Nebylo v silách měšťanů tu armádu zastavit. Čtyři tisíce polských kozáků táhly začátkem roku 1620 Moravou na pomoc obležené Vídni, známí byli jako lisovčíci a jejich krutost udivovala i ostřílené vojáky. Zpustošili Valašské Meziříčí, vydrancovali Bystřici pod Hostýnem a na rychlých koních se blížili k Holešovu. Tady se jim ovšem postavil jediný muž – zdejší farář a budoucí olomoucký mučedník Jan Sarkander.
Proti zástupu žoldáků ovšem nebyl sám. O pomoc v čele prosebného průvodu holešovských občanů požádal samotného Boha. A uspěl. Obávaná armáda před Sarkanderem padla na kolena. Ohromil je kněz v bohoslužebném rouchu, v jehož rukou zářila monstrance s Nejsvětější Svátostí.
Lisovčíci tak Holešov minuli. Odvážnému duchovnímu, aniž to tušil, však v té chvíli zbýval už jen týden svobody. I kvůli záchraně celého města čelil za sedm dní v olomouckém vězení krutému výslechu a bezcitnému mučení. A to kvůli absurdnímu podezření ze zrady a paktování s lisovčíky.
Ani ta nejšílenější bolest ho ale v jeho 43 letech nezlomila, vynucené přiznání z něj kati nedostali. Oporou mu podle svědků byly až do posledních chvil modlitby. Za dalších 375 let pak papež Jan Pavel II. prohlásil Jana Sarkandera v Olomouci 21. května 1995 za svatého.
Matka pocházela ze starobylého šlechtického rodu
Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově v dnešním Polsku. Jeho otci Řehoři Sarkanderovi patřil dodnes stojící dům vedle radnice, matka se jmenovala Helena Gurecká a pocházela ze starobylého šlechtického rodu. Jan měl sedm sourozenců, rodina se hlásila k moravské národnosti.
„Byl pokřtěn ve špitální kapli Nalezení sv. Kříže o svátku Božího narození (25. prosince – pozn. red.) v kamenné křtitelnici, jež se zachovala až do dnešních dob. Rodiče vedli děti od útlého věku ke zbožnosti. Jejich rodina se vyznačovala vzájemnou láskou, Janovi sourozenci drželi celý život při sobě a jeden druhému pomáhali,“ popsal někdejší kancléř a archivář olomouckého arcibiskupství Karel Kavička ve své pětisetstránkové knize vydané k letošnímu 400. výročí Sarkanderovy mučednické smrti.
Brzy bylo jasné, že malý Jan má bystrou hlavu. Matka ho proto v 17 letech poslala do latinské jezuitské školy v Olomouci. Jméno Sarkander tady už znali, navštěvoval ji i jeho starší bratr Mikuláš.
Studium Jan Sarkander završil v Praze, při promoci 14. května 1603 se v 27 letech stal magistrem filozofie a svobodných umění.
„Šlo o jeden z nejvyšších stupňů tehdejšího vzdělání, absolvovali ho jen ti nejnadanější. Magistři filozofie byli titulováni jako Urození, Slovutní a Veleučení,“ uvedl Kavička.
Místo vědecké kariéry se však Jan rozhodl zasvětit život Bohu. Vzorem pro něj byli i starší bratři, kněží Martin a Mikuláš. Cestu ale mladému filozofovi zkřížila dívka. Jmenovala se Anna. Zamiloval se do ní, když pobýval u bratra Mikuláše ve Velkém Meziříčí.
„Janův život se ocitl na křižovatce. Na jedné straně cítil volání po kněžství, na druhé lásku k milované dívce. Nakonec po těžkých chvílích duševního boje odešel na teologická studia do vzdáleného Štýrského Hradce,“ píše Kavička.
Sarkander byl krátce ženatý, usadil se na jižní Moravě
Jan Sarkander bohoslovecká studia ve Štýrském Hradci ale nedokončil. Těžce ho zasáhla smrt milované matky, vše nabralo jiný směr. Rozhodl se oženit s Annou, obřad se konal 3. září 1606.
„Tato událost byla v Janově životě zapomenuta. Na zápis o svatební smlouvě narazil těsně před 2. světovou válkou v městské knize Velkého Meziříčí moravský archivář Dr. František Hrubý. Zápis tak byl znám již dřív, nikdo ale nepředpokládal, že jde právě o Jana Sarkandera,“ upozornil Kavička ve své knize.
Novomanželé se usadili v Brně. Jan se stal měšťanem, v centru města koupil dům.
„Zachovala se kupní smlouva z 18. srpna 1606 o zakoupení domu na Zelném trhu s právem šenku vína. K němu patřil i vinohrad v Kloboukách u Brna,“ přiblížil Kavička.
Štěstí Sarkanderových ale trvalo krátce. Z dochovaných smluv vyplývá, že už na podzim roku 1607 Sarkander brněnský dům i vinohrad prodává. „Vysvětlujeme si to úmrtím manželky Anny,“ dodal autor.
Jana Sarkandera tak Bůh opět povolal do kněžské služby. Po dalším studiu a zkouškách byl v neděli 22. března 1609 v Brně v chrámu sv. Petra a Pavla vysvěcen na kněze. Bylo mu 33 let.
Kněžskou službu poté vykonával v Uničově, Charvátech u Olomouce, Zdounkách či Boskovicích. Posledním působištěm byl Holešov.
Farníky dokázal přivést zpět ke katolictví
Časy, v nichž Sarkander žil, nebyly idylické. V celé Evropě to vřelo, boje o moc se prolínaly s náboženskými rozbroji, svářelo se spolu katolictví a protestanství. Právě s ním se Jan coby katolický kněz často potýkal.
Brzy byl ale znám jako vynikající kazatel a farář, který ve svém působišti dokáže farníky přivést zpět ke katolické víře.
„Stal se pro ně příkladem především svým zbožným osobním životem. Svědectví o tom podávali jeho nejbližší spolupracovníci, často ho nalezli při vroucné modlitbě. Ta hrála v životě Jana Sarkandera významnou roli. Ve všech radostných i bolestných situacích, při projevech nepřátelství se vždy obracel k Bohu. Navíc se i při svém náročném pastoračním působení nepřestával vzdělávat, studoval odbornou i duchovní literaturu. Jako ctitel Panny Marie vodil farníky na pěší poutě na Svatý Hostýn,“ zapsal Kavička.
Holešov tehdy patřil katolickému šlechtici Ladislavu IV. Popelovi z Lobkovic, moravskému zemskému hejtmanovi. Jakmile ale i na Moravě vyvrcholily náboženské rozbroje, připravili jej radikálové z řad protestantů o úřad a uvěznili. Mračna se stahovala i nad Sarkanderem, lisovčíci se hnali Moravou.
Napadali vesnice i města, především ničili majetek protestantů. Jejich řádění se báli i občané Holešova.
„Sarkander všechny vyzval, aby v době, kdy se bude vojsko blížit k Holešovu, mu vyšli vstříc v průvodu, ve kterém on půjde v čele s Nejsvětější Svátostí,“ píše Kavička.
I když šlo o riskantní nápad, stal se zázrak. Tisíce žoldáků padly 6. února 1620 před monstrancí i farářem na kolena. Město bylo zachráněno. Ne však Sarkander.
„Když se zpráva o záchraně Holešova roznesla, přičítali ji protestanti namísto Božímu zásahu zradě. Začaly se šířit pomluvy, že Sarkander se svým pánem Lobkovicem pozval lisovčíky na Moravu. Nepřátelství a nenávist protestantů vůči Sarkanderovi vzrostly do té míry, že se cítil ohrožen na životě. Musel se začít skrývat,“ poznamenal Kavička.
Azyl našel na zámku v Tovačově, po třech dnech ho ale prozradilo služebnictvo. Kněz se musel ukrýt v okolních lesích. „Tovačovský řezník, protestant, ho se svými pacholky a psy vystopoval 11. února 1620 poblíž vesnice Troubky, kde se právě modlil u dubu se svatým obrázkem,“ upřesnil Kavička.
Bestiálnímu mučení čelil třikrát
Na místě Sarkanderova dopadení dnes stojí jeho socha. Před čtyřmi stoletími ho však čekal druhý den ráno transport v doprovodu biřiců do Olomouce.
V městském vězení na Michalském návrší čelil nespravedlivému soudu a bestiálnímu mučení. Protestanti od něj chtěli přiznání ke spojenectví s lisovčíky a kompromitující informace proti Ladislavu z Lobkovic. Věděli, že Sarkander byl šlechticovým rádcem i zpovědníkem. Obvinili ho z velezrady. Kněz ale všechna obvinění odmítl.
„Říkal, že jeho svědomí by mu nedovolilo vypovídat nepravdu. Soudci však na jeho výpověď nedbali a prohlašovali Sarkandera za vlastizrádce,“ dodal spisovatel.
Muka se stupňovala. Kati nejprve Sarkandera trýznili na skřipci, tělo mu napínali k prasknutí. Pak mu boky pálili svícemi i pochodněmi, nakonec mu na kůži sypali hořící směs oleje, síry a peří.
Tribunál kněze vyslýchal celkem čtyřikrát, třikrát za použití tortury. Poslední výslech trval tři hodiny. Sarkander ale výpověď nezměnil. Neporušil ani zpovědní tajemství, když na něj jeden z porotců naléhal, aby vypověděl, z čeho se Lobkovic zpovídal.
„Ruce měl vykloubené, šlachy na rukou i nohou zpřetrhané. A boky propálené tak, že mezi žebry na pravém boku byly vidět vnitřnosti. Ramena i hruď měl poseté puchýři od hořící síry a smoly. Ani ty nejhroznější metody mučení však Sarkandera nepřiměly, aby se přiznal k tomu, z čeho jej křivě obviňovali,“ shrnul Kavička.
Proces z pohledu protestantů skončil neúspěchem. Zmučený Sarkander měl být po třetí tortuře propuštěn. Navzdory prokázané nevině ho dál drželi ve vězení, kam za ním chodily návštěvy věřících a snažily se o něj pečovat.
Smrti dokázal vzdorovat ještě čtyři týdny, z jeho úst nezazněla žádná slova zloby proti trýznitelům, podstatnou část této doby strávil v modlitbách.
Zemřel 17. března 1620 v noci mezi desátou a jedenáctou hodinou. Zpráva o jeho skonu se začala nejprve šířit Moravou, o jeho mučednické smrti pak byly vydány první písemné zprávy, jež byly brzy známé po celé Evropě.
