Zatímco se halím do péřové bundy, lidé okolo se svlékají do plavek, aby s úsměvem vklouzli do ledové vody. Dělají to tak třikrát týdně, zahánějí tím nemoc a cítí se šťastní.
„Tohle není žádné zimní, ale spíš jarní plavání,“ ozývá se smích ze skupinky otužilců na břehu řeky Dyje nad jezem u Louckého kláštera ve Znojmě, která slaví Nový rok po svém.
Nejprve se zatopí v malé převlékárně, pak si účastníci připijí džusem. „Tak na dobrou plavbu rokem 2019!“ Většinou je to pro ně běžná disciplína, dnes však někteří z nich mají výjimečně vodnické kostýmy. Přece jen je první den nového roku.
Do vody se noří každý jinak, někteří do ní šupnou rychle, další si nejprve smočí nohy a ruce. Všichni spokojeně vtipkují. Po pár minutách vylézají na břeh první otužilci, ti nejvytrvalejší plavou z dohledu. Otáčí se tak po 150 až 170 metrech, což se rovná osmi až deseti minutám ve vodě.
Krátkodobý šok
Většina plavců se na břeh vrací s blaženým úsměvem. A že se tu schází zajímavá parta. Třeba profesor Miloš Nesládek, světově uznávaný odborník na výrobu umělých diamantů pomocí nanotechnologií. Nebo cestovatelka Michaela Michalcová. „Úplně mi teď najíždějí endorfiny,“ vysvětluje Michalcová, která si novoroční zimní plavání „střihla“ mezi půlročním pobytem na Islandu a odletem do Indonésie.
I ona sice ponořením do ledové vody působí tělu krátkodobý šok, ale stejně jako ostatní je na něj zvyklá. Někteří jej označují za návykovou drogu.
„Tělo okamžitě zapojí obranné termoregulační mechanismy a brání se, ale po chvíli na povrchu znecitliví a člověk si plavání vysloveně užívá. Vnitřní tělesná teplota se přitom změní minimálně nebo vůbec, záleží na délce pobytu ve vodě,“ říká další z plavců – starosta Dobšic Jaroslav Jenšovský.
Dokonce tak platí, že čím větší mráz, tím je vstup do vody příjemnější. „Říkáme, že v největších mrazech se jdeme vlastně do vody ohřát. Nejhorší je plavání v květnu, kdy už je vzduch docela prohřátý, ale voda je ještě zatraceně chladná,“ popisuje Jenšovský.
Ne všichni po vynoření běží do vytopené převlékárny. Venku v klidu rozpráví třeba Luboš Pelech, nejstarší znojemský zimní plavec, který se do Dyje noří už 33 let.
„Tělo se z toho musí dostat samo. Sice se vevnitř topí, po závodech si dáváme čaj, ale dělá se to hlavně kvůli oblékání. Když má někdo knoflíky, tak by si je těmi zkřehlými prsty nezapnul, nemá v nich cit. Co teď cítím? Krásnou euforii,“ líčí Pelech.
Otužilecký třes mají i zkušení plavci
Po doplavání tělo intenzivně „maká“, aby si co nejrychleji obnovilo původní teplotu i na povrchu. A u začátečníka i zkušeného plavce se objevuje otužilecký třes. Jeho doba závisí hlavně na teplotě vody a době pobytu v ní, samozřejmě také na trénovanosti. Obecně do půlhodiny odezní.
Zimní plavání se dá trénovat i sprchováním v ledové vodě, ponoření celého těla do přírodní vody je ale účinnější i příjemnější. „Jste prostě v přírodě a člověk vnímá intenzivněji i okolí a hecuje se ve skupině s ostatními otužilci,“ srovnává Jenšovský, který díky své zálibě pozoruje vliv na psychiku – odbourávání stresu a tělesného napětí, uvolňování adrenalinu a hormonů štěstí.
A všichni zimní plavci se shodují na pevnějším zdraví. „Nepamatuju, že by měl někdo z nás chřipku. Sám mám maximálně lehkou rýmu, ale když na mě něco leze, jdu na trénink, tělo se vzpruží a nemoc je okamžitě pryč,“ tvrdí Pelech.
Otužování nepatří mezi masové sporty, ale v souvislosti se snahou o zdravý životní styl získává stále větší přitažlivost, lidé se více zajímají a také o své tělo více pečují. Výrazně tuto zálibu zpopularizoval snímek Bába z ledu. „Většina filmů má jepičí život, ale to, že slovenská herečka Zuzana Kronerová otužování ve zralém věku propadla a pokračuje v něm stále, je nad všechny instruktážní videa a propagační filmy,“ pochvaluje si Jenšovský.
On i další znojemští zimní plavci trénují v řece Dyji třikrát týdně, připojit se k nim s plavkami a ručníkem může kdokoliv.
