Letošní Měsíc autorského čtení v Brně je zaměřený právě na Turecko. „Jsem rád, že jsem se probudil ve městě, kde se Milan Kundera probudil asi tisíckrát,“ prohlásil devětatřicetiletý umělec pocházející z kurdské metropole Diyarbakir. Za svoji literární tvorbu Özyasar získal dvě nejprestižnější turecká ocenění.
Má vaše druhá kniha Žlutý chechot, se kterou jste přijel na autorské čtení, ústřední téma?
Pouze tři povídky jsou provázané. Je tam ale určitá tematická celistvost. Žlutý chechot je ustálené spojení, které se tady asi moc nepoužívá. Výraz souvisí paradoxně se smutkem nebo upřímnou soustrastí. Má spojitost s pohřebními hostinami. Poté, co všichni hosté odejdou a zůstane jen nejužší rodina, dolehne na ni šok z odchodu blízké osoby. Začnou si o zesnulém vyprávět různé vtipné historky. Těm se začnou smát, jeden se nakazí od druhého. A tomu se říká žlutý chechot. Posledních čtyřicet let v Turecku, do kterých jsem se narodil, probíhá jakási válka. Je to doba, ve které není prostor na smutek. Můj soubor povídek je textem o neprožitém smutku.
I o vašem neprožitém smutku?
Jsou tam autobiografické prvky, ale celkově je to spíše kniha o společnosti, takový ironický a komický pohled na věc.
Kde vůbec nejčastěji berete inspiraci pro psaní?
Někdy to může být jen nějaký zvuk nebo vůně, myšlenka či vzpomínka z dětství. Nebo také něco, čemu nerozumím, a až když o tom píšu, tak si to ujasním. Například tady mi došlo, že v Brně jsou všude odpadkové koše. A možná si to místní lidé neuvědomují, ale pro mě je to znamení, že tu nevybuchne žádná bomba. Na řadě míst v Turecku totiž žádné odpadkové koše nejsou, protože tam panuje strach, že by do nich někdo tu bombu dal. A právě tohle může být příkladem inspirace k napsání nové povídky.
Narodil jste se v kurdské metropoli Diyarbakir, kde jste i učil. Kde teď žijete?
Poslední dva roky bydlím se svou rodinou v Istanbulu, kde momentálně znovu také učím.
To jste po čistkách, které následovaly po neúspěšném vojenském pokusu o převrat v roce 2016, nemohl. Stejně jako spousta dalších učitelů. Jak na tyhle události vzpomínáte?
Po tom pokusu o převrat jsem nebyl jen zbaven své funkce, ale skončil jsem i na týden ve vězení. A začal se soudit, což se vleklo dlouhé měsíce. Soud nakonec rozhodl, že můj vyhazov z práce byl protiprávní, a k učení jsem se tak mohl vrátit. Byl to tehdy šok, přestože zatýkání je v Turecku relativně běžná záležitost. Vlastně to bylo něco tak naprosto předvídatelného, že jsem z toho nemohl být úplně zaskočen. Jenže třeba moje žena krátce předtím porodila, měli jsme doma třítýdenní dceru. A následkem stresu z razií v bytě a mého zatčení bez jakéhokoliv obvinění už manželka nemohla ani kojit, přišla o mléko.
Jak vám zatčení vysvětlili?
Odpověděl bych slovy jednoho spisovatele, jehož jméno už si nepamatuji: „To, co činí fašismus legitimním, je právě otázka ‚Proč vás zatkli?‘“ Pokud na ni dokážeme odpovědět, fašismus se stává zákonným.“ Skutečný důvod zkrátka není, jen tisíce záminek. Nic konkrétního neměli, nic mi ani neřekli, prostě mě sebrali a konec. Ironickým řízením osudu dokonce prokurátor, který na mě vydal příkaz k zatčení, skončil v době, kdy jsem byl skutečně zatčen, také ve vězení. Prostě stav jako v Kafkově Zámku. Absurdita.
Měsíc autorského čtení
|
Cítíte se ve své zemi bezpečně?
Asi jako všichni ostatní. (ironicky)
Uvažoval jste, že byste jako mnozí intelektuálové emigroval?
Pokud to nebude opravdu hodně špatné, tak ze své země dobrovolně odejít nechci.
A máte aspoň pocit, že můžete psát o všem? Jak moc vaši tvorbu ovlivňuje politický tlak?
Stav politických tlaků se teď při psaní paradoxně mění v jakousi výhodu. Protože člověk nepíše úplně otevřeně na rovinu, ale snaží se více dělat literaturu. Myslím, že ani pobyt ve vězení moji tvorbu zásadně neovlivnil. Před tím jsem dokonce napsal krátký text o věznění. A pak jsem si to sám prožil.
Co říkáte na to, že prezident Erdogan nedávno obhájil svůj mandát už v prvním kole voleb?
Chci odpovědět takto: Například v noci, kdy v Turecku došlo k vojenskému převratu, se v televizi Erdogana ptali, od koho se dozvěděl, že vůbec nějaký převrat probíhá. A on na to odpověděl, že od svého strýce. A potom jsem uviděl takovou karikaturu. Byl na ní vyobrazen stůl, u kterého seděli lidé a před sebou měli kartičky - FBI, CIA, Mosad a strýc.
Při autorském čtení v Brně jste zmínil, že psaní je pro vás bolestná zkušenost. V čem?
K psaní jsem svým způsobem donucen. Nepíšu až v okamžiku, kdy mám nějaký dobrý příběh, takhle to u mě nefunguje. Navíc nic jiného kromě psaní neumím. A text to také ví, že nic jiného neumím. Vlastně mě psaní ani nebaví. Já nechci psát, chci být spisovatelem. (smích)
Knihy píšete v turečtině, přestože vaším rodným jazykem je kurdština. Proč?
V době, kdy jsem vyrůstal, byla kurdština na veřejnosti zakázána (pod pohrůžkou pokut, vězení i bití, pozn. red.). Ve vězení prý byly běžně na zdech nápisy: „Mluv turecky a mluv hodně!“ Kurdštinu jsme používali jen doma, rodiče ani jinak nemluví, turečtinu jsem se naučil v sedmi letech ve škole. Otec se snažil mé knihy v turečtině číst. Má malý krámek a pokaždé, když jsem ho tam viděl číst, byl na první stránce. Nikdy se přes ni nedostal. Takže moje knihy vlastně vůbec nečetli.
Na čem nyní pracujete?
Píšu svou třetí knihu. Vždycky když totiž jednu dopíšu, okamžitě si uvědomím všechno, co jsem chtěl říct a neřekl. Z toho se pak rodí nová témata. A dokud knihu nedodělám, je to, jako bych nenapsal ani první větu. Stále tvořím také další povídky, které jsou publikovány v předních tureckých literárních časopisech jako Varlik (Přítomnost) nebo Kitap-lik (Knihovna).
