Ve čtvrtek 26. dubna 1945 ve 21 hodin místního času zaznělo v Moskvě 20 salv z 224 děl na počest osvobození Brna vojsky 2. ukrajinského frontu. Drama v dalších částech města směrem k Bystrci však teprve vrcholilo a Brněnská přehrada byla osvobozena až 29. dubna.
K události se váže příběh statečného hrázného Františka Šikuly, který s nasazením života zabránil protržení nádrže. Tu Němci předtím údajně podminovali a chtěli ji prý vyhodit do povětří.
 |
Samotného Šikulu během událostí trefila do boku střela z kulometného hnízda na kopci nad domkem hrázného, z něhož Němci přehradu hlídali. Po válce dostal válečný kříž a o událostech byl v roce 1974 natočen celovečerní film Deník psaný na vodu.
Podle historiků a lidí, kteří se děním kolem přehrady dlouhodobě zabývají, však skutečnosti odpovídá pouze část tohoto příběhu.
„Komunisté si ho trochu přikrášlili tak, aby jim vyhovoval, a co je horší, zcela pominuli člověka, který riskoval život stejně jako hrázný Šikula a pod palbou kulometů přivedl sovětské vojáky,“ poznamenal historik z Moravského zemského muzea Vlastimil Schildberger.
Němci přehradu zničit nechtěli, neměli důvod
Podle něj není sporu o statečnosti hrázného Šikuly, ale je potřeba mluvit o tom, jak to všechno opravdu bylo. Myslí si, že na samotném konci války ze strany Němců nehrozilo, že by chtěli přehradu zničit a vyplavit město, jež bylo z velké části německé.
„Šlo jim jen o to, aby zdrželi sovětské tanky a vytvořili si prostor k ústupu směrem do zóny, která patřila Američanům. A to se jim také povedlo,“ poznamenal historik.
Podle něj pro tuto teorii svědčí řada faktů. „Přehrada byla strategickým objektem pro Brno, protože vyráběla energii, byla zdrojem pitné vody a vedla po ní velmi užívaná komunikace do Rozdrojovic. Z hlediska vojenského ale žádný velký význam neměla. Řeka Svratka neprotékala vlastním městem, ale jen jeho malou částí. Kdyby byla přehrada na Svitavě, bylo by to něco jiného, protože po trase byly rozmístěné továrny, a hlavně Zbrojovka,“ popsal Schildberger.
Proti záměru vyhodit přehradu do povětří mluví i fakt, že byla z poloviny vypuštěná už od začátku dubna. „Když se blížila fronta, dali Němci rozkaz k odpouštění Brněnské a Vranovské přehrady, aby zvedli hladinu řeky Svratky a Dyje, zaplavili lužní lesy v okolí Břeclavi a vytvořili tak přirozenou překážku pro nepřítele. Pokud by se tedy Brněnská přehrada na konci dubna protrhla, umyla by maximálně pásy sovětských tanků,“ popsal historik.
Také další věc hovoří podle něj proti. Odstřelit tak masivní dílo z betonu, které má 36 metrů do hloubky, není nic jednoduchého. Na to bylo potřeba obrovské množství trhaviny a to Němci neměli.
„Už když ničili mosty v Brně 24. dubna před příchodem Rudé armády, použili k tomu staré bomby a letecké granáty. Mezi osvobozením Brna a přehradou uběhly tři dny, takže pokud by to opravdu chtěli udělat, měli na to dost času,“ míní historik.
Faktem ale je, že silnice na hrázi byla skutečně podminovaná. Němci tam položili celkem devět protitankových min, které měly ztížit přesun směrem na Rozdrojovice. Vlastní přehradu by nezničily, ale zničily by ruské tanky i cestu. A právě na to chtěl Šikula upozornit.
„Jako hrázný měl na místo přístup v době, kdy je tam Němci instalovali. Byly ukryté pod dlažebními kostkami na hrázi přehrady a nad nimi Němci vytvořili barikádu. Kolem přehrady rozmístili kulometná hnízda, takže byla neustále pod palbou. A z jednoho z nich postřelili Šikulu,“ poznamenal historik.
Vojáci „buržujovi“ nevěřili
Tomu se kvůli zranění nepodařilo k Rusům dostat. A tak s informací o minách poslal právě Ladislava Dolníčka, který se na místě objevil se zprávou, že Rusové dorazili do Bystrce. Svědectví o tom vyhledal Lubomír Strážnický, další z lidí, kteří se zabývají děním kolem přehrady.
„Šikula mohl Dolníčkovi věřit, protože ho znal ze stavby přehrady. Dolníček pak pod palbou proběhl zpět do Přístavní ulice v Bystrci, kde bydlel, aby zprávu předal a Rusy k přehradě přivedl. Ti o ní totiž pořádně nevěděli,“ popsal Strážnický. Sověti měli mapy z 20. let, kde přehrada ještě nebyla zakreslená. Stavěla se až koncem 30. let a dokončená byla až v roce 1940.
Dolníčkovi přitom nehrozilo nebezpečí jen od německých odstřelovačů. Na jeho vyprávění vzpomíná syn Pavel Dolníček, který dnes žije ve Slavkově.
„Tatínek o tom nerad mluvil, ale jednou se na popud svého známého rozpovídal. Otec se snažil Rusům vysvětlit, co se děje. Jenže nechtěli mu věřit, protože viděli, že je ze statku, a domnívali se, že je „buržuj“ (buržoust, hanlivé označení pro bohatého člověka). Dokonce ho chtěli jako zrádce zastřelit. Do toho se ale vložila moje babička, postavila se před svého syna a řekla: Zastřel napřed mě. To už voják zaváhal. Pak přišel velitel, kterého se podařilo přesvědčit, a tak otec s vojáky běžel zpět k přehradě,“ popsal Dolníček.
Tam už se domluvy ujal zraněný Šikula, který uměl rusky. Tanky na hráz nevjely, vojáci ji odminovali a Němce zneškodnili.
Boj o doplněk k památníku
Ze tří synů Ladislava Dolníčka zůstal už jen Pavel. O tom, že by otce někdo za jeho hrdinský čin ocenil, neví. „Byl bych ale moc rád, kdyby byl na pomníku uvedený,“ doplnil.
O to také usiluje Strážnický. „Snažím se přesvědčit vedení Bystrce i Povodí Dyje, aby vedle stávajícího památníku vznikl ještě jeden menší, s příběhem Ladislava Dolníčka. Zatím ale bez úspěchu,“ postěžoval si Strážnický.
Ten každoročně organizuje setkání u příležitosti osvobození přehrady právě u pamětní desky z roku 1976. Letos se mělo konat v sobotu 25. dubna, ale pandemie akci zhatila.
„Rád bych ji ale uspořádal, až se opatření kolem koronaviru uvolní, klidně v červenci. Výročí 75 let od konce války se dá připomínat po celý rok,“ doplnil Strážnický.
