
Vždycky, když jsme čekali na pachatele, jsem se modlil, abych nemusel zbraň vytáhnout. Došlo k tomu dvakrát za celou moji kariéru. Nikoho jsem nezastřelil.
Taky jste se přiznal, že se díváte na krimiseriály. Většinou policisté nadávají, že jsou tam hlouposti a že musí přepnout program, protože je to rozčiluje.
Spíš je to taková show pro lidi. Vnímání diváků je jiné a nějaké nesrovnalosti se dají prominout. Třeba že vedoucí obvodního oddělení chodí v civilu, pořád kouří a sama zajišťuje stopy. Ještě je pak nese na laborku. To je mimo realitu. Stopa se musí vzít, popsat a dostane čárový kód. Musí ke znalci doputovat takovým způsobem, aby nedošlo k záměně.
Případy, které vyšetřoval
|
Existuje dokonalá vražda?
Myslím, že určitě ne. Řešili jsme třeba případ, kdy vrah rozřezal partnerku. Vyhmátl ho kolega, který dotyčného viděl, jak balík táhne u nádraží. První chvíli si myslel, že si zloděj něco táhne. Chlap mu vykládal, že má v balíku hadry. Kolegovi se to nezdálo. Balík byl moc těžký, tak ho rozdělal a tam bylo tělo. Ve zmatku navíc vrah hodil k tělu i kabelku oběti s doklady. Nikdy nevíte, kdo vás kde uvidí.
Jako prvnímu se vám společně s kolegy podařilo usvědčit vraha na základě DNA. Jak jste na tuto metodu přišli?
To byl případ z roku 1990. Už dříve trestaný pachatel rozřezal dívku na záchodech pedagogické fakulty v Brně. To bylo něco strašného. Každý druhý den chodím kolem a skoro pokaždé se podívám do okýnka místnosti, kde se to stalo. Měl jsem tušení, kdo to udělal. Neměl alibi, našlo se i jeho oblečení potřísněné krví. Udělaly se rozbory, věděli jsme, že na místě je stejná krevní skupina, jakou měl podezřelý. Jenže stejnou měla i oběť, a to bylo špatné. Neměli jsme vražednou zbraň. Pak nás napadlo, že jsme viděli článek o nové metodě postavené na DNA. Kontaktovali jsme profesora, který ji prováděl. Pro policisty zatím nic takového nedělal, ale byl tak daleko s výzkumem, že nám vyšel vstříc. Vrah díky tomu skončil za mřížemi.
A dnes je to už v kriminalistice úplně běžná metoda.
Věřím, že jednou vznikne přístroj na vyhodnocování pachu. Podle mě to není složité. Na místě činu by vcucl pach, který se pak vypustí na podezřelého a vyhodnotí, jestli tam byl.
O svých případech nyní píšete knihy a je vidět, že vás práce na kriminálce bavila. Původně jste přitom k policii nechtěl.
Dělal jsem instalatérskou práci a kolega jednou přišel nadšený, že měl ve schránce letáček o náboru k policii. Navrhl, abychom šli na přijímací testy. Nechtěl jsem, ale šéf mně domluvil, ať nejsem hloupý, že jako instalatéra mě čeká dřina. Tak jsem šel, ale bral jsem přijímačky opravdu s nadhledem. Mě vzali, kolegu ne. Nastoupil jsem na začátku 70. let. Původně jsem si chtěl odpracovat pár let a odejít.
Časem jste si ale práci u policie oblíbil?
Ještě jako obvodní policista jsem pomohl objasnit podvod, kdy úředník z magistrátu zakládal vkladní knížky a dělal neoprávněné výběry. Na začátku 80. let jsem se díky tomu dostal na kriminálku. Vraždy a další závažné činy jsem vyšetřoval až do roku 2007. Pak jsem přešel na odbor analytiky. Už v té době jsem o případech, jež jsem vyšetřoval, psal knihy. Teď v tom budu pokračovat.
