Přesto je dodnes inspirací svým následníkům, kteří se po prvním dvorním brněnském architektovi pustili do přeměny města.
Nejviditelnějším počinem muže, který do Brna přišel ze slovenských Malacek se svou rodinou tiskařů v roce 1898, je krematorium a smuteční síň na Ústředním hřbitově. Právě tam komorní soubor Brno Contemporary Orchestra odehrál minulou neděli koncert k uctění 130. výročí Wiesnerova narození.
Možnost naprojektovat krematorium dostal v roce 1925. O pět let později už se v něm Brňané loučili s prvním nebožtíkem. „Bylo to přesně 8. dubna 1930 ve 14 hodin, kdy proběhl první obřad a následně i první žeh v Brně vůbec. Máme jedno z prvních krematorií v republice. Za Rakouska-Uherska totiž stát povoloval jen pohřbívání do země,“ upozorňuje vedoucí krematoria Zdeněk Kolář.
Arnošt Wiesner oslnil porotu jednoduchými liniemi, symetrií, monumentalitou a také symbolikou. Věže, které obklopují smuteční síň, představují pozůstalé kolem rakve.
„Funkcionalisté, ke kterým se řadil, na vyváženou kompozici moc nedbali. Ačkoliv akceptoval modernistickou vlnu, na kterou nastoupili v jeho době snad všichni, zachovával konzervativní úroveň v tom nejlepším slova smyslu. Používal kvalitní materiály a zachovával vyváženou kompozici,“ oceňuje jeden z nejznámějších soudobých brněnských architektů Petr Hrůša.
Při návrhu Wiesnerovi nešlo jen o to, jak stavba bude působit zvenčí. Myslel i na funkční interiér. „A to nejen na strojovnu s pecemi, ale vznikla také pracovna lékaře a pitevna. Nejspíš měl plány na to, aby se těla nebožtíků využívala i pro vědu. Připravil také zázemí a šatny pro personál, byt pro domovníka a vnitřní kolumbárium pro asi padesátku uren,“ vypočítává Kolář.
Při útěku před nacisty mu pomohli rakouští továrníci
Další zakázky na sebe nenechaly dlouho čekat. Podle Vladimíra Šlapety, historika architektury z brněnského Vysokého učení technického, jsou pro Wiesnera typické rodinné vilky v Pisárkách.
„Těmi předznamenal, kam se bude Brno urbanisticky ubírat. Tvořil je zejména pro židovskou klientelu. Smutným paradoxem je, že spousta těchto budov musela zanedlouho po výstavbě změnit majitele,“ poukazuje Šlapeta.
I sám architekt pocházel z židovské rodiny. Po maturitě na Vyšší průmyslové škole v Brně se vydal do Vídně, kde se seznámil s množstvím vlivných lidí. „Byly to právě rakouské kontakty, z nichž později vzešly významné zakázky,“ sděluje Šlapeta.
Když pak v březnu 1939 musel Wiesner překotně utíkat před nacisty, nejspíš využil ochrany rakouských továrníků. „Nikdo přesně neví, kudy prchl. Ale nejspíš to bylo přes polskou hranici. Mluvil česky i německy. To byla trochu rarita a hodně mu to pomohlo i v soutěžích a zakázkách,“ upozorňuje Šlapeta.
S Bohuslavem Fuchsem se rozkmotřil
Wiesner se dostal až do Londýna. Začátky v něm byly pro něj krušné, protože anglicky se nikdy neučil. „Neměl moc rád lidi, společnost mu zato vždycky dělal jeho pes. Jsem přesvědčený, že Wiesner byl tichý, inteligentní a velmi přemýšlivý člověk. Měl taky rád hudbu a výtvarné umění. Ale velmi nerad se fotil,“ poodhaluje historik architektury.
Dílo Arnošta WiesneraVe svém portfoliu má Arnošt Wiesner asi 90 projektů, některé však byly jen soutěžními návrhy. Nejvíce jeho staveb najdou lidé v Brně. Mezi nejvýznamnější se řadí brněnské krematorium a smuteční síň (Ústřední hřbitov), Münzova vila (Hroznová 19), Vila Stiassni (Hroznová 14), Palác Morava (Divadelní 3) a dům České banky Union (dnes Český rozhlas Brno, Beethovenova 4). |
Právě v Londýně Wiesner pracoval pro českou exilovou vládu. Po válce se do Brna ještě na pár let vrátil, ale stihl vystavět už jen domky ve Valašském Meziříčí. Nic z předchozí životní etapy mu v Brně nezbylo, byt i ateliér v domě číslo 10 v Pekařské ulici našel vykradený a rozbombardovaný.
A se slavným Bohuslavem Fuchsem, s nímž před válkou pracoval na „prosklené“ Moravské bance na náměstí Svobody, se rozkmotřil.
„Každý z nich byl úplně jiné povahy a měli i odlišný styl, takže se asi není čemu divit. U banky měl Wiesner na starost vnitřní prostory a kompozici, Fuchs vnější výraz. Troufám si tvrdit, že kdyby to Wiesner dělal sám, trefí se do urbanistického konceptu lépe a budova bude s ostatními na náměstí víc souznít,“ domnívá se Hrůša.
Podle něj dali oba muži Brnu nezaměnitelný ráz. Zejména k Wiesnerovi a jeho noblesním stavbám se konceptuální postmodernističtí architekti vracejí i dnes.
Na nejvyšších místech žebříčku
Zatímco Fuchs v Brně zůstal, Wiesner ještě v roce 1948 odjel zpátky do Anglie. Nakonec zakotvil v Liverpoolu, kde konvertoval ke katolické církvi. Za dvě dekády, které ve Velké Británii prožil, však už navrhl pouze jediný významnější projekt – soubor škol v sousedství liverpoolské katedrály. Práci mu „dohodil“ tamní arcibiskup, jeho přítel.
Vůbec poslední kontakt s Brnem proběhl v polovině 60. let. S jiným architektem, Bedřichem Rozehnalem, zorganizovali několik výstav a brněnská Univerzita Jana Evangelisty Purkyně udělila Wiesnerovi čestný doktorát.
K užší spolupráci však už nedošlo. Do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a tři roky nato, 15. července 1971, Wiesner zemřel.
„Arnošt Wiesner je a snad navždy bude na nejvyšších místech architektonického žebříčku. Byl svůj a jeho styl je rozpoznatelný. Měl vlastní sílu osobnosti, dokázal skloubit modernu a tradici, navázal na historii a dokázal ji zprostředkovat do něčeho jedinečného,“ uzavírá Hrůša.
