„Prožil jsem tam mnoho pěkných let. Když vidím, jak stadion vypadá dnes, je mi to líto,“ říká pětasedmdesátiletý muž pro MF DNES v sérii s názvem Naše Lužánky, v níž lidé spojení se slavným „svatostánkem“ odkrývají příběh ikonického brněnského místa.
Stadion pro padesát tisíc lidí je velká stavba. Nebyl pro vás trochu problém zapamatovat si, kde co přesně je?
To jsem měl v malíčku. Musel jsem znát všechny inženýrské sítě. Věděl jsem, kde je vodovodní řad, kudy jde plyn, kde je vedena elektrika. To všechno jsem měl zmapované i díky tomu, že jsem se podílel na zpracování plánů. Takže jsem se orientoval velice dobře.
Jak jste se k té práci vůbec dostal?
Od roku 1977 jsem chodil na brigády technického úseku tělovýchovné jednoty. Později jsem dostal nabídku, jestli bych se nechtěl stát stálým zaměstnancem a dělat mistra brigádníkům, což jsem přijal. Tehdy Zbrojovka vyhrála titul a byly peníze na další výstavbu sportovišť.
Mluvíte o tělovýchovné jednotě, pod tu ale v minulém režimu nespadal jenom fotbal...
Měli jsme na starost všechny oddíly jednoty, proto jsme museli zabezpečovat chod i ostatních hal a sportovišť po celém Brně. Zajišťovali jsme třeba i vodní sporty na přehradě. Byli jsme všude, kde bylo potřeba něco opravit nebo postavit.
Zaměřme se však na lužánecký stadion. Co všechno bylo zapotřebí kolem něj obstarat?
Práce bylo plno. Betony ničil mráz a déšť, takže jsme je museli často opravovat. Po každém zápase jsme řešili rozbité oplocení v diváckých sektorech hostů i domácích. Na stadionu jsme postavili novou budovu se světelnou tabulí, na místě dnešní tenisové haly jsme udělali hřiště. Starali jsme se o plot kolem celého stadionu a v jeho okolí jsme stavěli garáže i buňky. Většina z toho už je zbouraná a ta práce není vidět.
Po revoluci se fotbalový klub osamostatnil a vy jste se stal jeho zaměstnancem. Váhal jste?
Nejdřív jsem si říkal, že asi odejdu. Ale protože jsem znal všechny inženýrské sítě kolem stadionu, tak mě lidé z vedení přesvědčovali, abych zůstal a pracoval pro klub. Tehdy jsem si udělal živnost a váhal jsem dost. Bylo to těžké rozhodnutí, ale fotbal mám rád a řekl jsem si, že u něj zůstanu. Klub se odloučil od ostatních oddílů a já jsem pracoval jenom v Lužánkách.
Náplň práce se však podstatně změnila, stal se z vás trávníkář.
O údržbu stadionu se začali starat lidé pana Hrstky (Lubomír Hrstka, tehdejší majitel, pozn. red.), na hřiště jsem byl ale sám, takže jsem si zašel pro rady za inženýrem Burešem na zemědělskou školu. Ten se zabýval péčí o trávníky, tak mě zaškolil.
V dnešní době existuje plno speciálních strojů na údržbu hřiště, my se ale bavíme o 90. letech. Jaké vybavení jste tehdy používal?
Technika na stadionu nebyla moc na úrovni. Měl jsem nějakou starou sekačku, která tak tak jela po hřišti. Musel jsem si tak půjčovat odjinud, třeba z Bohunic. Dnes je v areálu na Srbské asi šest velkých strojů, které jedním záběrem sečou dva metry trávy. Navíc v Lužánkách moc nefungovala závlaha, takže jsem tahal hadice po hřišti.
Co všechno obnášela starost o prvoligovou fotbalovou plochu?
Musel jsem stihnout dost práce, hřiště nebylo tak technicky vybavené, jako je zvykem dnes. Býval jsem tam od rána do pěti hodin do večera. Kropil jsem trávu a jednou za tři neděle hnojil. Muselo se provzdušňovat a občas i válet. Po každém zápase jsem procházel celé hřiště a zašlapával vykopnuté drny. Do děr se dosypávala směs rašeliny, hlíny, semene trávy a písku.
Hlavně na jaře bývaly s trávníkem problémy kvůli špatnému počasí. Jak jste s tím bojoval?
S tím bylo vždy nejvíc práce, protože systém odvodnění na stadionu nebyl dobrý. Když byl terén zmrzlý a najednou přišla obleva, musel jsem ocelovou rourou dělat díry do trávníku, aby se voda vsákla dovnitř. Neměli jsme ani žádné stroje na odhrnování sněhu. Když hřiště zmrzlo, tak jsem si sehnal lehkou multikáru a odhrnul to díky ní, jinak jsem musel házet ručně.
Svou prací jste vytvářel podmínky pro hru mužstva, které tehdy bojovalo o nejvyšší příčky v lize. Měli na vás hráči nebo kouči speciální požadavky?
Spíš za mnou chodili hráči. Často vyžadovali, abych trávu snížil, když byla moc vysoká. Měli rádi i mokré hřiště, aby se jim kolíky na kopačkách dobře dostávaly do zeminy.
Na stadionu hráli nejen zápasy, ale také tam trénovali. Byla to pro vás komplikace?
Dá se říct, že jo. Trénovali na horním ragbyovém hřišti, ale dvakrát v týdnu i na hlavním placu, takže jsem měl plno práce. Ale když jsem je poprosil, tak mi pomohli a aspoň po sobě zašlapali drny.
Na stadionu jste se pohyboval téměř třicet let. Za tak dlouhou dobu jste zažil stovky fotbalistů. Měl jste s nimi dobré vztahy?
Každá generace byla jiná a měla různé zájmy, ale se všemi jsem vycházel dobře. Užil jsem si s nimi i spoustu srandy. Jednou mi třeba schovali sekačku. Přišel jsem z oběda a nemohl jsem ji najít. (směje se) Často jsem taky s kluky kopal před tréninkem na přesnost do kontejneru na druhé straně hřiště.
A vyhrával jste?
To ne, byli to ligoví hráči. Ale vždycky jsem se snažil.
V roce 1993 odehrála za Lužánkami koncert skupina Metallica. Říkalo se, že to mělo velký vliv na trávu. Jak jste to vnímal z pozice toho nejpovolanějšího?
Trávník dostal opravdu dost zabrat, mohly za to i kouřové efekty. Na některých místech jsem ho musel vyřezat a položit nové koberce. Hřiště bylo ušlapané a povalovalo se po něm plno vajglů a kelímků.
Miroslav Palásek
|
Když se hrál fotbal, pro vás to byl pracovní den. Dokázal jste si utkání vůbec užít?
Ano, na zápasy jsem se díval dole u dílny, která byla u vchodu na hřiště. Třeba na ty se Spartou a se Slavií jsem se moc těšil. Ale hned po zápase jsem makal. Zůstával jsem déle, abych měl míň práce druhý den.
V roce 2001 se Zbrojovka přestěhovala na Srbskou...
Za Lužánkami dál trénovala mládež, takže jsem zůstal a staral jsem se o hřiště sám, jinak byli všichni na Srbské. Pracoval jsem pořád ve stejném režimu až do doby, kdy se stadion zavřel. Byly tam velké úniky vody a v roce 2008 se otevřelo nové středisko pro mládež v Brněnských Ivanovicích, kam jsem se přesunul. Když odešli i mládežníci, tak na stadion chodili bezdomovci a kradli kábly. Až později město najalo bezpečnostní agenturu.
Jak jste se po uzavření cítil?
S tím se člověk musel smířit. Ale pořád jsem věřil, že to tak dlouho nezůstane. Byl jsem přesvědčený, že se přestěhujeme na Srbskou a město začne za Lužánkami stavět. Ono tenkrát by to nebylo tak drahé jako dneska. Bohužel politici naslibovali několik projektů, ale do dnešního dne se nic neudělalo. Brno vždycky žilo fotbalem a zasloužilo by si za Lužánkami nový stadion.
Nakonec jste se přesunul na Srbskou, kde Zbrojovka dál hraje. Jak na vás areál působil?
Není to prostě takové, jako to bylo za Lužánkami. Nelíbilo se mi třeba osvětlení, protože jsou v hledišti stožáry, které brání divákům ve výhledu. Takových „maličkostí“ je tam spousta. Na druhou stranu se podařilo vybudovat nové schody a postupně přibyla další dvě hřiště na trénování. Je ideální, když se netrénuje na hlavním placu.
Ale aspoň už jste se o trávník nestaral sám...
Ano, na Srbské nás bylo víc, protože jsme měli na starost tři hřiště, navíc jsme dělali údržbu stadionu. Jako brigádník jsem tam vypomáhal až do svých dvaasedmdesáti let, skončil jsem před třemi roky. I teď si mě občas zavolají, když potřebujou s něčím poradit.
