Mikulka je šikulka. To psaly už v roce 1961 nejen děti do návštěvnické knihy při jedné z prvních výstav Aloise Mikulky v brněnském Domě umění. Právě z této a z výstavy o rok později v Praze vznikla knížka Mikulkových ilustrací a básniček Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků, aby neměli dlouhou chvilku. Zdá se ostatně, že právě v duchu tohoto titulu tvoří Alois Mikulka své dílo dodnes.
Alois Mikulka se narodil jako syn dělníka, kterého navíc Němci za druhé světové války zavřeli, protože se popral s německým vojákem.
Drsné válečné dětství
Své opravdu drsné válečné dětství popsal tvůrce výjimečně otevřeně před čtyřmi roky v rozhovoru pro MF DNES. "Pomáhal jsem naší máti. Na konci války mi bylo dvanáct roků. A to už jsem měl tři mladší sestry, nejmladší se narodila roku 1940," vyprávěl a líčil, jak coby rodina vězně bez přídělových lístků byli odkázáni na to, co jako chlapec sám sehnal, aby neumřeli hlady a nezmrzli.
"Těsně před koncem války otce pustili, protože jako vězeň pro Němce odjišťoval časované bomby a za určitý počet zpracovaných bomb vězně propouštěli. Když do Brna přišli Rusi, byl už doma. A tak mu ruští vojáci ještě stihli ukrást kolo a kabát. No, válka je válka," vzpomínal malíř.
Alois MikulkaMalíř, sochař, grafik, ilustrátor, scénograf, autor divadelních her pro děti, pohádek, básní a próz pro děti i dospělé. Narodil se 13. srpna 1933 v Brně - Králově Poli. Prožil nelehké dětství, kdy se za války staral o své tři mladší sestry i matku, protože otce Němci zavřeli. V letech 1948 - 1952 studoval grafické oddělení Vyšší školy uměleckého průmyslu v Brně, pak monumentální malbu v ateliéru Jána Želibského na VŠ výtvarných umění v Bratislavě. Akademickým malířem je od roku 1958. Od té doby žije a tvoří v rodném Brně jako svobodný umělec. O svém vysněném "státě St. Louis" napsal imaginativní Deník a tvoří v jeho duchu i své snové obrazy. Sám si ilustroval desítky vlastních knih. V roce 1997 byl zapsán do Zlatého fondu české literatury pro děti a mládež a za svá literární i výtvarná díla obdržel mnoho našich i zahraničních ocenění. |
"Kdybyste věděla, kolik já jsem viděl mrtvých, nejmíň dvě stě, možná tři sta. Tady kolem se všude bojovalo. Pole byla plná mrtvých lidí, roztřískaných kanonů, roztrhaných děl. Viděl jsem utržené hlavy... Skautský nůž, co mám dodnes, jsem vytáhl ze zad jednoho zapíchnutého v brněnském lágru," vyprávěl a posluchač najednou pochopil, proč tento umělec celý život utíkal do svého snového barevného pohádkového světa.
Stvořit si svět plný fantazie
"Ptáte se mne, zda jsem naivista? Odpověď bude trochu složitější. Víte, na akademii jsem se musel naučit přesně kopírovat přírodu a to naivista nedokáže, jenomže ono nejde o to kopírovat přírodu. To dovede kdejaký přístroj. Jde o to stvořit nějaký svůj vnitřně poetický svět plný fantazie a překvapení, a navíc i pokud možno řemeslně co nejdokonaleji. Umíte-li se ale dostat až na prazačátek sebe, což se nejlíp hodí při tvorbě pro děti a mládež, vůbec bych to nenazýval naivismem," vysvětloval nedávno svůj přístup k tvorbě sám Mikulka v rozhovoru pro internetové Pozitivní noviny.
A že se mu to zdařilo, potvrzuje třeba kurátorka Domu umění Jana Vránová. "Jeho stylově nezařaditelná malířská i literární tvorba se vždycky tvrdošíjně vymykala všem aktuálním uměleckým trendům. Situace a příběhy, které maluje a vypráví, jsou osobitou interpretací jeho představ a iluzí i bezprostřední reflexí přítomnosti. Alois Mikulka vytváří vlastní svět (ve svém vymyšleném imaginárním State Louis – pozn. red.), kde je možné snít, domýšlet si pointy naznačeného děje. Příznačná je jejich osobitá poetika i smysl pro stylizaci a nadsázku, humor a fantazie," charakterizuje Mikulkův styl kurátorka.
Streetarter Timo mává sprejem
A její slova potvrzuje třeba narozeninová zdravice Aloisi Mikulkovi od nejznámějšího brněnského streetartového výtvarníka Tima.
"Gratuluju ke smysluplnému pobytu mezi námi, k tomu, že se nenechal znervóznět aktuálními tendencemi, soustředěně buduje svůj paralelní svět a pevně svírá štětce. Mávám sprejem," vzkazuje malíři o dvě generace mladší streetarter.
Na stálé dotazy, zda se sám Mikulka nepovažuje víc za literáta než výtvarníka, zvláště když vydal desítky knih nejen pro děti, odpověděl už zmíněným webovým novinám, že kdysi na počátku vystudoval přece ateliér monumentální malby a dřív třeba pracoval i s architekty.
"V každé veřejné zakázce bylo počítáno s nějakými procenty na výzdobu stavby, a tak jsem dělal, k čemu jsem směřoval už na škole. Navíc každý rok zdarma i výzdobu zahrady nějaké mateřské školy," vypočítal výtvarník, jehož dřevěné "prolézačky" zdobily dlouhá léta třeba i brněnský park Lužánky.
Postavy přišly a zase odešly
S dnešním oslavencem Mikulkou zažil ledacos i fotograf brněnské výtvarné scény Jef Kratochvil.
"Ještě v dobách analogové fotografie mne Lojza Mikulka požádal, zda bych se občas nestavil, že maluje nový obraz nazvaný Barák plnej buzen a že by chtěl mít nafocený postup vzniku obrazu," zavzpomínal fotograf, který do Mikulkova ateliéru chodil prý velmi rád.
"Má neopakovatelnou atmosféru a na rozdíl od řady ateliérů, které jsou ve dvorních traktech starých domů, ten jeho je až pod střechou novostavby," popsal Kratochvil Mikulkovu tvůrčí dílnu v posledním patře sídlištního věžáku.
"Vznik zmíněného obrazu jsem sejmul asi desetkrát a opravdu mne autor překvapil tím, že jeho postavy na obraz filmovým způsobem přišly a v mnoha případech zase odešly a zůstal po nich na plátně jen psík. Když jsem vše zaznamenal, Lojza mi věnoval jedno plátno, což zase nebylo jen tak, obraz se totiž jmenoval Přelet angažovaného básníka nad rodným hnízdem - a na něm mikulkovská nahá múza střílí brokovnicí na básníka letícího na pegasovi nad městečkem," usmívá se fotograf.
Mikulka dárek okomentoval slovy: "Tobě to mohu dát," neboť se tak stalo ještě za normalizace, jejíž řídící ani represivní složky právě nevynikaly smyslem pro humor. "Obraz mám dnes ve svém ateliéru na čestném místě, zatímco plátno Barák plnej buzen, jak vím, zakoupila Chantal Poulain k narozeninám Bolkovi Polívkovi," dodává Jef Kratochvil.
