Byl slunečný den a někteří dokonce vylezli na střechy, aby na letadla lépe viděli. Pak se ale spustilo nejhorší bombardování, jaké místní zažili. Byť letadla patřila sovětské armádě, bomby z nich zabíjely.
„Toho dne k večeru objevil se nad městem větší počet letadel… V 6:25 letního času počaly se na Blansko sypati letecké pumy, jejichž dopad byl doprovázen ohlušujícím rachotem bezpočetných strašlivých explozí,“ píše se v blanenské kronice.
Všichni utekli do úkrytů, většinou do vlastních sklepů. Po pár minutách byl klid. Město ale pokryl prach ze zničených budov. „Množství lidí procházelo ulicemi města a žaslo nad účinky několikaminutového bombardování,“ stojí v kronice.
Jen v Ježkově továrně sčítali milionové škody
V následujících třech dnech se spojenecká letadla vrátila ještě několikrát a na Blansko, vyhlášené svou průmyslovou výrobou, kde se za války ve velkém vyráběl i vojenský materiál, opětovně útočila.
Poškozeno bylo 136 domů. Mezi nimi budova městské radnice i městského dvora, pošta, značný počet zásahů měly i školní budovy, kde se ubytovaly stahující se německé jednotky, jen v Ježkově továrně sčítali milionové škody.
„Výstražná síť ke konci války už špatně fungovala, navíc bitevní letouny přiletěly v malé výšce a nebyl čas varovat. Na město dopadlo asi 300 lehkých pum, z nichž každá vážila 20 až 50 kilogramů. Sovětští piloti se ale zaměřovali spíše na likvidování živé síly,“ vysvětlil Milan Koudelka z blanenského muzea.
„Přesto bylo celkem poškozeno 126 domů a 22 místních přišlo o život, k tomu také řada německých vojáků,“ dodává historik.
Tehdy devatenáctileté Františce Šenkýřové zřejmě zachránilo život to, že měla doma malou dcerku Libušku a ve výchově i osiřelého Fanouška.
Těsně před bombardováním se totiž vydala pro mléko do provozu na místě dnešního parčíku před kinem.
„Jedna paní mě pustila, věděla, že mám doma malé děti. Když jsem se vracela domů, začalo bombardování. Jedna bomba spadla právě tam, kde stála fronta,“ popsala téměř devadesátiletá pamětnice.
Město v úzkém údolí mělo přirozenou ochranu
Nálety a exploze ale pokračovaly i v dalších dnech, kdy Rusové už k útoku používali iljušiny. Většina místních na celé dny prchala do okolních lesů a vracela se až na noc. Osmnáctiletá Marta Tůmová se v lese neukryla a 26. dubna rozšířila po zásahu střepinou počet obětí náletů.
Paradoxně v nedalekém Adamově, kde Zbrojovka ve velkém vyráběla munici i zbraně pro německou armádu, se podobně rozsáhlé útoky nekonaly. Přitom válečná výroba zde jela na plné obrátky.
„Jen mně osobně prošly pod rukama tři miliony protitankových granátů. Mohl jsem si vybrat, buď ‚Reich‘, nebo nucené práce v Adamově. Tak jsem v roce 1940 nastoupil do lisovny. Granáty musely proletět 75 milimetrů tlustou ocelovou deskou,“ vzpomíná Jaroslav Slavíček.
Město i strojírenské závody ale leží v hlubokém a hodně úzkém údolí, měly tak před nálety přirozenou ochranu. Jenže 20. dubna přišla do Adamova první skupina německého vojska ustupujícího od Brna. A vojenské oddíly Schörnerovy armády rozestavěly po městě vozy s potravinami, municí a výzbrojí a chystaly se k bojovým akcím. Nakonec se proto bomby z nebe sesypaly i na Adamov.
„Sovětské bombardování bylo zaměřeno na pozice německé armády a její výzbroj. Zbrojovka byla v té době už nefunkční, Němci ji totiž při odchodu systematicky stroj od stroje výbušninami zničili,“ dodává adamovský historik Jaroslav Budiš.
