Firmy ji využívají i jako lákadlo pro špičkové manažery ze zahraničí. Švihálek, který školu vede jako ředitel od jejího založení, popisuje, jaké to je učit najednou děti z celého světa.
Na vaší mezinárodní anglické škole studuje 160 dětí třiceti národností. Jak se učí takové děti, když část jich nerozumí jazyku, jsou z úplně jiných kultur a rodin? Existuje na to univerzální návod?
Pořád hledáme to nejlepší. Neexistuje žádná kuchařka, která by přesně řekla, jak se to dělá. Pokud jde o jazyk, třídy musí být menší. A také je třeba brát ohled na vývoj dětí. Učitel má spoustu proměnných, s nimiž musí v rámci skupiny pracovat. Setkáváme se s názorem, že pro naše učitele je to strašná pohoda, že za plat, který berou, mají jen deset až patnáct dětí ve skupině. Pro ně je to ale výzva. V půlce roku třeba přijdou dvě tři děti, které jsou z Japonska a neumí vůbec anglicky. Učitel je musí zařadit, výuku uzpůsobit, aby neseděly půl hodiny v rohu, když se bude věnovat někomu jinému. Základem je, aby všechny děti věděly, co mají dělat a co se od nich čeká.
Jaké rodiny volí vaši školu? Pokud pomineme, že jsou to ty, které mají na školné, které je dvě stě až tři sta tisíc korun ročně.
Máme dva typy rodin. Ty, které si nás vyberou, to jsou v podstatě české rodiny. A pak cestující manažeři, kteří chtějí, aby se jejich dítě vzdělávalo v systému, v němž bude moci přejít do stejné školy v jiné zemi. Jsme jediná škola v Jihomoravském kraji s takovými mezinárodními akreditacemi. Ta škola je tak drahá, protože potřebujete mít učitele, kteří splňují kritéria daná Radou mezinárodních škol, a také proto, že nedostává žádnou finanční podporu od státu na výuku a provoz. Často školné hradí firma, která si Brno vybrala, protože si jej nemůžou dovolit ani ti manažeři.
Jan Švihálek
|
Jaký je poměr mezi českými rodinami a cizinci?
U nás je asi čtyřicet procent českých dětí a šedesát procent cizinců. Co se učitelů týče, tak cizinci odučí devadesát procent hodin.
Rozhodují se zahraniční manažeři, zda půjdou pracovat do Brna, i podle toho, že je tady taková škola?
Když jsem ve škole nastoupil, tak na schůzkách s investory i expaty jsme dokola slýchali, že Brno takovou školu potřebuje. Někteří manažeři kvůli tomu, že tu nebyla, dokonce z Brna odcházeli. Jezdí k nám lidé z CzechInvestu s klienty, kteří chtějí investovat v Brně. Pokud tady chtějí mít deset top manažerů, tak jednou z podmínek je, aby zde byla škola, kde se učí podle mezinárodních standardů.
České školství jim nestačí?
Průměrná doba pobytu manažera je tu tři roky. Poslat dítě do české školy znamená, že bude rok nebo rok a půl bojovat s jazykem, s dalšími třiceti dětmi ve třídě, kterým nerozumí ani slovo. A když si na to konečně zvykne, tak aby se pomalu připravovalo na jinou školu. Navíc česká škola není úplně v souladu s mezinárodním vzděláváním.
Pokud máte ve škole tak rozmanitou skupinu dětí, setkáváte se s tím, že děti mají vůči sobě předsudky, protože jsou z jiných kultur?
Při takové spoustě národností pohromadě by i těm dětem připadalo trapné a nesmyslné zabývat se nějakou národnostní odlišností. Je jich tolik, že jsou všichni odlišní, pro ně je odlišnost norma a cítily by se divně v běžné homogenní české třídě. Ale už jsme měli i rodiny, které se k nám přišly do školy podívat a řekly: „Nám se strašně líbí váš systém výuky, atmosféra i učitelé, ale nelíbí se nám to multikulturní prostředí.“ Byly to české rodiny. Mají dojem, že by se národnostní hodnoty, ke kterým děti vědou, ve škole rozpustily, a myslí si, že by je škola měla k nim vést. To prostředí i do jisté míry odrazuje lidi, kteří hledají rozdíly, aby mohli o někom mluvit špatně, nebo kteří mají předsudky.
O různé alternativní školy je čím dál větší zájem. Kdo je vaše konkurence?
Mateřské školy, kde se používá angličtina, těch je v Brně víc. Pak dobré základní školy s rozšířenou výukou angličtiny, jako je ZŠ Bakalovo nábřeží. Ze středních škol dobrá gymnázia, třeba Matyáše Lercha. A pak nově vznikající soukromá American Academy v Jaltě v centru.
Vaše školné je pro běžnou rodinu drahé. Udělujete stipendia?
Dali jsme stipendium jen dvěma romským dětem a chtěli bychom v tom pokračovat. Bereme to tak, že poskytujeme nějaký typ vzdělávání, a pokud jsme mezinárodní škola, proč nezapojit děti, které mají potenciál, ale narodily se na špatné straně města. Je to pro mě odpověď na rostoucí xenofobii a předsudky, které člověk občas okolo sebe vidí.
Pořád jsou to ale jen dva žáci. Není to jen plácnutí do vody?
Z mého pohledu je lepší takto plácnout do vody než neplácnout vůbec. Neděláme to kvůli medializaci nebo pro lepší PR. Nechceme suplovat roli státu, který se má postarat o kvalitní vzdělávání pro děti z běžných rodin. Ale pokud nám jde z povahy školy o respekt vůči národnostem, menšinám, různosti, jiné barvě pleti, tak tam cítíme, že takové suplování role státu přímo souvisí s podstatou toho, co děláme.
Takže český stát to nedokáže?
Těžko můžu soudit. Ale připadá mi, že by to šlo dělat líp. Aby nevznikaly segregované školy, aby byly děti motivované, smývala se hranice mezi barvou pleti, vytvářely se školy, kde budou různé děti pohromadě. Je strašně důležité vymyslet to tak, aby se dětem, které na to mají a mají potenciál, pomohl rozjet vlak z beznaděje a zapomnění. Když to ostatní rodiny uvidí, zafungují vzory. Pokud bude úspěšnější čím dál větší procento lidí a něčeho dosáhnou, je to cesta. Je to běh na dlouhou dobu, ale je potřeba někde začít.
Je na českém vzdělávacím systému naopak něco pozitivního, co se dá použít i v mezinárodním školství?
Takto jsem nad tím zatím nepřemýšlel. České učitelky mají větší problém zvládat problémové, konfliktní situace ve třídě, třeba nerespektující děti s různými poruchami učení. Pořád se potýkáme s tím, že to vyučující chtějí řešit silově – ty mě budeš poslouchat a přizpůsobíš se. Kdežto trend vzdělávání v hodně diverzifikovaných třídách je, že se učitel musí do určité míry přizpůsobit žákovi. Musí fungovat spolu. Musí žáka vnímat natolik, aby pochopil, co potřebuje. Je to o flexibilitě učitele a o porozumění. Máte třeba patnáctičlennou skupinu, kde dvě děti nerozumí vůbec, tři trochu, dvě mají poruchu učení a zbytek je průměr. Pokud na ně nastoupíte stylem „A teď mě budete všichni poslouchat“, tak to nefunguje. Přitom dítě potřebuje ukázat, že je v bezpečném prostředí, kde se může zklidnit, kde dostane nějaký komfort. Učitel se tím silovým přístupem dostává do ještě většího stresu, děti taky.
A je přece jen něco, v čem jsou čeští učitelé dobří?
Spolehlivost a zodpovědnost, takový ten ještě rakousko-uherský ordnung. Na českých školách je běžné, že učitel chodí s dětmi na výlety, jezdí na školy v přírodě, má pro ně kroužek. Naši učitelé jsou od osmi do šesti ve škole, ale odmítají dělat cokoliv jiného než učení. Nejsou vychovatelé, instruktoři plavání, v zahraničí je běžné, že se na to najímají specializované agentury. A zahraniční učitelé mají také úplně jinak nastavená bezpečnostní pravidla a rizika.
Je jejich přístup k dětem o tolik odlišnější než českých učitelů?
Protože nejsem tolik svázaný českou byrokracií, můžu si učitele vybírat. Ti, kteří přicházejí zvenku a mají zkušenosti, rozumějí tomu, proč není dobré stát hodinu před třeťáky a něco jim vykládat. Taky vědí, jak to udělat, aby děti motivovali, aby se víc učily samy, než že je někdo bude učit. Diverzita mezinárodních škol našeho typu je tak velká, že učitel musí přijmout a aplikovat ve výuce metody, které nejsou běžné v české škole. A v české škole nejsou běžné, protože jsou tamní třídy homogenní.
Změnilo se nějak za těch deset let existence mezinárodní školy složení žáků?
Když jsme v roce 2008 začínali, bylo osmdesát procent cizinců a zbytek Čechů. Takže jsme školu dělali na míru cizincům. Postupně roste procento českých rodin, třeba na střední škole máme třídy, kde je víc Čechů než cizinců. U dětí ze zahraničí žádná národnost nepřevládá, od začátku máme Japonce, Indy, Španěly, Němce, Francouze či Vietnamce.
