Posledních patnáct let se ale na pažitu, jenž kdysi hostil i reprezentaci, proháněli fotbalisté v žákovských kategoriích a amatéři z divizí. Až do soboty, kdy tu kvůli nevyhovujícímu vlastnímu stánku poprvé v letošní sezoně našel azyl nováček druhé ligy – nedaleký Vyškov. V „domácí“ premiéře na vypůjčeném stadionu bral za remízu 1:1 proti Líšni také svůj první bod.
„Koukejte, támhle jsem sedával nejčastěji. Dnes už tam sedačky nejsou, ale tehdy byly. Jen už si nepamatuju, jestli modrobílé nebo černobílé,“ vypráví táta dvěma synům s pohledem upřeným na míč, ale myšlenkami zabořenými do historie. Protější tribuna je opravdu odstrojená a v ikonických obloucích z plexiskla, jež tvoří střechu, občas plát chybí. I tato omšelejší fanouškovská galerie však stále snese měřítko profesionální ligy.
„Jako by se tu zastavil čas, snad nic se nezměnilo,“ diskutuje skupina postarších fanoušků. „Chybí světla, na druhou ligu ale ani nejsou třeba. Z druhé strany zmizely sedačky a není tu brána na stadion. Jinak pořád stejné,“ porovnávají své dojmy. „A taky se tu stále stejně blbě parkuje, a to sem tehdy pravidelně jezdilo přes šest tisíc lidí. Kam jsme auta tehdy narovnali, to by mě zajímalo,“ směje se další.
Zázemí, které mnozí závidí
Moc zjevných novot a odlišností ale opravdu spatřit nelze. „Nedejte na první zdání. Přál bych vám vidět, jak to vypadalo dole a jak to tam vypadá teď,“ odkazuje místní hlasatel Jiří Dvořák na zázemí, kde řádil čas a voda – ta jako nejnižší místo v obci stadion trápila už od výstavby.
Vše už má dnes poctivý retro nádech devadesátek, přesto se nejdůležitější části opravdu podařilo vrátit do slušné kondice. Ve vířivce se sice dnes už víří jen prach – a proto taky přijde zbourat, do nefungující sauny puklinou v panelu teče, ale hlavní šatny, posilovnu a místnosti rozhodčích či delegátů mohou leckteré arény stále závidět.
Šatna hostí, i když také dostála několika změn, má stále stejné skříňky jako na přelomu tisíciletí. Tam, kde kdysi kustodi připravovali kopačky a dresy pozdějšímu držiteli Zlatého míče Pavlu Nedvědovi, blšanskému mladíčkovi Petru Čechovi či hrdému baníkovci Milanu Barošovi, našli v sobotu své věci líšeňští David Krška či Milan Lutonský.
Legendární fotbalový stadion v Drnovicích znovu na prodej, firma ho nechce |
Tráva, ač viditelně zmožená vedrem a bouřkami, je v Drnovicích stále skvěle upravená. „Aby taky ne. Máme nový traktůrek, ale tohle je pravé dělo,“ ukazuje pyšně jeden z místních funkcionářů na starší sekačku. „Podobnou, ještě s o kousek lepšími sekacími listy mají dodnes třeba i na Sigmě Olomouc, a to jsou vyhlášení trávníkáři,“ říká hrdě.
Nezměnila se ani jedna z nejkrásnějších pozic na stadionu. Když na hlavní tribuně dostanete chuť na pivo či klobásu a nejlépe obojí, můžete se občerstvit v rohu na balkoně kousek nad hrací plochou. Ani na vteřinu přitom člověk nespustí oči ze hry. „To je ta pravá fotbalová atmosféra,“ doporučuje gastro-fotbalový zážitek muž stojící ve frontě.
Stadion budí respekt soupeřů
Že si všechny tyto pocity můžou aktéři vychutnat, stálo několik dobrovolníků spoustu času a obecní kasu mnoho peněz. „Jsem tu doma, takže pro mě to je jiné než pro ostatní lidi. Myslím, že to snad ani místní nevnímají tak moc jako já. Jsem hrozně rád, že jsme vše zvládli, protože nedostatků bylo snad milion a nás šest lidí z kanceláří,“ líčí cestu k použitelnému azylu Zbyněk Zbořil, bývalý hráč Drnovic a současný generální manažer vyškovských fotbalistů.
„Možná to není na první pohled vidět, ale v pátek jsme tu ještě v deset večer pobíhali a mnoho věcí nefungovalo. Bez pomoci místního klubu a obce by se to nedalo dostat ani do této podoby,“ dodává se slzami v očích.
Že „ligový“ stadion se soupeřem může zacvičit, uznává i trenér sobotního hostujícího celku Milan Valachovič, který byl v minulosti pravidelným divákem největších místních bitev. „Jak se tu hraje dnes, to je bolavá otázka, když jsme ztratili dva body v poslední minutě. Možná to právě byla trošku vina místa, naši kluci před tolika lidmi na takovém stánku hrají zřídka,“ uvažuje líšeňský kouč. „Co by ale dělali na Baníku, na který v druhé lize přišlo patnáct tisíc lidí?“ shazuje vzápětí svoji argumentaci.
Vyškov celý první poločas více vládl míči, přesto byli domácí těmi, kteří po úspěšném brejku Lutonského odcházeli v poločase do kabin se svěšenou hlavou. Dobývání vedoucí Líšně vypadalo marně i po přestávce. Jenže s poledním zvoněním nedalekého kostela – znamenajícím v Drnovicích tradičně dobu konce utkání – se na jeden z centrů, kterými domácí v závěru bombardovali svého soupeře, vyšrouboval stoper Ahmed Fofana, toho času už trvale na hrotu, a rozhodl o prvním bodu druholigového nováčka.
