Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Brněnská „Baletka“ tančí už 22 let v léčebně. Podívejte se

  18:01aktualizováno  18:01
MF DNES zjistila, kde žije jedna z nejznámějších brněnských postaviček – Danuška, mladší z pověstné dvojice žen, kterým se říkávalo Japonky nebo také Baletky. Redakce třiasedmdesátiletou ženu vypátrala v brněnské psychiatrické léčebně, kde žije už dvacet dva let.

Po smrti Danuščina bratra a opatrovníka Jana se o ženu stará sestřička Radka Mihálová | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Když letos v březnu skončil na pravidelné stránce Umění a kritika – brněnská scéna trojdílný seriál věnovaný nejrůznějším brněnským postavičkám, připojila redakce MF DNES i výzvu čtenářům, aby se ozvali, pokud o pozadí uveřejněných příběhů znají něco bližšího.

Do redakce zavolala Milada Šotolová, že zná osudy snad nejmalebnějších hrdinek seriálu, takzvaných Japonek či Baletek. Tedy matky s dcerou, které se hlavně v 70. a počátkem 80. let minulého století objevovaly ve středu Brna v ulicích i obchodech. Matka chodila shrbená a s hůlkou, dcera ve velkých botách a velice zvláštně ustrojená a velmi výrazně namalovaná. Občas si začaly nadávat nebo se kočkovat, zvláště když matka na dceru zakřičela: "Danušo, vytrhnu ti zub!" A někteří lidé si pamatují, jak také spávaly pod duchnami a na polštářích rozložených v parku na Moravském náměstí.

Nóbl domácnost z vily v Masarykově čtvrti
"Všechno pro naši rodinu začalo někdy kolem roku 1915," začíná vyprávět pamětnice. Tehdy si její praděd vzal vdovu se dvěma dětmi a sám "dodal" dceru – babičku paní Šotolové. "A jedno z vdoviných dětí bylo děvčátko Štěpánka – starší z obou brněnských postaviček, matka Danušky. Od deseti vyrůstala s mou stejně starou babičkou," líčí žena.

Tahle "teta" Štěpánka (za svobodna Vítková), jak ji pak paní Šotolová nazývala, se provdala za Ota Mutlu. Byl úředníkem Dělnické pekárny v brněnské ulici Cejl a měla s ním dvě děti – Jiřího a Dagmar, které však říkala Danuško. Bydleli ve vile v Havlíčkově ulici v Masarykově čtvrti a byla to takzvaná nóbl domácnost s klavírem, knihovnou, obrazy i starožitným nábytkem.

"Moje babička se pak také vdala, narodila se jí má maminka. A jak to tehdy bývalo, rodiny se navštěvovaly," vzpomíná Milada Šotolová. Maminka jí vyprávěla, že to bývaly návštěvy s domácími koncerty, při kterých ona jako osmiletá dost trpěla a strašně se nudila: paní domu totiž předváděla hlavně Danušku, která hrála na klavír nebo recitovala. Teta navíc znala životopis i dílo kdejakého skladatele.

Baletka neboli Japonka z Brna Danuška Mutlová

"Když pak Štěpánka při shánění ženicha různým mužům vykládala, že žily ve vile, Danuška byla slavná baletka a měla být dokonce herečka, vlastně ani nepřeháněla," pokračuje paní Šotolová. Danušce totiž tanec opravdu šel, vystupovala prý jednu dobu v představení brněnské Reduty. Později se MF DNES dopídila, že dívka balet skutečně studovala. A to dokonce u legendárního choreografa Ivo Váni Psoty a na dramatickou výchovu chodila ke slavnému herci, profesoru Rudolfu Walterovi.

Trojí neštěstí?
Tehdy byla Danuška ještě vcelku normální a hezké děvče, možná jen trošku zakřiklé a neprůbojné. "Kam ji postavili, tam stála," popisuje ji Šotolová.

Zcela v pořádku však už nebyla její matka, kterou občas takzvaně "chytil amok" a na nějakou dobu ji pak museli umístit do psychiatrické léčebny. Genetickou zátěž duševní nemoci si však vybrala i její dcera, zatímco bratr Jiří údajně vystudoval práva, oženil se a odstěhoval do vesničky u Olomouce. Za svou matku a sestru se však nejspíš styděl a vůbec se k nim nehlásil.

"Někdy kolem svých dvaceti let měla Danuška vážnou známost. A podle toho, co jsem slyšela, se její milý zabil v letadle. Byl totiž snad pilot či co," vzpomíná dál pamětnice. To zřejmě křehkou duševní rovnováhu mladé ženy zničilo úplně. Přestala i tančit a ztratila o všecko zájem. Zřejmě někdy v té době si navíc její otec našel milenku. A když byla matka na delší čas opět zavřená v psychiatrické léčebně, rozvedl se s ní a odešel k nové ženě. O svou bývalou manželku s dcerou se přestal zajímat. Navíc bratr Jiří ještě podle rodinné historky stihl prodat vilu v Masarykově čtvrti a zmizel i s penězi.

Obě duševně nemocné ženy pak sice v domě ještě chvíli osaměle žily. Ale v dobách, ze kterých si je Brno pamatuje jako bláznivé postavičky, bydlely už v maličkém jednopokojovém bytě v Traubově ulici pod dětskou nemocnicí, který jim sehnali noví majitelé jejich původního domova.

Mateřské peklo
"Jak jste psali, že matce takzvaně hráblo z dcery, musím říct, že to bylo právě naopak," uvádí Milada Šotolová věci na pravou míru. Když měla stará paní svůj záchvat, dcera si s ní opravdu užila svoje.

Tanec Danuška Mutlová opravdu studovala, říká, že u choreografa Ivo Psoty"Matka ji třeba v noci vytáhla z postele, navlékla na ni prostěradlo, přitáhla ji k Morovému sloupu na náměstí Svobody a poručila jí obíhat kolem něho, aby zažehnaly zlé duchy a coby vyvolené zachránily svět. Což se opakovalo třeba dvakrát třikrát za noc. Nebo ji nutila celou noc klečet a modlit se," popisuje pamětnice.

Tehdy Danuška začala chodit za její babičkou a maminkou, protože jiné příbuzné vlastně neměla. A stěžovala si, že se nemůže vyspat a co se svou matkou zkusí. "Naši jí říkali, ať se na matku vykašle a odejde od ní, jinak že se taky zblázní. Dokonce jí sehnali práci v obchodu Ječmínek v Židenicích na rohu Geislerovy a Šámalovy. Jenže už to nešlo, navíc byla Danuška taková ‚mouchy snězte si mě‘, vedoucí ji pořád za něco káral, a tak se vrátila k matce," říká Šotolová, která si obě ženy pamatuje "už jen docela bláznivé". Teta Štěpánka obvykle vyprávěla svá moudra o umělcích a Danuška seděla tiše v rožku. Babička jí občas domlouvala, ať se tolik nemaluje, ale Štěpánka hned oponovala, že Danuška je moc krásná, šikovná, protože se maluje sama – a jí že se to moc líbí. Proč chodila tak zmalovaná? Zřejmě to pro ni byla vzpomínka na léta, kdy výrazný make-up používala ještě jako baletka.

"Pak ale má babička i maminka v roce 1981 osm dní po sobě umřely. A po jejich smrti u nás najednou zazvonila teta, vytáhla jakési fotky a začala mi úplně přesně vyjmenovávat, kdy se kdo z naší rodiny narodil, i lidé, se kterými se léta nestýkala. Pak jsem musela kamsi odejít a ona šla ještě kus cesty za mnou a pořád něco vykládala. A to bylo naposled, co nás navštívila. Vídala jsem pak obě ještě ve městě, ale už jsme spolu nemluvily. Teta už nejspíš nežije, a kde skončila Danuška, nevím, mohlo by jí být dnes mezi sedmdesáti a pětasedmdesáti lety," dodala Milada Šotolová.

Danuška: Dagmar Mutlová
Úplně poslední poznámka Milady Šotolové, že jediné místo, kde by dnes Danuška asi mohla žít, je psychiatrická léčebna, se nakonec ukázala jako správná. Štíhlounkou Dagmar Mutlovou (ročník 1935) objevila redaktorka MF DNES na 16. oddělení v Brně-Černovicích. Ve svých třiasedmdesáti vypadá pozoruhodně čiperně, spokojeně a rozhodně líp, než když v ušmudlaném, o několik čísel větším oblečení chodila s matkou po městě.

Do ústavu byly obě natrvalo umístěny v roce 1986 (i když svůj chorobopis tu má Danuška už od roku 1955), nejdříve společně, pak každá na jiné uzavřené oddělení, kde Danuška od té doby žije nepřetržitě. Kromě dvou dnů v roce 1991, kdy se ji pokusili přemístit do domova důchodců ve Štefánikově ulici. Tam se ale cítila naprosto nesvá, takže ji vrátili zpátky. "Byly tam moc škaredé a staré ženy bez zubů," vzpomíná na to Dagmar Mutlová.

Její matka zemřela v červnu 1989, v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Letovicích. A bratr Jiří, který byl zákonným opatrovníkem své sestry, zemřel někdy před rokem 1999.

Pak se na Dagmar konečně usmálo svého druhu štěstí. Protože jiné příbuzné neměla, její opatrovnicí se stala Radka Mihálová – na uzavřeném oddělení sloužící sestra. A je jí dodnes.

Ve čtyřiadvaceti byla krásná dívka. Zdravotní dokumentace však dokládá, že tou dobou už nemocnáTa má k ženě očividně nadstandardní vztah, kupuje jí dárky k narozeninám či Vánocům – většinou panenky. Také oblečení – Danuška si potrpí na bílé a růžové šaty i sukně. Samozřejmě přináší líčidla, s těmi se "baletka" kamarádí pořád stejně srdečně. Nebo šperky (Danuška miluje stříbrnou). Barví a češe jí vlasy – Danuška nadále preferuje na temeno vyčesaný culík. Bere ji na procházky po zahradě nebo do města a nosí jí barevné časopisy, kde si její schovanka nejraději prohlíží obrázky krásných blondýnek a o málokteré opomene říct: "Ta je hezká!"

Matka na Hradě, otec Kennedy
Možná si většina čtenářů představí uzavřené oddělení blázince jako nejstrašnější možnou životní stanici. Ale pro křehkou Danušku s myslí dítěte, sevřenou nelítostným světem nemoci, znamená především ochranu před okolní krutostí. S tou si totiž v životě "na svobodě" užila svoje a zlomyslné pozornosti by nebyla ušetřena ani dnes. V ochranném prostředí, kde žije, se může její schizofrenie nakonec ukázat jako milosrdná berlička – umožňuje jí totiž vytěsnit špatné události, případně je přetvořit v hezčí.

A protože si Danuška, stejně jako kdysi její matka, perfektně pamatuje skutečná data, dozvíte se, že její "maminka se narodila 1905, je jí 103 let a umřela 19. 6. 1989, ale vrátila se rozmnožená a žije s T. G. Masarykem na Hradě, tatínek se narodil 1903, je mu 105 let, je prezident Kennedy, patří mu kus Aljašky, a jestli chcete, já vám jí kus dám. Nebo 900 tisíc korun za každou vteřinu návštěvy".

Všechno vychrlí kulometnou rychlostí a dodá, že bratr taky neumřel, ten se teď zrovna vytahuje dvě stě kilometrů k České Třebové a zpátky. Pamatuje si i dívčí jméno tatínkovy nové ženy, ale tichým hláskem hned dodá, že tehdy maminka "moc plakala, protože ji tatínek zradil".

Tak si je Brno pamatuje: Japonky čili Baletky brázdily v 70. letech ulice Brna

Na maminku zkouším myslet v dobrém
Velikost čehokoliv je pro Dášu – jak jí v léčebně říkají – velice cenná vlastnost. Dodnes by se nejspíš oblékala do velkých bot, oblečení a nejraději asi i do starého dobrého rozevlátého prostěradla s uzlem na rameni. Když se jí Radka Mihálová zeptá, jestli by tak šla ještě dnes do města, s plachým úsměvem přizná, že ano, protože "tak se chodí v Americe".

Ale když jde o její vztah k opatrovnici, řekne hned, že "Raděnka má velkou velikou hlavu až do nebe, celá je velká až do nebe" – což v Danuščině podání značí největší možnou chválu. A hned se ujišťuje, jestli s ní sestřička nemá moc starostí.

"Ona je totiž až úzkostlivě slušná a s každým by se hned o všechno dělila," říká o ní její opatrovatelka. Když přijde řeč na to, jak hezky a zdravě vypadá, umí to potěšená Danuška vysvětlit: "Maminka vzala v roce 1983 sáček od mléka, dala do něj vodu, polila mně nohy a řekla: ‚Živou vodou tě polívám, abys věčně žila!‘" Když se jí však zeptáte, zda na maminku vzpomíná v dobrém, tichounce přizná: "Já se snažím, ale vždycky mně to nejde."

Láska od Aše až po Užhorod
O své lásce, kterou si měla kdysi brát, říká, že "byl mladší, lékař, neumřel, jen jeho maminka nám nepřála, a tak si vzal Mařenku. Ale má láska byla velká od Aše až po Užhorod". A spatra zarecituje básničku, kterou mu tehdy složila:

"Co je to, co mi zvečera nedá spát,
čím to, že se mé srdce najednou rychleji rozbuší
a já svoji mysl obracím na vás?
Ach ne, nechci a přece musím,
musím přemýšlet, snít,
snad se tomu budete divit,
snad se i zasmějete tomu,
ale byl jste to vy,
který jste mne tak okouzlil,
"k smíchu" řeknete snad,
"k pláči" odvětím já,
ale srdce se mi zas rychleji rozbuší,
vyjdu ven, abych je utišila,
a zřím, jak na obloze mračna plují,
a vím jen, že vás horoucně miluji.
Mladá láska, to je ráj.
Ach, má první a poslední lásko!"





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.