Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Bolek Polívka na prahu šedesátky: Dovolenou nepěstuju, hraju

Exkluzivně   9:30aktualizováno  9:30
Už dávno si nadcházející šedesátník oprávněně vydobyl pověst jedinečného herce. Bolek Polívka má originální a nenapodobitelný styl. Mimo jeviště je navíc energický, charismatický a neskonale hravý. Však tato vlastnost mu už léta ubírá roky a jeho společnost činí zábavnou a lehkou.

Boleslav Polívka na své farmě v Olšanech | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

Vážně míněnou otázku na ústup popularity překotí do vtípku, při dotazu na děti pro změnu zjihne a je k nepoznání lyrický. Jindy se jemně, pokorně a ve vynalézavých metaforách vyjadřuje k divadlu a filmu.

Nesnáší přefouklý patos, fráze či omleté dotazy na jeho popíjení. Na banální otázku, co by si k těm významným kulatinám nejvíc přál, okamžitě šaškovsky odpoví: "Malé pivo!"

Tak kolem toho výročí nepřešlapujme. Co cítí chlap v šedesáti?
No to já přece nevím. Mám šedesát až za dlouho, až poslední červencový den.

Boleslav Polívka na své farmě v Olšanech

Dobře. Co cítí muž na prahu šedesátky?
No co asi. Stíny se prodlužují, slunce k západu se chýlí. Teď jsem byl na festivalu v Karlových Varech, kde jsme se potkali s Jirkou Bartoškou. Představil mi paní, která se jmenuje Hanka. Je jí třiaosmdesát a je celoživotní náruživou golfistkou, navíc ověnčená mnoha tituly. On jí samozřejmě říká Hanko, vole... A ona se zdráhala, aby ji tak nenazýval aspoň před Bolkem Polívkou. Říkala mu, že už přece jen žije podzim života. No a Bartoška jí řekl, že se tento podzim dá chápat také jako jaro. Jaro smrti.

o šedesátce

"Kdybych to přirovnal ke sportu, tak možná hraju už třetí třetinu. Když se narodila dcera, ptal se mě známý, jestli už nehraju prodloužení."

A když se vrátíme k páně Polívkovu věku?
No kdybych to přirovnal ke sportu, tak možná hraju už třetí třetinu. Ale jeden známý, když se mi před dvěma lety narodila dcera Mariánka, říkal, že jsem na otce starý a jestli už nehraju nějaké prodloužení. Jak to je, ví Bůh. Ale otázkou zůstává, jestli se tím Bůh vůbec zabývá.

Ale v šedesáti už se dá trochu bilancovat. Co se honí hlavou člověku, který má za sebou úspěšnou kariéru, dar v podobě velké rodiny a navrch velkostatek v Olšanech?
To zní jako: Měli bychom mu dát nějakou celoživotní cenu. Byl skvělý herec, říkají vám lidé tváří v tvář.

S vámi lidé mluví v minulém čase?
Zatím ještě ne. Ale od příštího pátku asi začnou.

Před dvaceti lety byste si šel zřejmě pro titul Národní umělec. Bral byste ho jako mnozí vaši slavní předchůdci?
Jan Werich jednou říkal Jiřímu Sovákovi: Pane, moc vás neznám, kdo vy vlastně jste? A Sovák prý mu odpověděl: A kdo jste vy, pane Bejvávalo?

Boleslav Polívka na své farmě v OlšanechBoleslav Polívka na své farmě v Olšanech

Já se vás pořád snažím namočit do nějakého ohlédnutí. Vy se skutečně nevracíte k minulým časům?
Šedesátka se považuje za věk kmeta. Řekněme, že je to jakási šedivost. Třeba ve vousech. Já ale toto jubileum beru v běhu. Něco jako slavný Košický maraton. Borci běželi za město, tam na otočce hrála cimbálka a zase se běželo zpět. V Košicích byl start i cíl. Tak nějak beru i tohle jubileum a v maratonském rytmu mažu zase zpátky. Teď v létě hraju známou shakespearovskou figuru, vypelichaného Johna Falstaffa, který se v režii Jiřího Menzela a v mém podání vlastně baví svými neúspěchy.

Vy jste ale zatím tolik fatálních neúspěchů nezažil.
Ale já mluvím o stárnoucím Falstaffovi, který své neúspěchy popisuje tak barvitě, až mu je člověk závidí. Předvádí se a má z toho plezír.

Zůstaňme tedy u Shakespeara. Na letních slavnostech už máte za sebou dvě jeho obrovské figury: lichvářského Žida Shylocka z Kupce benátského a právě Falstaffa. Komu se víc podobáte?
V tom je velikost shakespearovských figur, že každý z nás má v sobě něco ze Shylocka, Falstaffa i něco ze zrady, kterou žije král Lear. Frázovitě se mluví o archetypech. Každý to aspoň vzdáleně zná, nemusí se v tom přímo vidět, ale pozná se v tom, i když ty vzpomínané kusy vidí poprvé.

Takže ten velký vzpomínaný arzenál bude doplněný mimořádným Learem?
Uvažuje se o tom. Jura Pecha prý nádherně na Provázku hrál právě Leara. Však mi také jednou vyčetl: Já na tvoje Shakespeary na rozdíl od tebe chodím. Asi mě chtěl vyprovokovat. Vyčetl mi, že jsem neviděl ani jeho provázkovskou Babičku.

Slavná bodrá hrdinka ve vousatém balení získala primát nejreprízovanějšího kusu.
Kdosi mi říkal, že Pecha Babičku občas hraje pod vlivem becherovky. Neříkám alkoholu. Tak jsem neměl odvahu. Babička pod vlivem becherovky je přece nebezpečný úkaz.

Dva dny před narozeninami máte ve vašem divadle speciální představení Mínus dva s Milanem Lasicou. A na předvečer pořad Pan Padlý, ten, který letěl. Připravuje ho vaše dcera Anna Polívková a doplní ho Jiří Stivín. Bude to čistě překvapení, nebo se o tom kusu dá něco prozradit?
Je to autorské sólové Aniččino představení, které nikdy nebude zcela dokončeno. Je to dárek, takže jsem ho přijal a budu se jenom dívat. Myslím, že biografické momenty na jeviště neproniknou.

A jaký bude ten den D, váš velký pátek?
V Olšanech uvedeme Claun Fashion Show, když je dnes tak módní nazývat věci anglicky. Ale tady se to hodí, protože to bude módní přehlídka klaunských kostýmů a talentů. Narozeniny ale nejsou nejdůležitějším bodem programu. Já ještě první srpnový den v Olšanech odehraju Veselé paničky windsorské, takže soukromé oslavy budou až potom. Slavit by se mělo tak, aby z toho měli zejména něco ti ostatní. Premiéry vlastně dělám jen proto, aby se kamarádi měli kde najíst a napít.

Na shakespearovských slavnostech letos odehrajete třicet představení. Z letního ulejvání vás tedy nelze podezřívat. A co herecké prázdniny?
Já na prázdniny moc nevěřím a dovolené příliš nepěstuju. Někam odjet mě moc nebaví. Letní noční hraní je příjemné. Když hrajeme v Brně, odjíždím z domu po sedmé a stihnu dětem přečíst i pohádku.

o dětech

"Jsem PD, pubertální dědeček. Umím s dětmi zaskotačit, ale pozoruju, že v nich vzniká zvláštní obdiv, když mne vidí na jevišti."

Tak rekapitulujme tímto směrem. S Marcelou Černou máte syny Jana Boleslava (5) a Františka (3) a téměř dvouletou Marianu. Jak se jim věnujete?
Mladí lidé jsou svým dětem mnohem víc spíše partnery. Když jsou starší a jsou spíš dědečky, věnují jim více času. Já si to rozdělil a jsem "PD", tedy pubertálním dědečkem. Umím s nimi zaskotačit a pozoruju, že v nich vzniká jakýsi zvláštní obdiv, když mne vidí na jevišti.

Jak vnímáte jejich zaujetí?
Vidím ty jejich hlavičky a zaujatá očka, kšiltovky a sáčka. Takoví dva vesničtí chlapíci, plní jiskry. Dívají se s otevřenýma pusinkama na jevišti a říkají si: Sakra, to máme tatu. Anebo když mě vidí na koni, imponuje jim to stejně. Ale dokážu s nimi i zablbnout. Jsem prostě pubertální dědeček.

A jdete třeba i do nějakého výchovného konfliktu?
Vyhýbám se tomu. Ale samozřejmě že někdy nevydržím a lehounce zvýším hlas. Vidím, jak jsou překvapení. Zjišťují, že mám v sobě i kus pedagoga. Já jsem ale laskavý.

Kolik času týdně strávíte s dětmi?
To nevím. Snažím se být s nimi co nejvíc. Třeba právě teď je Marcelka v Praze. Za chvíli půjdu s Janíkem venčit psy a na procházku.

V Jiráskově slavné pohádkové hře Lucerna je kouzelná scéna. Mladý zamilovaný vodník Michal vypráví svému staršímu a mrzoutskému kolegovi Ivanovi sny o možné rodině. Mluví o svých dětech, s nimiž by se válel na břehu rybníka a nechal je po sobě lézt jako malá koťata... Je to i váš případ otcovské péče?
Představa je to hezká. Ono to ale není tak jednoduché. Idealizovat si děti je nebezpečné. To přece nejsou jenom ta drobátka, která se sladce batolí. Svými prstíčky jdou děti rády druhým do očí. Rády tahají za vlasy a vousy. Nejraději by si utrhly z někoho ucho a usmažily si ho na plotně jako lišku. A jsou také plné vzájemných konfliktů. To přece není jen tak, že si všechny tři spokojeně hrají na tatínkovi a s tatínkem. Dochází k žárlivostem. Mezi třemi malými dětmi je velmi eruptivní prostředí, žádná nekonečná idyla a pohoda.

Boleslav Polívka na své farmě v OlšanechBoleslav Polívka na své farmě v Olšanech

Vaše starší dcery Kamila a Anička se každá jiným způsobem vrhly na divadlo. První je scénografka a kostýmní návrhářka a druhá herečka. Dá se z fascinace jejich mladších sourozenců odhadnout nějaké možné kráčení v otcových stopách?
To nevím, ale u mě to tak bylo. Vzpomínám, jak tatínek ochotničil a já se jako malý dostal k té atmosféře. Čím dřív se to stane, tím větší je šance.

Změnilo vás nějak to malé trio?
Určitě. Pořád na ně myslím a vlastně i s těmi staršími jsou ve mně neustále přítomni.

Mluvili jsme o filmovém festivalu v Karlových Varech. O dekádu mladší herec Antonio Banderas tam před několika dny prohlásil, že popularita je jako světla na vánočním stromečku: září, ale pořád je to jenom pozlátko, zezadu je papír. Máte na slávu stejně "papírový" názor?
Určitě. Často mi známí říkají: To ti teda nezávidím. Když mě někdo pořád žádá o podpis či o krátký rozhovor. Není co závidět, což ostatně není ani hezká vlastnost. Rozdávat podpisy a třeba i obyčejný úsměv patří k naší profesi. Není to navíc ani nic bolestného, dát někomu autogram nebo se s ním vyfotit. Faktem ale je, že když je někde hodně lidí, tak tam neprocházím, ale tím davem se propodepisovávám a profocuju. Pět minut cesty na pódium se pak změní v půlhodinové proplétání.

Jak se takovému náporu dá bránit?
Už jsem to vyřešil. V Olšanech příští týden třeba dvě stě lidem rozdáme fotografickémasky s mým obličejem. Já si ji také vezmu. Už se těším. Sám se mezi sebou ztratím.

o kariéře

"Hřebejk teď dal ve filmu roli Martinu Hubovi. Člověk si řekne, proč ji nedostal on. Ale hned na to musí zapomenout, protože to není důležitý."

A přemýšlel jste už o tom, co je s herectvím spojené? Mluvím o zapomenutých umělcích, kteří se už nikomu nepodepisují, marně čekají na telefon s nabídkou.
Touha, aby telefon už nezvonil, ve mně rozhodně je. Představuju si to tak, že první týden nebude zvonit, druhý, třetí, čtvrtý. Jak to, že sakra nezvoní, budu se ptát. A přijdu na to. Vždyť já mám vlastně jiné číslo! Ale vážně. Samozřejmě že když je člověk vůči sobě citlivý, tak mu i naznačené vlaštovičky proletí hlavou. Hřebejk teď dal ve filmu roli Martinu Hubovi. Člověk si řekne, proč ji nedostal on. Ale hned na to musí zapomenout, protože to není důležitý. A já si vždycky můžu sám něco napsat.

K otázce vaší autorské tvorby se dostaneme. Půjčím si ještě jednou Banderase, který prohlásil: Umění je krásné, ale ve srovnání se životem není důležité. Život je přece ta velká kariéra.
To sice dobře zní, ale je to fráze. Umění je přece přemýšlení o životě, radost ze hry, objevování a tušení souvislostí. V umění se přece zamýšlíme nad sebou i osudem, který žijeme. Kdybychom to nezrcadlili, žijeme jen poloviční život. My se ale i díky umění umíme zasadit do souvislostí a pochopit, co je spravedlivé, pravdivé a skutečné a co je pozlátko.

Co se vám za těch šedesát let nejvíc podařilo?
Prý je docela vzácné, když si někdo může zároveň zahrát tragického Shylocka i komického rozšafného Falstaffa. Syn Jeníček se mne nedávno ptal: A tatínku, je pravda, že jsi nejlepší klaun? Já mu řekl, že není, protože se v tom nesoutěží. A pak jsem dodal, že patřím k těm lepším.

Pojďme k té původní tvorbě, jejíž jste býval dřív vyhledávanou značkou. Není škoda, že nic původního nepíšete?
Mám pořád krásné výmluvy. Že mi za krkem řvou děcka. Že je Pecha nemocný a čekám, až se uzdraví. Lasicovi jsem trochu lhal, že už na něčem dělám. Mám krásný námět a pak ho nedokončím. Potřeboval bych někoho, jako je Věra Chytilová, která ze mě při tom spoluautorství vždy dokázala vymačkat konkrétní věci. Ve třiceti za totality pro mě byla otázka na původní tvorbu snazší než teď.

Takže se vymlouváte, že už není proti komu bojovat, koho ironizovat?
Ale pro mě dřív každý můj kus znamenal takové vnitřní gesto proti tomu, co se mi nelíbilo. Inspirace byla snadnější i v tom, co jsem považoval za humanistické a spravedlivé. A důležité je, že i odezva publika byla dřív snadnější. To se dobře tvořilo.

Koncem června 1989 byla zveřejněna petice Několik vět. Podepsali ji kromě vás známí umělci Jiří Bartoška, Hana Zagorová, Jiří Menzel či Jiří Suchý. Stihl vás třeba také nějaký zákaz jako zmíněnou popovou zpěvačku?
Byl jsem tehdy jako většina lidí vrcholový šedozóňák. Tvářili jsme se, že s politikou nemáme nic společného, a přitom ji pilně sledovali. V Lyonu jsem se už předtím zastyděl, když někdo při našem představení Pépe zakřičel, že zavřeli Havla. Šli jsme s Pechou do vysokoškolského klubu v Brně a cestou nám někdo strčil Několik vět. My to podepsali a oba jsme pocítili občanskou úlevu.

Zagorová ale mluvila o tlacích. Jako hodná holka se dostala do slavného Jakešova projevu, v televizi měla utrum. Vám se nic nestalo?
Byly různé konflikty s Pragokoncertem, ale ne důležité. Hráli jsme ve Filadelfii a jeli na festival do Baltimoru. Dostali jsme telegram: Baltimore zrušen! Vraťte se do Evropy! My se na to vykašlali a jeli tam. Šedozóňan se občansky obarvil a byl už vnitřně svobodný i před takovými příkazy.

Do kin nyní míří tragikomický snímek Operace Dunaj z roku 1968, kde hrajete. Co jste dělal to neblahé léto?
Byl jsem na Jiráskově Hronově, kde bylo ruské divadlo z Gorkého. Já zval ty herce k nám, že máme ve Vizovicích velký dům. Když došlo k srpnové okupaci, maminka mě ráno budila větou: Bolku, vstávej Rusové jsou tady. Ať počkají, že hned přijdu, hulákal jsem jako odpověď. Pak to použil Hřebejk ve filmu Pelíšky.

Letos má mít premiéru pětadvacet českých filmů. Ve dvou z nich se objevíte. Točíte poslední roky hodně. Neměl jste někdy pocit, že je všude jen Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Jiří Bartoška či Aňa Geislerová?
Myslím si úplně opačnou věc. Filmaři by měli třeba pro herce formátu Evy Holubové nebo Vilmy Cibulkové vymýšlet a psát věci přímo na tělo. Nezdá se mi, že točím přespříliš. A jde přece o filmový průmysl, který může využívat známé tváře, aby přitáhl lidi do kina.

Léto si naplno profesně užíváte se Simonou Stašovou ve Veselých paničkách windsorských. Jak se "partneří" s dcerou Jiřiny Bohdalové?
Lidé příjemní v životě jsou stejní i na jevišti. Existují ale i nerudné výjimky. Simona je ale výtečná parťačka. Nemá v sobě klevetivost. A má taky jednu hezkou vlastnost. Moc si nepamatuje, takže se jí dá jeden zážitek či vtip říkat až třikrát. A ráda se zasměje i sobě.

Co vám na sobě samém přijde legrační?
Těkám. Jsem velký popleta v časoprostorové orientaci. A umím bloudit. Pak se peskuju. Když váhám, jestli mám jet doprava, nebo doleva, vždy neomylně zvolím špatný směr.

Sám sebe nazýváte přítelem opilosti, což bulvár neskonale rád donekonečna recykluje. Chcete učinit poznámku na otřepané téma?
Před představením nepiju a nikomu to nebudu vyvracet. Nemá to smysl. Známý viděl nedávno inscenaci Garderobiér, kde pobíhám s plackou po jevišti. Ty jsi se sežral, říkal mi. Já namítnul, že ta pleskačka je prázdná, rekvizita. To bych poznal, řekl mi rezolutně. Tak vznikají legendy...

Pojďme k jiné legendě. Nesmírně úspěšný komik Vlasta Burian měl vilu a velkostatek. Vy jste jeho tragický osud odehrál v divadle. Chcete být i v podnikání jako on?
On měl ten velkostatek jen pronajatý. Divadlo, které posléze proměnili v kino, bylo však jeho.

Z polorozbořené barabizny jste vOlšanech stvořil prosperující podnik, který chcete rozšiřovat. Je pravda, že jste žádali a posléze museli vracet nějaké granty z Evropské unie?
To jsou hnusné pomluvy. Chceme stavět ještě nějaké pokoje a wellness. Za rok by to mělo být hotové. Vyznám se v tom málo. Z grantu Unie získáme šedesát procent a čtyřicet musíme dodat.

o sobě

"Bolka Polívku ze mě dělají děti, Marcelka a koně. Potom je vzácné prožívat vůni divadla. Nemáte co ztratit, máte lásku."

A nejsou divadlo a farma příslovečné pomníky vás samotného?
Farma by bez mojí Marcelky a lidí kolem nefungovala. Obojí jsem inspiroval, ale není to jen moje práce. Byla k tomu asi zapotřebí i jistá lehkomyslnost a bujarost. Kdyby to někdo pořádně zvažoval, tak by možná takové podniky ani nezakládal. Člověk by měl pořád zvažovat nejen důsledky svých činů, ale také důsledky důsledků. Někdo bere dluhy na lehkou váhu. Z jiného dělají koně Převalského. Nemůže spát a převaluje se. Není snadné stvořit z ničeho něco.

Co z vás dělá Bolka Polívku?
Děti, Marcelka a koně. Potom je vzácné prožívat vůni divadla. Nemáte už co ztratit, protože najednou máte v sobě lásku.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Jihomoravský kraj

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Společnost SAKO se stará o komunální odpad v Brně. Ročně spálí 248 tisíc tun...
Vědci vymysleli program pro největší spalovnu v Česku, vyrobí víc elektřiny

Když už musí odpadky do spalovny, ať na své poslední cestě poslouží co nejvíc a přesně. Brněnští vědci se tímto heslem řídili, když pro největší tuzemskou...  celý článek

Vězení (ilustrační foto)
Policisté dopadli muže, který přepadl pošty. Hrozí mu deset let za mřížemi

Až deset let hrozí jednačtyřicetiletému muži, který podle kriminalistů přepadl pošty v Brně a Mutěnicích na Hodonínsku. Dopadli ho v jedné z obcí na Brněnsku....  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.