1 Babajide Adedokun (Nigérie, lékař, 28 let)
V Česku žiji deset let, a tak si moc dobře uvědomuji důležitost tohoto dne. Pro mě má podobný význam jako pro Čechy, navíc mám v práci volno. V Nigérii však o sametové revoluci nikdo neví, nemluví se o ní v hodinách dějepisu ani v televizi. Lidé věnují maximálně pozornost zprávám z Evropské unie nebo Spojených států. Česko je v mé rodné zemi známé hlavně díky pivu, hradům, univerzitám a hokeji.
Příběh Babajide Adedokuna čtěte zde.
2 Corona Cermak (Tanzánie, učitelka, 33 let)
Než jsem do Česka přijela, o událostech 17. listopadu jsem věděla opravdu málo. Podrobnosti mi později vysvětlil můj český manžel, který je do historie zapálený. Tanzánci toho o české minulosti příliš nevědí. Jsou tam populární čeští fotbalisté, jinak se tam prodává pivo Budvar, automobily Škoda a také boty firmy Baťa. Taky jsem takové v dětství měla, ale až v Česku jsem zjistila, že jde o původně zdejší firmu. Myslela jsem, že Baťa sídlí v Keni.
Příběh Corony Cermak čtěte zde.
3 An Gui (Čína, na mateřské dovolené, 30 let)
O sametové revoluci jsem poprvé slyšela na hodinách dějepisu. V televizi se občas vysílají také dokumenty o pádu komunismu ve východní Evropě. Jak to však přesně bylo, jsem zjistila, až když jsem začala studovat češtinu v Praze. Moc dobře ale vím, jak si Češi váží osobnosti Václava Havla a jak velký smutek celou zemi pohltil, když před čtyřmi lety zemřel. Jsem také ohromená tím, jak mírumilovně se Česko rozdělilo se Slovenskem.
4 Koši Hirajama (Japonsko, učitel japonštiny, 45 let)
V novějších japonských učebnicích se o tom píše, ale jde spíše o konstatování historického faktu, podobně jako je tomu s rozdělením Československa. I proto se mnoho Japonců dodnes ptá, jakou válkou se Československo rozdělilo a kdo ji vyhrál. Domnívám se, že listopadový převrat byl pouze otázkou času. Komunismus se vůbec nehodí k českému stylu života a uvažování. Máte bohatou kulturu a spoustu vzdělaných lidí, na kterých mohla revoluce stavět a dopadnout tak nenásilně.
Příběh Košiho Harajamy čtěte zde.
5 Louel Ross Calleja (Filipíny, lektor angličtiny, 31 let)
O tehdejší listopadové demonstraci a konci komunistického režimu v Česku jsme diskutovali v hodinách světové historie ve škole, zmínku o revoluci jsem zaznamenal i při čtení některých knih. V hlavním městě Filipín, Manile, proběhl v roce 1986 také velmi klidný převrat, revoluce lidové moci, která vyhnala dlouholetého diktátora Ferdinanda Marcose. Proto se říká, že Filipínci vymysleli koncept pokojných revolucí, které pak od nás „zkopírovaly“ země východní Evropy.
Příběh Louela Rosse Callejho čtěte zde.
6 Viktor Šlapakov (Rusko, obchodní zástupce, 37 let)
Listopad 1989 si pamatuji, protože se tenkrát děly souběžné události v Rusku, kde komunismus taky padl. Ukázalo se, že je tato ideologie dlouhodobě neudržitelná. Děti se o revoluci ve škole učí, ovšem jejich zájem o historii není takový, aby znaly důležité detaily. Spoustu věcí jsem se i já dozvěděl až v době, kdy jsem se do Česka přestěhoval. Rusy mnohem více zajímá české pivo, Praha a Karlovy Vary.
Příběh Viktora Šlapakova čtěte zde.
7 Antonio Pedro Nobre (Portugalsko, filmař, 39 let)
Bylo mi tehdy třináct let, ale historie mě bavila, a tak jsem se o tehdejší vývoj v Československu zajímal. Obdivuji lidi, kteří bojovali za svá práva, dokonce o některých z nich natáčím nový dokument. V Portugalsku byla událostem konce komunismu věnovaná velká pozornost. Později, když se rozdělilo Československo, napsal jeden z učitelů ve škole na tabuli otázku „Kde domov můj?“ Byla to první česká slova, která jsem se naučil. Vzdělaní Portugalci moc dobře vědí, kdo byl Václav Havel. Znají i Kafku, Kunderu, Dvořáka.