„Měli jsme hornické helmy, staré kombinézy a motivaci předběhnout profesionální tým,“ vzpomíná tehdy osmnáctiletý Bohuslav Koutecký.
Je poslední aktivní speleolog z objevitelské skupiny, která dala jméno Amatérské jeskyni – systému, jenž dnes nabízí na čtyřicet kilometrů podzemních chodeb.
Co přesně se před půl stoletím v Moravském krasu událo?
Už několik měsíců před tím jsme s takzvanou Plánivskou skupinou jezdili každý víkend – když právě nebyla pracovní sobota – k Cigánskému závrtu na Simonově vrchu. Začali jsme kopat ve škvíře zasypané kamením a sutí, kde jsme cítili průvan teplého vzduchu. Na konci listopadu 1968 se nám podařilo objevit první volné prostory jeskyně. A 18. ledna 1969 se několik členů skupiny v hloubce 110 metrů říčky Bílá voda prokopalo do nevídaného jeskynního systému a odhalilo jeden a půl kilometru chodeb.
Jaké vybavení jste s sebou měli?
Jenom lano, lankový žebřík, staré kombinézy, hornické přilby a karbidové lampy. Tehdy nic moderního nebylo. Za jednu víkendovou akci jsme vytáhli asi 25 kýblů kamení. Toužili jsme ale předběhnout skupinu z Geologického ústavu Akademie věd, která si razila tunel odstřelováním. Nakonec jsme se do jeskyně dostali 130 metrů před nimi.
Jak jste věděli, kde máte kopat?
Průzkum v jednom závrtu jsme dělali už v roce 1965. Prokopli jsme se do podzemního toku Bílé vody mezi Holštejnem a Macochou, který předpověděl už ve 30. letech objevitel Punkevních jeskyní Karel Absolon. Zkoušel řadu pokusů, třeba nabarvil vodu u Holštejna a čekal, až se objeví v Macoše. Dostat se do Amatérské jeskyně se mu ale nikdy nepovedlo. A já jsem za to rád. Kdyby se mu to podařilo, tak je dneska z Amatérky Disneyland a jezdí tam vláčky.
Proč jste čekali další tři roky a nekopali dál už v roce 1965?
Geologický ústav nám nedovolil zkoumat. S četou horníků začali vrtat a střílet do skal. Vytipovali jsme tedy jiné místo na Cigánském závrtu. Chtěli jsme předběhnout profesionální výpravu – a povedlo se to.
Jak na váš objev zareagovali?
Poté, co jsme takzvanou Starou Amatérskou jeskyni našli, byla tehdejší komunistická Akademie věd strašně znechucená. Byl to objev století a my jsme jim ho vyfoukli. Systém, který má dnes čtyřicet kilometrů a o němž po staletí snili různí badatelé, je pojmenován po nás – amatérech. Každý se chtěl na objevu přiživit, protože věděl, že už nic takového nebude. Chodila na nás různá udání a řešili jsme úřední problémy. Často jsme do jeskyně nemohli, když se ale situace po roce uklidnila, dovolili ji zkoumat.
Unikátní objev v číslech
|
Takže přístup byl volný?
Ne na dlouho. Jen několik týdnů nato při nečekané povodni zahynuli v jeskyni dva naši kolegové – Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Pak se už do jeskyně nikdo z naší skupiny nedostal. Komunistická strana jí dokonce několikrát změnila název, chvíli to byla třeba Jeskyně Klementa Gottwalda.
Jak dlouho jste tam nemohli?
Jeskyni jsme dostali zpátky až po dlouhých 23 letech. Dělali jsme pak výzkumy, potápěčské průzkumy, dokumentace, měřili jsme komíny. Máme několik velmi pěkných objevů. Spolupracujeme i s dalšími skupinami. Bez odborné a fyzické spolupráce by to nešlo. Každý musí umět něco, aby se to poskládalo dohromady.
Co všechno je třeba udělat, aby se vám podařil další objev?
Měříme teplotu, vlhkost, proudění vzduchu, sledujeme pohyby vody, jak se co mění. A podle toho všeho zkoumáme, kde by se dalo něco odhalit. V Moravském krasu jsou stále jeskyně, do kterých se zatím nikomu nepodařilo proniknout, ale tak velký objev jako Amatérka, to už tu nikdy nebude.
Používáte také výbušniny?
Většinou ne, protože by nám to ani nepomohlo. Kameny tam i tak zůstanou a stejně je musíme vynést. V jeskyních je odstřelování zkrátka problém. Není to jenom tak někam dát výbušninu. Musíte ji navrtat a všechno mít do posledního detailu vymyšlené, je to hotové řemeslo. Když nakonec skály odstřelíte, tak týden do jeskyně nemůžete, protože tam zůstaly nebezpečné plyny, které se musí odvětrat. Proto když chceme něco prokopat, používáme nástroje – odkopeme kameny a odtaháme je. Ale samozřejmě třeba skalní masiv vykopat nejde, to pak nemáme na výběr.
Když jste mluvil o té tragické události, jak dnes v podzemí řešíte záchranné akce?
Jeskyňáři musí mít svoji vlastní záchrannou službu, protože jiná tam nemůže zasáhnout. Nemají na to vybavení, neumí se tam pohybovat, jde o specifické prostředí. V jeskyni není signál, nikomu se nedovoláte a nepřiletí pro vás vrtulník. Proto již v 80. letech vznikla speleologická služba, ve které jsem byl později deset let náčelníkem. Jsme organizovaní pod hasiči. Koupí nám materiál a vybavení, ale nejsme placení. I amatérské jeskyňaření je náš koníček, každý máme jiné zaměstnání. Třeba já jsem lesník.
Z čeho je dobré mít v jeskyni respekt?
Nemusíme se tam bát zvířat nebo umrznutí, ale hlavně vody. Vždy musíme mít co nejpřesnější předpověď počasí, všechno dobře rozmyšlené a zajištěnou cestu pro návrat. Poslední povodeň v Amatérce byla v roce 2006, teď je ale mnoho částí jeskyně úplně bez vody. V posledních letech pozorujeme, že jí neustále ubývá.
Oslavy výročíDíky výročí objevení Amatérské jeskyně můžou letos zájemci spatřit jedinečnou krápníkovou výzdobu. Jeskyňáři je provedou po několika stech metrech běžně zavřených prostor. „Na listopad plánujeme několik víkendových exkurzí, na které se lidé budou moct hlásit. O jeskyni také uspořádáme výstavu v blanenském muzeu,“ podotkl Leoš Štefka, šéf Správy CHKO Moravský kras. |
Může za to počasí?
Jasně. Těžko se to měří, ale sucho se projevuje i v jeskyni. Hydrometeorologický ústav má v Amatérce místa, kde odebírá vzorky, měří hladinu a zapisuje, odkud voda teče. Tam, kde předloni byla ještě voda, loni už takřka nic a letos ani kapka. Sifonů (zúžená místa, kde se strop noří do vody – pozn. red.) je ale v jeskyni aspoň dvacet. Pokud bychom chtěli z Holštejna do Macochy, museli bychom přeplavat šest sifonů, tedy zhruba deset kilometrů.
Co vás dovedlo k jeskyňaření?
V jeskyni jsem celý život. Je to jakási dětská touha objevit něco, kde před vámi ještě nikdy nikdo nebyl. Ale zároveň pro mě vůbec není nejcennější, jestli objevíme o sto metrů jeskyně více nebo méně. Důležité jsou přátelské vztahy, které se vytváří, když tam někde opravdu ležíte ve vodě, v blátě, taháte, kopete, hledáte. Je to filtr, který lidi protřídí. V takovém společenství se cítím dobře, a proto jsem u toho zůstal. Bádáme v jeskyni, občas něco objevíme, někdy taky ne. Ale večer jsme všichni na základně, zatopíme si v kamnech, vytáhneme kytary a dokážeme probrat od jeskyní přes hory až po děvčata všechno. Je to pro mě příjemný způsob života.
Proč se lidé běžně do Amatérské jeskyně nedostanou?
Objevený vchod je dneska již neprůchozí. Správa Moravského krasu, která jeskyni střeží, prorazila nový vstup z Pustého žlebu ještě v 70. letech. Nechceme tam ale dělat schody ani lít beton, chceme Amatérku zachovat v plné kráse, přesně takovou, jakou jsme ji našli. I když letos k výročí plánujeme exkurze, běžně je právě proto neděláme. Já se na některá místa už taky nikdy nepodívám.
