Měla hezké dětství. Studovala na gymnáziu, chtěla se stát lékařkou. Jenže v roce 1938 se začaly dít zvláštní věci. Její dva strýcové byli vyloučeni z lékařské komory a najednou nesměli léčit. V rodině se začalo mluvit o tom, že Židé jsou čím dál víc vylučováni ze společnosti, i o tom, jak jsou pronásledováni v Německu. Jarmila do té doby nerozlišovala, kdo je jaké národnosti. S rodiči a sestrou žili stejně jako spousta dalších pražských rodin. Do synagogy chodíval jen otec, a to jen jednou ročně na výročí smrti rodičů. „Rodiče a všichni kolem nás říkali, že co se děje v Německu, to se u nás stát nemůže, jsme přece demokratická země. Že jsme v bezpečí,“ vzpomíná. A pak poprvé v životě pocítila, co je to beznaděj. Prahu obsadili němečtí vojáci.
17. listopadu 2020
