Je vám bližší praxe, nebo úřadování?
Jde to ruku v ruce. Začínal jsem od píky, od řadového chirurga. Postupně jsem přebíral odpovědnost, nejen sám za sebe, ale i za kolektiv. Za to, v jakých podmínkách operují ostatní nebo funguje ústav. Bližší je mi být mladý a nemít starosti. Nestarat se o jiné a operovat si. Ale evidentně to tak s věkem nejde. Teď bych se zase cítil nevyužitý, kdybych byl jenom na sále.
Vnímáte práci s onkologickými pacienty jako psychicky náročnou?
Někteří říkají, že práce na onkologii je hrozný stres, ale já si to vůbec nemyslím. Na některá onemocnění se umírá, to prostě tak je. Akutní stres je tu menší, protože řada věcí je plánovaných. Je tu náročnost při vysvětlování, proč se nedaří onemocnění zastavit. Jsme na to ale nachystaní. Paradoxně to ale bývá náročnější u pacientů, kteří mají časná stadia. U dlouhodobých pacientů se bavíme spíše o technických věcech než o těch existenciálních.
Je v ústavu eutanázie velké téma?
Hodně se o ní mluví obecně, ale ne u nás. Já jsem za svou praxi nezažil, že by se o ni někdo z pacientů zajímal nebo o ni žádal. Spíš je u těch lidí takový záchovný moment. Vybavuji si dva pokusy o sebevraždu. A oba dva byly z jiného důvodu než kvůli rakovině, jeden kvůli vztahu a jeden kvůli psychické poruše.
Udržujete si s pacienty dlouhodobější kontakt?
V onkologii to nekončí tím, že by se pacienti vyléčili a my už jsme je nikdy neviděli. Docházejí na kontroly a pozorování. Někteří rozumnější pacienti jsou radši, když nás nevidí. Jenom na kontrolu a od doktorů radši dál.
Proč jste si onkologii vybral?
Mám celý život vztah k přírodovědě, když pominu, že jsem chtěl být po strýčkovi dřevorubcem. Sbíral jsem brouky, na gymnáziu jsem začal přemýšlet o lékařině. Maminka mi umřela na rakovinu, trpěla patnáct let. Takže jsem si onkologie byl dost vědom. Na nádory jsem se chodil dívat pod mikroskopem na patologii, pomáhal jsem tu. Pak jsem do ústavu chodil od roku 1976 na praxe na chirurgii. Rakovina je vlastně jiný způsob chování života. Problém je v tom, že nefunkční.
Na Žlutém kopci jste strávil čtyři dekády. Jak se ústav změnil?
Když jsem nastupoval, tak to byl jen jeden pavilon a Bakeška (Bakešův pavilon – pozn. red.). Teď je to i s Bakeškou sedm pavilonů. Ale v rámci kopce jsme už umístění, nemáme se moc kam rozšiřovat. Teď se vracíme takovým kruhem, abychom stoletou Bakešku opravili.
Jste spokojený s tím, jaké jste stihl udělat změny?
Jsem rád, že co jsem chtěl, to jsme stihli. Protože tady se na nějakou dobu zastavil čas, přestaly se třeba obměňovat mašiny. Takže jsme měnili čtyři lineární urychlovače, každý po sto milionech. Měnili jsme PET centrum, magnetickou rezonanci, mamografy. Pořídili jsme robota na operace. Ústav ve 30. letech vznikal natruc univerzitě, ale my jsme se k ní připojili. A zakotvili jsme se také v mezinárodním kontextu, akreditovali jsme se u Organizace evropských onkologických ústavů. To nás postavilo naroveň centrům v Amsterodamu nebo Paříži. Dává nám to více sebevědomí i odborného respektu. Určitě bych neodcházel, kdybych měl pocit, že je něco nedodělaného nebo že jsme něco neprosadili.
Byl jste děkanem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. V té době se stavěl kampus v Bohunicích.
Byla to velká výzva. Nový celek dvaceti budov. Stěhování fakulty, nová věc. Na tom jsme se vydováděli hodně. Tehdy to fungovalo tak, že ráno, když ještě administrativa spala, tak jsme už byli na sále. Kolem poledne jsem se přemisťoval na fakultu. Odpoledne, když už byli všichni vyspinkaní, tak se řešily ty věci, které se týkaly budování. Takže to hezky zapadalo do sebe.
Mají děkani lékařských fakult nebo lékaři obecně nakročeno k politice tak nějak automaticky?
Zatím nás tam děkanů nebo rektorů moc není. Doktor to má v něčem jednodušší. Lidé ho možná znají a třeba na ně nepůsobí tak, že by dělal politickou kariéru. Nemyslím si, že politik je povolání. Politika je správa věcí veřejných v té oblasti, kterou děláte a které rozumíte. Lékaři tam stejně nedělají nic jiného, než mluví do zdravotnictví, trošku do sociálních věcí a trošku do vzdělávání, a to spíš vysokoškolského.
Trápí vás, že se za vašeho vedení něco nepovedlo?
Jednoznačně je mým dluhem nerozšíření parkovací plochy. Tím jako ústav trpíme. Protože tím trpí pacienti. Dřív lidé bývali na chemoterapii nebo záření hospitalizovaní klidně i 25 dní, teď je to průměrně pět. Většina pacientů přešla na ambulantní léčbu. V praxi to znamená, že jsou to denní dávky nebo opakované léčby, takže lidé musí dojíždět. A potřebují zaparkovat, to také udává spokojenost. My ani nevlastníme plochy, na kterých by se parkoviště dalo udělat.
Od roku 2008 Žlutým kopcem hýbal záměr prodat část ústavu soukromým firmám. Následně se do funkce ředitele dostal Jiří Vorlíček, který s firmami spolupracoval. Vy sám jste později z ústavu odešel. Proč?
Byl tu zájem s ústavem hospodařit mimo veřejný sektor. Lidé kolem Julínka a Šnajdra tehdy možná koukali, jak by se ústav mohl rozebrat. Já jsem nebyl ochotný nastupovat na nějaké věci, které si vymysleli. Tak mě vyhodili pro údajnou nadbytečnost. Jirka Vorlíček byl ochotný s nimi kamarádit, na post ředitele byl dosazen. Byl to upřímně řečeno taky důvod, proč jsem šel do Senátu a proč Rostislav Vyzula šel do Sněmovny. Ani pro jednoho z nás nebyla politika snem. V roce 2014 se podařilo na ředitele ústavu vypsat regulérní konkurz. A tak jsem tady.
Bylo by možné dnes prodat nebo odkoupit specializované státní zdravotnické zařízení?
Že by chtěl někdo celý ústav, celou nemocnici, to teď asi nehrozí. Snahy byly jiné, že se z toho mají udělat obchodní společnosti, nezávislé na státu. Lukrativní části nemocnic se dávaly soukromým vlastníkům. U nás by jistě byl zálusk na radioterapii. A dneska se to dělá ještě jinak. Třeba skupina Penta nabízí hejtmanu Čunkovi, že ve Zlíně zadarmo naprojektuje novou nemocnici. To asi určitě dělají charitativně z dobré vůle. Já proti Pentě nic nemám, ale hospodaří téměř všude. O odkoupení nemocnice jiným soukromým řetězcem vím třeba ze Sušice na Plzeňsku. Jenomže se jim to nerentovalo, tak ji zase pustili.
Nejste jediný, kdo v kraji na postu „zdravotnického“ ředitele končí. Odchody se dotkly psychiatrie, záchranky, svatoanenské nemocnice. Nabízí se spekulace, jestli to není řízená obměna vedení.
Řeknu vám, proč to tak je. Má se přepřahat v klidu na rovince, když svítí sluníčko a je trávníček. Což teď tak trošku je, ne před volbami. Takže ono to není náhodné. Ale určitě ne provázané. Vždycky řeknou, že odchází z osobních důvodů. To vypadá, že jste něco ukradla, ale že vám to nemůžou dokázat. Odcházím kvůli věku. Zestárnul jsem a už jako děkan jsem hlásal, že se mají funkční místa opouštět v 65 letech. Což činím. I mladší kolegové si zaslouží příležitost něco řídit.
Jan Žaloudík
|
Proč tedy zůstáváte senátorem?
Senát není povolání ani řídicí funkce, ale mandát. Pro mě tam nejsou myslitelná víc než dvě funkční období. Doběhnou mi tři roky a konec. Ale nemůžu odejít kvůli věku, když většina senátorů má k sedmdesátce. Bylo by to neuctivé. Navíc už jsem byl zvolený pro dané období, tak ho splním, budu-li moct.
Budete mít teď více volného času?
Já mám 35 let do stovky. To je ještě moře času. Pustím se do několika věcí v Senátu. A mohl bych být i produktivnější než doposud. Chci si udělat vnitřní pořádek. Taky bych rád vzal už někdy vnuka na ryby. A celý život vstávám v 5:10, jsem věčně nevyspaný. Tak bych se mohl i vyspat, abych si pak mohl zase přivstat na ty ryby.
Vytipoval jste si následovníka?
Samozřejmě vám to jméno neřeknu. Je výběrové řízení. Přál bych si, aby to byl někdo z lidí z ústavu, zejména z těch, co už něco znamenají i v akademické obci. Máme tu šikovných docentů a profesorů dost, tak ať se hlásí. Ideálně kdyby fungovali spíše jako rada ředitelů, tak jak jsem se to snažil dělat s kolegy já. Ústav není zvyklý na sekerníka.
Jaké stojí před novým ředitelem úkoly?
Mohl by se více zabývat budovami bývalé transfuzní stanice na Tomešově ulici v sousedství. Je to majetek kraje, který s ním patnáct let nedělá vůbec nic. Bylo by vhodné vystavět dávno plánovaný hlavní vchod do ústavu u kruhového objezdu, protože pořád vcházíme zadem. A ještě je tu prostor, kde si myslíme, že by se měl upíchnout pavilon na výrobu nových léků a zavedení nového směru diagnostiky a terapie nádorů, kterému se říká teranostika. Smyslem není ústav rozšiřovat, ale přizpůsobovat vývoji a dovybavovat.
Snil jste, že kolem ústavu vysadíte vinohrad, který tam býval v 17. století. Jak to s ním vypadá?
Upravujeme teď pozemek kolem budov z jižní strany, bude tam parčík a v něm by mohla réva dekoračně růst. Ke kraji patří. Ne že bychom zas konkurovali vinařským podnikům, ale bylo by to hezké.
Kdo byl nejlepším ministrem zdravotnictví?
Z poslední doby měl šanci být dobrým ministrem Leoš Heger, ale řada věcí se mu nepodařila. Pár dobrých kroků měl šanci udělat Svatopluk Němeček. Tomu se to taky rozplynulo pod rukama. Zatěžoval se hádkami s Andrejem Babišem. A teď má dobře našlápnuto Adam Vojtěch. Pracuje spontánně, snaží se dělat pořádek. Ne z pohledu doktora, ale selským rozumem, z hlediska finančně-právního. To, že není doktor, se nezdá být špatné, nechce být součástí žádné party.
