Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Čech hlídal příměří po krvavé válce v Koreji. Jednal i s Kim Ir-Senem

  15:09aktualizováno  15:09
Antonín Malach z Rosic u Brna strávil přes rok života na Korejském poloostrově, kde jen několik dní před jeho příjezdem skončila krvavá válka mezi komunistickým severem a jižní Korejskou republikou. „Mnozí lidé tam živořili jen v dírách v zemi. Nikdy ale nefňukali,“ popsal pro týdeník 5plus2.

Zážitky z Koreji změnily Antonínu Malachovi pohled na svět. | foto: Josef Hora, 5plus2.cz

Na křehké příměří po krvavé válce v Koreji, po té, v níž se odehrává oblíbený komediální seriál M*A*S*H, dohlížely před více než 60 lety stovky Čechoslováků. Realita ale byla hodně odlišná. Antonín Malach je jeden z posledních žijících účastníků této mise a dobře si ji pamatuje.

„Viděl jsem, jak vypadá válkou rozvrácená země. Rozbité silnice, pokroucené konstrukce bojové techniky a lidé, co se ze zbytků toho všeho okolo snaží postavit provizorní obydlí. Tyto scény ve mně hluboko zakořenily přesvědčení, že válka nikdy žádný spor nevyřeší, jen ho prohloubí. Vždy to říkám svým studentům i kamarádům. Mise v Koreji prostě změnila můj pohled na život,“ vzpomíná.

Fotogalerie

Po podepsání křehkého příměří v pchanmundžovské Pagodě míru 27. července 1953 začala v demilitarizovaném pásmu okolo 38. rovnoběžky, která poloostrov rozdělila na jižní a severní část, působit takzvaná Dozorčí komise neutrálních států. Ta dohlížela na dodržování podmínek příměří.

Kromě takřka tří stovek Čechoslováků zde působila také zhruba stejně početná výprava Poláků, přičemž oba státy nominovali do této role Severokorejci a Čína. Další dva neutrální státy, Švédsko a Švýcarsko, navrhli Jihokorejci, každý z nich sem vyslal necelou stovku svých lidí.

„Když jsme přijeli, nebylo tu vůbec nic. Nejprve jsme pochytali nejrůznější hady a poté začali stavět stany. My, co jsme byli ve vedení delegace, jsme měli jako jediní k dispozici zděné obydlí. Měl jsem pro sebe jednu malou místnůstku,“ říká nyní devětaosmdesátiletý Antonín Malach, který do Koreje přijel jako pobočník velitele celé delegace, generála Františka Bureše.

Základna se nacházela přímo na kritické 38. rovnoběžce, která je dodnes nejpřísněji střeženou hranicí celého světa.

„Naším úkolem bylo, aby se po Koreji nešířily nové zbraně a nepřesouvali se sem vojáci, kteří tu nemají co dělat. Kontrolovali jsme lodě i letadla. Třeba v jednom z amerických letadel byly bedny oficiálně plné součástek, když se ale vše sestavilo, byly z toho hotové kanony. A my měli za úkol takovému porušování příměří zabránit,“ vypráví Malach, jenž občas přednáší své zkušenosti na vysoké škole.

Slovní bitvy o mír

Antonín Malach se díky své vysoké funkci v delegaci mohl při plnění úkolů pohybovat po Severní i Jižní Koreji. Setkával se a jednal nejen s představiteli KLDR, Číny či Sovětského svazu, ale i s Jihokorejci či Američany.

„Většinou se schůzky konaly v takových malých nízkých barácích. U jednoho stolu jsem jednou seděl také s Kim Ir-Senem (severokorejský diktátor - pozn. red.). Tehdy na mě působil velice dobře a jednání probíhala sice v přátelském, ovšem v úporném duchu, kdy každá delegace trvala na svých stanoviscích,“ vzpomíná s odstupem více než 60 let.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Kromě příběhu Antonína Malacha nejdete v týdeníku 5plus2 také text o tom, jak Čechoslováci střežili mír na hranici mezi Jižní a Severní Koreou..

„Důležité ale bylo, že jsme byli při jednáních efektivní a podařilo se mír udržet,“ zdůrazňuje veterán.

Ačkoliv jednotlivé státy v komisi, která dohlížela na příměří, prosazovaly zájmy vzájemně znesvářených stran, vztahy mezi členy zahraničních delegací podle vzpomínek Antonína Malacha napjaté nebyly.

„Nejvíc jsme si samozřejmě rozuměli s Poláky. Společně jsme zpívali... počkejte... Červené jablčko...“ zazpíval bývalý voják polskou píseň, kterou se v Koreji od Poláků naučil. „Švédové tehdy měli prohibici, tak byli rádi, když od nás dostali sem tam nějakou flašku. Jejich předák neustále okusoval vlastní brýle, to nevypadalo při jednáních dobře,“ vybavuje si detaily.

A přidává i poznatky o Švýcarech: „Víte, Švýcaři se dnes považují za vyspělý demokratický stát, tehdy ale tvrdili, že žena patří do kuchyně a do kostela. V té době tam ještě ženy ani neměly volební právo (získaly ho až v roce 1971 - pozn. red.),“ vypráví Malach.

Korejci jsou pracovití

Během své více než roční mise poznal Antonín Malach život na celém Korejském poloostrově, zejména však v jeho severní části. Zatímco dnes je KLDR zaostalou diktaturou potýkající se ještě v nedávné době s hladomorem a Jižní Korea je naopak jednou z nejvýkonnějších ekonomik světa, těsně po válce ještě mezi životy severních a jižních Korejců Antonín Malach velké rozdíly neviděl.

Československý M*A*S*H v Severní Koreji

V průběhu korejské války i několik měsíců po ní působila na severu československá polní nemocnice. Jedním z jejích lékařů byl Miroslav Nešpůrek, se kterým se později potkal i Antonín Malach. „Vyprávěl mi, že denně musela nemocnice zvládnout i stovku operací. Pacienty byli nejen vojáci, ale i civilisté, mnohdy děti,“ přibližuje Nešpůrkovy vzpomínky Antonín Malach. Doktor Nešpůrek byl prvním chirurgem, který u nás začal úspěšně operovat játra a slinivku břišní. Zemřel v únoru 2014.

„Korejci jsou pracovitý národ. Bylo vidět, že se snaží dostat z té obrovské bídy. Nikdo nefňukal, byli stateční a obyčejní lidé tam byli velmi příjemní,“ říká a při prohlížení fotek vzpomíná, jak se i děti hbitě pohybovaly v troskách domů a hledaly něco, co by se dalo ještě zužitkovat.

„Pamatuji si třeba muže, který prodával na tržišti narovnané staré hřebíky, které někde sesbíral. I to bylo v té době zboží, za které se tehdy dalo něco získat.“

Ačkoliv Čechoslováci se stravovali především z vlastních zásob, občas si i navzdory varování dali i nějaké to místní jídlo. „Při stolování u zdejších lidí se sedělo na zemi a já si jednou dal vařenou chobotnici. Nebyla špatná,“ vybavuje si. „Ženy neustále nosily své děti na zádech, svobodné dívky zase chodily nahoře bez. S muži jsme hráli fotbal, dětský sbor se naučil české i slovenské písně,“ chrlí ze sebe Antonín Malach další střípky z poválečného života tamních lidí.

Každý z Čechoslováků kromě denních povinností dostal také speciální úkol – starat se o jedno korejské dítě. Antonín Malach pečoval o malou holčičku, občas jí něco přivezl do vesnice nebo její rodině pomohl něco zařídit.

Válka v Koreji ve faktech

  • Válka začala v noci na 25. června 1950 útokem KLDR na svého jižního souseda. Příměří bylo podepsáno 27. července 1953, konflikt ale formálně nikdy neskončil.
  • Na příkaz prezidenta Harryho Trumana první americké jednotky do bojů zasáhly 4. července 1950, k nim se pod vlajkou OSN a pod velením amerického generála Douglase MacArthura připojilo dalších 15 členských zemí.
  • KLDR a Čína nasadily do války 2,5 milionu vojáků, pod vlajkou OSN bojoval milion mužů.
  • Československo se konfliktu účastnilo na straně KLDR – vyslalo polní nemocnici a specialisty.
  • KLDR ani Čína své ztráty ve válce nikdy neuveřejnily a údaje o počtu obětí se na všech stranách konfliktu výrazně liší. Statistiky OSN odhadují, že v bojích zahynulo 200 tisíc čínských a 300 tisíc severokorejských vojáků. Jižní Korea ztratila podle odhadu 225 tisíc vojáků, USA přišly o 54 246 mužů, přes osm tisíc Američanů je dodnes oficiálně nezvěstných. Z ostatních zúčastněných států zahynulo 3 228 vojáků.
  • Podél 38. rovnoběžky vzniklo demilitarizované pásmo, které je dnes nejpřísněji střeženou hranicí světa.

„Když jsem poslal domů její fotku, moje malá dcerka se rozplakala a roztrhala ji. Myslela si totiž, že tatínek má už jiné děvčátko,“ vzpomíná dnes už se smíchem.

Zakázaná láska

Milostné vztahy mezi členy delegací s místními lidmi se nedoporučovaly, ovšem zatímco mladé překladatelky se vztahům s Korejci skutečně vesměs vyhýbaly, u mužů to bývalo mnohdy trochu jinak.

„Jednou z večera jsem se vracel domů, ve stanu byla korejská dívka, která se o nás starala. Já v ní najednou, jak se říká, uviděl ženu, tak jsem se ji pokusil obejmout. Ona ale ucukla a vykřikla korejsko-rusky: Amerika saram odinako, tedy Jsi stejný jako Amerikáni. Tím byl pokus o sblížení u konce, což mě od něčeho dalšího podobného odradilo. Až posléze jsem zjistil, že Severokorejky vnímaly Američany jako násilníky a vztáhly si to i na nás.“

Pobyt našich vojáků se z původně zamýšlených několika měsíců prodlužoval a nakonec se přehoupl do roku 1954. Některé partnerky doma v Československu ztrácely se svými muži trpělivost.

„Nadporučíku Vajdovi napsala ta jeho, aby se nezlobil, že se bude vdávat. Vajda byl tehdy v jednom jihokorejském přístavu, kde vojáci žili v takových ponurých barácích z vlnitého plechu. Všichni jsme byli ozbrojení, on vzal pistoli a střelil se do hlavy. V mých rodných Kuničkách tuto zprávu někdo zaslechl v rozhlase. Jedna tetka potkala maminku u hospody a říká jí: Váš Tonda se v Koreji zastřelil. Byl z toho velký smutek. Že to je jinak, se rodina dozvěděla až za několik měsíců. Nakonec se to ale vysvětlilo. A Vajda se z toho zranění dostal,“ uzavírá.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.