Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Bomby, vrah i odchycený papoušek

  13:46aktualizováno  13:46
Jdu takhle minulý týden židenickou ulicí na tramvaj - a najednou kdesi na střechách slyším cosi strašlivě vřískat. Ohlédnu se za tím pronikavým zvukem - a už vidím letět stvoření, co vypadá jako poštolka s dlouhým rozčepýřeným ocasem.

Aratinga zlatohlavá | foto: www.aratinga.xf.cz

Někomu uletěl papoušek, říkám si a pocítím v sobě lovecko-zachranitelské pudy. Lákám opeřence dolů a on po chvilce opravdu slétne níž. Jenomže se splete a vrazí do okna v prvním patře nejbližšího domu.

Na kafi

Diář Jany Soukupové Jana Soukupová

Celý otřesený se snese do koruny malého stromku, odkud se ho snažím setřást. Marně. Papagáj se vzpamatuje a zase odletí. Jenže ne dál než k dalšímu domu, kde usedne na rám vchodových dveří. Strhávám si z krku šátek, zabalím do něj papoucha i s hlavou - a mám ho.

S papouškem do zverimexu
Co s ním? Naštěstí pro něj na rohu téhle ulice před pár lety nahradil obchod se zvířaty lékárnu, která tu sloužila skoro celé minulé století. Vcházím s tichým, jakoby uklidněným balíčkem a říkám: "Stala se mi pár kroků od vás taková zvláštní věc..." A vybaluju ptáčkovi hlavu. "To je aratinga,“ určuje zdejší vedoucí, "toho jsem měl doma taky, musel jsem ho dát pryč, protože strašně vřískal a sousedi si stěžovali. Kdoví, jestli tohohle někdo nevyhodil právě kvůli křiku."

Přebírá ode mě papouška, který ho okamžitě klovne a vyškubne se, popoletí a přistane nejbližšímu zákazníkovi za krkem. "Zavřete dveře," volá pan vedoucí a obrací se na svého pomocníka: "Přines tu velkou klec." Dívá se papouchovi na nožku, kde z modrého kroužku přečte, že nalezenec je dva roky stár. Bohužel už musím běžet, ale za tři dny se přijdu podívat, jak se aratingovi daří.

Papoušek poskakuje v pořádné kleci a ozobává velkou tyčinku se semínky. Teprve teď si všimnu, jak má domlácená křídla a otrhané peří, patrně nebyl zvyklý létat venku v neznámém prostředí.

"Á, to vy jste ho donesla," vítá mě zdejší mladý prodavač, "ten papoušek musel být venku tak čtrnáct dní, byl úplně vyhublý, co je tady, nedělá nic jiného, než že žere. Ale je to miláček, úplně ochočený, hned vám vleze na ruku i za krk...." Mám velkou radost, že jsem čirou náhodou nejspíš zachránila zvířátko od smrti hladem nebo před tlamou nějaké kočky (třeba mého kocoura, který tuhle ulovil holuba velkého jako on sám).

Malé dějiny dotvářejí ulice
Proč tak drobnou příhodu vlastně popisuju? Protože mám ráda "malé dějiny". Prokreslují ulice a domy, kde žijeme, dalšími odstíny. Dychtivě se pídím i po starších historkách, které se u nás v okolí staly, ještě když jsem nebyla na světě. Třeba za války, když na místě dnešního "zvířecího" obchodu sídlila lékárna, tady v roce 1944 při velkém srpnovém náletu prorazila střechu bomba těsně poté, co odtud do krytu v protějším domě (kde je dnes má oblíbená pultovka se vstřícnými prodavačkami) stihl na poslední chvíli odejít lékárník.

Jenže puma naštěstí nevybuchla, protože ji zřejmě totálně nasazený dělník někde ve zbrojovce úmyslně poškodil. Tehdy asi pětiletá dcerka pana lékárníka si dodnes vzpomíná na ten zvláštní pohled, když z lékárny dírou ve stropě (skrze první patro a střechu) uviděla modré nebe.

To stejné potkalo i můj domeček, v němž bomba proletěla půdou a skrze jediné tehdejší podlaží dopadla těsně za dveře do zahrady, kde vyhloubila díru sice velikou, nicméně zdaleka ne takovou, jako kdyby vybuchla. To by se všecky zdi mé současné residence musely postavit znovu. Takové šťastné příhody si obzvlášť hýčkám.

Tady bydlí vrahové
Všecky příběhy malých dějin nekončí ovšem jenom dobře. V padesátých letech minulého století žila pár domů od nás matka se synem, který do jejich domku nalákal a zneužil tam desetileté děvčátko, zabil je a hodil v zahradě přes plot. Byl nejdřív odsouzen, dokonce prý k trestu smrti, ale nakonec se z obvinění vyvlékl a žil kdesi na Šumavě.

Dlouhá léta byly dveře jeho domečku zatlučené prkny s nápisem "Tady bydlí vrahové". Zato vzpomínky, kde byl v kterém domě jaký krámek a co prodával, sbírám s obzvláštním gustem. Dovedu se vžít do radosti malé židenické dívenky, jejíž touhy ztělesňovala Hájkovic cukrárna naproti židenické kapličky nebo pekařství v domečku, kde dnes sídlí manželská poradna a které patřilo rodině Labských (jejíž potomci provozují cukrárnu U čtyř Mamlasů na náměstí Svobody), nebo kousek dál maličký obchůdek se všelijakými legráckami, papírnickým zbožím a také v obálkách zalepenými "štěstíčky".

A teď i můj ulovený papoušek přikreslil pár čárek do paměti jedné židenické uličky.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ambasador projektu Nezastavitelní Jiří Ježek projel Birell bránou na Ještědu.
Nezastavitelní míří k Lipenské přehradě. Pomozte pohybem handicapovaným

Nepřízeň osudu, ale zároveň obrovská vůle a touha pokračovat v aktivním životě, sportovat, být i nadále přínosem svému okolí. To spojuje lidi zapojené do...  celý článek

Společnost SAKO se stará o komunální odpad v Brně. Ročně spálí 248 tisíc tun...
Vědci vymysleli program pro největší spalovnu v Česku, vyrobí víc elektřiny

Když už musí odpadky do spalovny, ať na své poslední cestě poslouží co nejvíc a přesně. Brněnští vědci se tímto heslem řídili, když pro největší tuzemskou...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Žena našla tašku s 213 tisíci. Odnesla ji strážníkům, ti vypátrali majitele

Dobrý skutek, který se hned tak nevidí, udělala ve středu šestašedesátiletá žena. Nalezenou tašku s 213 tisíci odevzdala brněnských strážníkům, kterým se...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.