Po maturitě na zlínském gymnáziu měl Zdeněk Petrželka neboli J. A. Pitínský nastoupit původně na ekonomickou nástavbu v Uherském Hradišti. "Přišel jsem 1. září ke dveřím své nové třídy a přečetl jsem si, jaké předměty budeme mít," vzpomíná dnešní režisér.
"A bylo tam samé účetnictví, ekonomie, a po mých milovaných předmětech ani potuchy. Takže jsem nasedl na první vlak, vrátil se domů do Luhačovic a do té školy jsem vůbec nešel," vypráví.
Jan Antonín PitínskýVlastním jménem Zdeněk Petrželka, narodil se 30. října 1956 ve Zlíně, ale důležitá léta prožil v Brně jako inspicient Divadla na provázku, kdy se stal také přední osobností amatérského divadelního souboru Tak tak, jehož činnost ukončila Státní bezpečnost za pouliční vystoupení k výročí Fjodora Michajloviče Dostojevského. J. A. Pitínský byl pak vyhozen z práce a de facto vyhnán z Brna. Po letech dělnické práce v Jeseníku se vrátil znovu do Brna, kde založil Ochotnický kroužek, patrně nejlepší tuzemské amatérské divadlo 80. let 20. století. Po listopadu 1989 se stal režisérem z povolání. Je autorem několika dramat jako Matka, Ananas, Buldočina či Pokojíček, dále též beletristických i básnických knih, upravuje si rovněž hry, které režíruje. Za své režie dostal několik Cen Alfréda Radoka, v říjnu 2007 také Cenu Ministerstva kultury České republiky. Dnes žije v Luhačovicích. Režíruje v divadlech po celé republice. |
Pak ho ale spolužák z gymnázia Pavel Jungmann přesvědčil, aby se dodatečně přihlásil na knihovnickou školu v brněnských Židenicích.
"To jsem udělal, a tak jsme s Jungmannem bydleli v Židenicích na Petrůvkách v krásném měšťanském pokoji rodinné vily starých rodičů paní varhanice Krámské, což pro mne bylo svým způsobem určující," vzpomíná na poklidný měšťanský život svých bytných tehdejší student pověstné knihovnické školy.
"Na škole nás učila třeba Věra Hofmanová čili spisovatelka Květa Legátová, které jsme ledacos chodili vyspravovávat do jejího bytu v Černých Polích a se kterou jsme se měli moc rádi. Nebo jsme měli na češtinu přísného Víta Závodského, kterého jsme se báli, ale já jsem ho velice miloval, protože do hodin chodil s čtyřiceti kily knih v takovém vysokém stohu, přestože hodina byla věnována autorovi jediné knihy," usmívá se Zdeněk Petrželka a dodává, že díky Vítu Závodskému a jeho divadelnímu kroužku chodili studenti i na výjimečná představení tehdejšího Divadla na provázku, kde třeba po Baladě pro banditu následovala beseda s herci.
Prvně jsem viděl staré ulice
Brno bylo tehdy pro budoucího režiséra místem, jaké prý do té doby vůbec nepoznal, protože vyrůstal v lázeňsko-vesnické idylce Luhačovic.
"Jako chlapec jsem si proto myslel, že všechno má být ušlechtilé, všude mají být zahrádky s tulipány na těch pravých místech a dámy mají kolem čtvrté odpoledne vyhlížet ze svých oken. U nás v Luhačovicích totiž i kriminální živlové mohou obývat úchvatné secesní domy. A pak na gymnáziu ve zlínské Lesní čtvrti jsem žil v přesvědčení, že město má být taková rajská zahrada s velkými prostorami, americkou urbanistickou koncepcí. Načež jsem přijel do Brna a byl očarovaný, že existují také staré ulice a zákoutí s tajemstvím," vybavuje si Pitínský, jak vstřebával tvárnou i spektakulární duši města.
"Takže jsem rád chodil pěšky z dělnických Židenic přes končiny Ivana Blatného na Dornychu a kolem nádraží, načež se okolí změnilo ve funkcionalistickou divočárnu výstaviště a pak následovala idyla kolem řeky v Pisárkách, která ještě stoupla za jundrovskou Piavou a až orgiasticky vyvrcholila kolem přehrady, jejích skalin a tehdy ještě padlého mostu pod hradem Veveří," líčí své poutě dnešní režisér, který ve svých prvních letech prožíval v Brně pravé "urbanistické rozkoše" a velmi si město zamiloval.
V bytě u Halasů
Po knihovnické škole zaměstnala mladého knihovníka v roce 1977 Moravská galerie, která vlastnila tehdy naprosto neuvěřitelnou knihovnu.
"A to byl opravdový ráj, byly tam knihy, které za normalizace zakázali, katolické publikace nebo časopisy i z konce 60. let, navíc jsme si tam užívali naprosto liberálního prostředí," vrací se do té doby Zdeněk Petrželka.
Díky kolegyni chodíval do bytu básníka Františka Halase na ulici Arne Nováka. "Měli tam pravou posmrtnou masku a hůl kritika Františka Xavera Šaldy nebo architektem Josefem Hoffmannem navržené křeslo, kde si básník mohl psát poznámky, protože měl na opěradle porcelánovou krychličku na své papírky," usmívá se J. A. Pitínský a dodává, že kromě toho zde bývala i různá promítání nebo besedy s tehdy "zakázanými" básníky Ivanem Slavíkem, Klementem Bochořákem a jinými.
Brněnské stopyPravidelný seriál jihomoravské přílohy MF DNES o lidech, kteří prošli Brnem, jež na nich zanechalo své stopy. A oni je nesou dál do světa. A také o lidech, kteří zanechali své stopy v Brně. Vychází v jihomoravské příloze každou sobotu. |
Díky spolupracovníkům se tehdy dostával také na utajená představení bytového divadla Vlasty Chramostové či na přednášky Milana Uhdeho v bytě Františka Derflera a podobně.
A v té době se znal i s tajemnicí Divadla na provázku Evou Trúdou Vidlařovou. Právě ona zařídila, že místo inspicienta, který právě emigroval, nastoupil v nejdivočejších letech Provázku na tento post Zdeněk.
"A tak jsem opustil idylu plnou četby a na tři roky začala úplně jiná kapitola mého života, kdy jsem byl šněrovací tkaničkou na botě režiséra Petera Scherhaufera," vzpomíná J. A. Pitínský na stálý stres, deprese a pocity ohrožení, které divadlo prožívalo možná víc účelově než doopravdy.
"Pořád se říkalo, že tamten nebo někdo jiný je estébák, případně že estébák Janča, který tam chodil, je vlastně dobrý estébák, protože má na starosti prostitutky v centru Brna. Pak tam dosadili Jardu Tučka, který to tedy měl mít celé na starosti, ale pak se ukázalo, že on zase tak zlý není a že snad to spíš celé posvěcuje, takže se i v té době volně jezdilo třeba na festival do Stockholmu a jinam," dodává současný režisér, který tehdy začal v provázkovských inscenacích i hrát. Byl třeba Aljošou nebo Ježíšem Kristem v Karamazovcích.
Divadlo Tak tak – a vyhazov
V ten čas ovšem Jaroslav Ludvík Šimako na Petrželku stále naléhal, že by se měl založit nějaký divadelní spolek. Režisér tedy sepsal scénář z poezie Josifa Brodského a dalších současných sovětských básníků.
A tak vzniklo divadlo Tak tak a hrály se Lyrické agrese, pověstná hra s Liborem Filípkem Kadlecem v hlavní roli Básníka, který na konci představení držel v ruce hořící knihu.
Pak se začala zkoušet Hamletiana, představení složené z různých textů o Hamletovi od Holana po Stopparda. Ale do toho přišlo výročí Fjodora Michajloviče Dostojevského, takže se na České v Brně odehrál "neohlášený" happening Pocta Dostojevskému.
"Od tehdejšího bufetu Sputnik u náměstí Svobody až po Medvídka u dnešní Joštovy bylo asi sedm zastavení, kde se hrály fragmenty z Dostojevského románů, případně akce probíhala třeba za chůze. Ale snad už za deset minut Českou uzavřela policejní auta, takže jsme se stačili jen domluvit, že všichni utečou, a zatkli nás jen čtyři, myslím, že Šimaka, Jiřího Rambouska neboli Jíchu, jistou Lenku a mě. A pak jsme asi do tří ráno, než policajti sehnali estébáckou generalitu, seděli zatčení na stanici na Běhounské, před kterou se shromáždila banda v čele se statečným výtvarníkem Borisem Myslivečkem, který vylezl na mříže v oknech, mlátil do nich a volal, ať nás pustí," vypráví Zdeněk, kterého poté obratem z Provázku vyhodili.
Znovu v Brně: "Ochotňák"
Stali se pak se ženou Reginou dělníky v Lázních Jeseník, kde prali prádlo a Zdeněk jezdil i s malotraktorem. Když byl Reginin tatínek Koloman Bitto už moc nemocný, vrátili se za ním do Brna. Zdeněk byl nějaký čas ještě vychovatelem "padlých" dívek v dosti drsném zařízení v Loučné nad Desnou, ale pak sehnal práci obtahovače v tiskárně na dnešní Rašínově ulici.
"Míval jsem hodně noční směny, takže jsem přes den chodil se starým pánem po Komíně na procházky," vzpomíná J. A. Pitínský, jehož návrat podnítil u bývalých členů Tak taku a dalších založení nejvýraznějšího amatérského divadla 80. let v Brně.
V Ochotnickém kroužku pak od roku 1985 do roku 1991 Zdeněk Petrželka režíroval své scénáře i zbrusu nové hry Ananas, Matka a další.
Chvíli pracoval v antikvariátu na České, ale nakonec až do převratu na přímluvu své bývalé profesorky z knihovnické školy Jany Ullrichové zakotvil v pedagogické knihovně na Solniční.
"Profesorka Ullrichová se tam stala ředitelkou, byla to komunistka, ale výborná ženská, která tam zaměstnávala režimu nepohodlné lidi," skládá jí poklonu J. A. Pitínský.
Ve druhé půlce 80. let sestavil též ve spolupráci s autorkou tohoto článku za totality ovšem nevydané sborníky básní nepublikujících brněnských autorů Uprostřed průmyslové noci, Dnem bazénu a Tento večer.
A když se po převratu postaral o splynutí Ochotnického kroužku s HaDivadlem a o vznik brněnského Kabinetu múz na Sukově ulici, odešel sám na volnou nohu. Od té doby až dodnes žije tam, kde pracuje, nejvíc znovu doma v Luhačovicích. A režíruje hry v divadlech po celé republice.
