Největší riziko v Iráku bylo přecházení silnice, líčí lékařka z mise

  7:07
Během posledního roku strávila lékařka Adéla Macková pět měsíců na několika misích jedné z nejrespektovanějších humanitárních organizací – Lékaři bez hranic. „Čím víc člověk cestuje, tím míň má předsudků,“ tvrdí lékařka.

Adéla Macková se narodila v roce 1985, žije v Brně. Pracuje jako anestezioložka na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Brno-Bohunice. Loni na podzim vyjela jako vedoucí lékařka na tři měsíce na misi Lékařů bez hranic v afghánském Chostu. Letos na jaře působila dva měsíce v irácké Sulajmánii. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Adéla Macková pracuje jako anestezioložka ve Fakultní nemocnici Brno. Na mise chtěla jet hlavně kvůli tomu, aby se naučila pracovat v jiném prostředí, než je moderní bohunická nemocnice.

„Lákalo mě zkusit si, že se dá se strašně málo věcmi udělat hodně práce. Tady má člověk tendence hledět na monitor, kde jsou křivky a šipečky, a na pacienta malinko zapomínáme. Na misi se člověk musí spoléhat na svou intuici a mít odhad situace,“ vysvětluje Macková.

Vedla týmy v nemocnicích v Afghánistánu a Iráku. „Důležité je se hlavně obrnit trpělivostí a nevnucovat svoje postupy a názory, ale adaptovat je na místní zvyky,“ říká jednatřicetiletá žena.

Mohla jste si vybrat, kam pojedete?
Při první misi by měl člověk vzít, co mu nabízejí. A pak už záleží, jak jste zkušená a jaká specializace je potřeba. Takže já jsem v pondělí dělala výběrové řízení, ve čtvrtek řekli, že mě berou, a v pátek mi zavolali, že mají místo. Odjížděla jsem za čtyři týdny, jakmile se vyřídila víza. Bylo to strašně narychlo, protože zrovna potřebovali ženskou anestezioložku do Afghánistánu. Vzala jsem si víkend na rozmyšlenou, probrala to s manželem, vyřídila v práci neplacené volno a jela jsem.

Lišily se vaše představy hodně od toho, jak to vypadalo na místě?
Moje kolegyně z oddělení pracovala na několika misích Lékařů bez hranic, takže mě uvedla do toho, jak to bude v Afghánistánu vypadat. Počítala jsem s tím, že pojedu do jiného kulturního prostředí, kde bude jen základní vybavení. Nakonec jsem byla překvapená, čekala jsem to horší. Strávila jsem tři měsíce v Chostu u hranic s Pákistánem, kde tamější nemocnice fungovala pro oblast s milionem obyvatel. Bylo to náročné, ale vrátila jsem se s pozitivními myšlenkami, protože jsem se hodně naučila.

Jak vypadá práce lékařky v nemocnici na afghánsko-pákistánských hranicích?
Měli jsme asi sedmdesát porodů denně, byla jsem tam jediný lékař své specializace, vedoucí operačních sálů. Učila jsem místní lékaře základy anestezie, protože někteří byli čerstvě ze školy bez praxe. Zaměstnávali jsme tři stovky lidí místního personálu, jenom sto dvacet bylo porodních asistentek, protože těhotných žen bylo opravdu hodně. Jsme největší zaměstnavatel provincie, kde je velká chudoba a lidé jsou strašně vděční, že můžou pracovat. Takže přicházeli s entuziasmem a chtěli se učit.

Lékaři bez hranic

  • Jednu z největších nevládních humanitárních organizací založila v roce 1971 skupina francouzských lékařů a novinářů.
  • V roce 1999 za svoji činnost získala Nobelovu cenu míru.
  • Působí v téměř 70 zemích, kde poskytuje zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí.
  • Přes 30 tisíc zaměstnanců ošetří ročně miliony lidí.
  • V České republice působí od roku 2006.
  • Přes českou kancelář dosud vyjelo na mise 125 spolupracovníků na zdravotnické i nezdravotnické pozice, a to nejenom Čechů, ale i Slováků a jiných národností.

Pokud to srovnáte se svou letošní zkušeností z Iráku, kde to bylo náročnější?
Afghánistán byl, co se týká bezpečnosti, paradoxně horší. Je tam stále velmi silná pozice Tálibánu a velké střety mezi ním a vládou. Takže útoky na policejní auta, střílení a bomby nebyly úplně vzácností. Nemohli jsme vycházet ven z nemocnice, byla obehnaná zdí. Porodnice, kanceláře i naše ubytování byly v jednom areálu a my jsme mohli jen na letiště a zpátky.

Musela jste být tři měsíce na jednom místě?
Aby se člověk úplně nezbláznil, tak v polovině pobytu se jede na výlet do Kábulu, na čtyři dny si provětrat hlavu.

Jak to vypadá, když vyrazí křehká blondýnka ze střední Evropy na výlet do Kábulu?
Bezpečnostní situace tam není tak strašná. Mohli jsme jít nakupovat, šli jsme se podívat do muzea. Už let z Chostu je zajímavý, letělo se strojem Červeného kříže pro deset lidí. Člověk vidí krásné zasněžené a opravdu majestátní afghánské hory, úplně se zatajuje dech. V Kábulu jsem nemusela nosit burku, jen dlouhý rukáv, dlouhé kalhoty a šátek na hlavě, ale část vlasů mohla být vidět. Jsou tam přece jen na mezinárodní personál zvyklejší než jinde.

Žádnou ochranku jste neměli?
Každá žena, která má trochu světlejší pleť, upoutá pozornost, stejně jako když jdou dvě ženy samy spolu na trh. Riziko únosu tam je a musí se brát vážně. Nás vysadilo auto u bazaru, stálo kousek od nás, poodešly jsme maximálně padesát, sto metrů, a když jsme pak jely do muzea, zůstalo před ním a my jsme šly dovnitř.

Letos na jaře jste byla dva měsíce v Iráku, což je země rozvrácená válkou...
Byla jsem ale ve velmi klidné části, ve městě Sulajmánía v severovýchodním iráckém Kurdistánu. Což je asi milionové město, ze kterého se v předchozích dvou letech stalo kvůli příchozím uprchlíkům dvakrát tak velké. Přišlo sem v rámci vnitřního přesídlení mnoho lidí především z oblasti Mosulu. Prostředí ale bylo úplně jiné než v Afghánistánu. Viděla jsem irácké ženy v džínách i sukních nad kolena, nosily trička s krátkým rukávem, odhalené vlasy nebo jim koukaly ze šátku. Úzus oblékání řídil vždy otec rodiny.

Takže záleželo, v jak liberální rodině vyrůstaly?
Ano, v Kurdistánu jsou totiž muslimové různorodého charakteru, jezídové, křesťané. Je možné tam i vyslovit, že člověk nevěří v žádného boha. Takže společnost je mnohem otevřenější. Navíc jsem byla ve městě sto kilometrů od frontové linie.

Jaké jste měli vztahy s místním personálem?
Výborné. Místní zaměstnanci mají šest dní v týdnu pracovních a jeden den volna. Většinou se proto snaží vyjet z města někam do přírody, populární jsou pikniky. Tančí, zpívají, vaří, stráví celý den v kruhu široké rodiny. Když jsme se dozvěděli, že máme jet na piknik s nimi, všichni jsme si vzali trička a rifle, jako je to běžné tady. Naši iráčtí spolupracovníci ale přijeli krásně nastrojení. Šaty, které mám teď na sobě, jsou přesně takové, jaké nosí Kurdové na tyhle pikniky (na snímku – pozn. red). Dostala jsem je od svojí tlumočnice na rozloučenou, když jsem odjížděla z mise. Byla to strašně příjemná holka, výborně mluvila anglicky, vzdělaná, učila na místní univerzitě botaniku a přivydělávala si překládáním pro Lékaře bez hranic. Říkala: Adéla, uděláme z tebe kurdskou princeznu. (smích)

Jak to vypadalo v uprchlických táborech kolem?
Byly většinou stanové a Lékaři bez hranic budovali pro lidi nové cihlové domky se zdrojem vody, kam jsme uprchlíky přesouvali. Pracovali jsme taky na osvětě, vysvětlovali jsme, jak jsou důležité základní hygienické návyky. V té době byla zrovna velká epidemie příušnic, proti kterým tam není nikdo očkovaný, takže v dospělosti může mít prodělaná nemoc závažné následky.

Jak velká byla nemocnice?
Byl to zavedený špitál s lůžkovým oddělením intenzivní péče. Byli jsme jediné oddělení se šesti lůžky, které mělo umělou plicní ventilaci, na dva miliony obyvatel. Takže jsme měli velký přetlak pacientů. Primárně k nám přicházeli lidé s popáleninami, srdečním selháním, dost často také po pádu z výšky nebo dopravní nehodě. Dospělí i děti se zraněním hlavy či mozku, s nímž se nedá moc dělat ani v našich podmínkách, takže jsme měli vysokou úmrtnost. I já jsem měla největší strach při přecházení silnice, to bylo největší bezpečnostní riziko.

Může se člověk srovnat s tím, že nemůže pomoci všem, kterým by chtěl?
Musí. Protože jinak by tam nevydržel. Nalajnujete si: tohle musím udělat jako první a tím pomůžu nejvíc lidem. Nemůžu se zaměřovat na konkrétní případ, nebo jen v omezeném měřítku, musím spíš zorganizovat, aby to fungovalo komplexně. Nemocnice měla velký nápor pacientů, ale docházely léky a peníze, tak požádali Lékaře bez hranic o podporu. Když přijeli, zjistili, že to tam fungovalo vcelku obstojně. Jenže v té době klesla cena ropy, stát přestal vydělávat a začal dávat peníze na zbrojení, takže přestal platit státní zaměstnance. Osmdesát procent obyvatel pracuje ve státní sféře a ze dne na den přestali dostávat výplatu. Takže v nemocnici bylo vybavení jako ventilátory, monitory, anesteziologické přístroje, ale chyběl krátkodobý materiál, antibiotika, sterilní převazový materiál nebo analgetika. Když jsme tam přišli, vládl totální chaos, okolo pacientů žádná sestra – nedostávaly peníze, tak nechodily do práce. U pacienta uspaného na dýchacím přístroji stálo šest příbuzných a pečovalo o něj nebo se snažilo dožadovat pozornosti. Naši lékaři a sestry nejvíc pomáhali na urgentním příjmu.

Utkvělo vám z pobytu na misích v Afghánistánu a Iráku něco překvapivého, na co si vzpomenete ještě za několik let?
V pozitivním slova smyslu bylo hodně zajímavé pohybovat se v čistě ženském prostředí, kam nemůže vstoupit žádný muž. Afghánky jsou hrozně uzavřené, ale jakmile je poznáte a v okolí není žádný muž, jsou strašně příjemné, komunikativní, zasmějí se. Měli jsme třeba na operačním sále sestru instrumentářku, která byla v devátém měsíci těhotenství. Říkala jsem jí: Lékaři bez hranic dávají čtyři týdny před porodem volno, mateřskou, proč už nejsi doma? A ona říkala: Mně je tady tak dobře, mám tu víc klid než doma s dětmi, v podstatě si tady odpočinu. A opravdu ještě v den jejího porodu dopoledne jsme měli trénink resuscitace, za dvě hodiny odrodila, zůstala u nás do večera a šla domů. A za tři týdny jsme ji měli u nás znova. Hrozně mě potěšilo, že prostředí ve špitále bylo takové, že naše asistentky tam chodily rády, těšily se, až si poklábosí, až budou ve svobodnějším prostředí.

Zaujalo vás i něco negativního?
Velké rozdíly mezi muži a ženami. Když se narodí miminko, je obrovský rozdíl, jestli je to kluk, nebo holka. Syn je strašně důležitý, protože ve společnosti bez sociálních výdobytků obstarává rodinu. Dcera se o rodiče ve stáří nepostará, protože žije v jiné rodině. Takže třeba každý císařský řez se hodně rozebíral. Udělat jej prvorodičce a být to holka, to byl velký průšvih. Protože žena musí mít hodně dětí a s každou jizvou na děloze hrozí při dalším porodu riziko větších komplikací, zvýšeného krvácení nebo špatného uchycení placenty. Když jsme matkám řekli, že se jim narodila holčička, často se rozplakaly a chtěly nám miminko nechat, že bude mít lepší život než u nich. Na druhou stranu, když se narodil kluk a bylo s ním něco v nepořádku, nebo se narodil mrtvý, rodina to strašně těžce prožívala. Jednou se dokonce stalo, že druhý den po porodu, když jsme přišli na vizitu, objevili jsme v nohách postele matky mrtvé zabalené miminko. Nechtěla chlapce pustit z rukou, vzdát se ho. A složité byly také situace, kdy muž rozhoduje o všem, co se týká ženy. Nemůže venku chodit sama bez doprovodu. Do nemocnice k porodu ji také přiváží muž, zůstává s ní celou dobu, protože od něj potřebujeme souhlas k zákrokům. Stalo se nám, že jsme měli krvácející rodičku s takovou poruchou placenty, že nemohla bez císařského řezu v žádném případě porodit, aniž by vykrvácela. Její muž nám odmítl podepsat souhlas s anestezií a císařským řezem. Řekl, že nám nevěří, že to porodí sami, a vzal ji domů. Samozřejmě, že mu doma musela vykrvácet. Je to pro nás vnitřně těžké, snažíme se pomoci, vysvětlit. Ale když to nejde a pacienti odmítnou, musíme to respektovat a propustit je. Víte, že ta žena doma zemře, ale nemůžete s tím nic udělat.

Plánujete jet na další mise?
Začátkem září jedu opět na měsíc do stejné nemocnice v Afghánistánu, kde jsem byla loni. Hrozně se tam těším, že se podívám, jak moje holky v porodnici pokročily a co nového se naučily. V říjnu pak pojedu na měsíc do Sierry Leone. Afrika mě hodně láká už jenom tím, že je to jiná kultura než blízkovýchodní, kterou jsem zatím poznala. Pokud to bude možné, chtěla bych jezdit na mise, dokud nezaložím rodinu. S dětmi to moc nejde.

  • Nejčtenější

Soud zprostil Ukrajince viny za zabití Roma v Brně, šlo o nutnou sebeobranu

22. března 2024  6:42,  aktualizováno  11:42

Krajský soud v Brně zprostil viny sedmatřicetiletého Romana Rohozina, který byl původně obžalován z...

Budějovice odvrací i druhý mečbol, Litvínov vyfoukl Kometě třetí bod

24. března 2024  16:50,  aktualizováno  21:11

Zatímco Pardubice se Spartou už odpočívají, zbývající dvě čtvrtfinálové série se potáhnou minimálně...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Budějovice potřetí porazily Třinec, sérii rozsekne až sedmý duel. Litvínov jde dál

26. března 2024  17:15,  aktualizováno  22:41

Čtvrtfinálová série Třince proti Českým Budějovicím zůstává po šesti zápasech vyrovnaná. Oceláři ve...

Hazardér jel kanálem jako na tobogánu. Mohl se utopit i otrávit, varují vodárny

28. března 2024  6:26,  aktualizováno  11:20

Do útrob brněnské kanalizace nechal nahlédnout autor videa, které se nedávno objevilo na internetu....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kometa v Litvínově srovnala sérii, Třinec nevyužil mečbol v Budějovicích

22. března 2024  16:50,  aktualizováno  21:26

Čtvrtými zápasy pokračovalo čtvrtfinále play off hokejové extraligy. Třinec si mohl zajistit postup...

Rozepře i chybějící lékaři. Problémovou nemocnici bude křísit další šéf

28. března 2024  15:35

V dlouhodobé krizi se zmítá městská nemocnice v Boskovicích. Jde přitom o významné zařízení, které...

Kamion s pěti sty selaty se na Znojemsku převrátil na bok, sto jich uhynulo

28. března 2024  12:11,  aktualizováno  13:42

Kamion s nákladem pěti stovek selat se dnes ráno převrátil na bok v Hostěradicích na Znojemsku....

V opilosti jsem odhodil cigaretu na smetí, tvrdí souzený o vzniku požáru

28. března 2024  13:01

Patnáct až dvacet let vězení hrozí osmatřicetiletému muži z Polska za dvojnásobný pokus o vraždu...

Hazardér jel kanálem jako na tobogánu. Mohl se utopit i otrávit, varují vodárny

28. března 2024  6:26,  aktualizováno  11:20

Do útrob brněnské kanalizace nechal nahlédnout autor videa, které se nedávno objevilo na internetu....

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...