Rozhovor s Bohumilem Hrabalem | foto: Lidové noviny

Brněnský rodák Hrabal zemřel před 20 lety, dostane park s rozhlednou

  • 5
V pátek je to právě 20 let, co se Bohumil Hrabal „vznesl na věčnost spolu s holuby“, které údajně krmil na parapetu pražské Nemocnice Na Bulovce, a při tom vypadl z okna v pátém patře. V roce výročí se dočká i jedné brněnské pocty – městská část Židenice letos zřídí park Bohumila Hrabala.

Brno má totiž velkou výhodu, že je se slavným spisovatelem navrženým i na Nobelovu cenu za literaturu spojeno nikoli jeho smrtí, ale začátky života. Tedy právě onoho období, na které pak Hrabal celý život vzpomínal jako na nejkrásnější čas, jaký kdy prožil.

V textu s názvem Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny to sám napsal naprosto jednoznačně. Třeba o svém pokojíku v domku prarodičů se vyjádřil, že v místnosti, v níž žil, „měl trvale dojem, že bydlí v kapli, v malém kostele“.

Připomněl také, jak jeho babička chodívala do dnešních polozpustlých zahrádek nad rodným stavením. „Domek, ve kterém jsem byl asi tři roky, se nacházel v Židenicích, poslední ulice stoupající prudce vzhůru. Pak už jen hřbitov, vinohrady, plecnikary stoupající na Hády,“ napsal ve svých vzpomínkách, kde vylíčil, jak „babička Kateřina po práci musela jít s uzlem na plecnikary pro trávu, pro listí, nosívala s sebou dlouhý hák, na jeho konci byly zahradnické nůžky na drátku, stříhala jimi větvičky pro kozu.“

A právě tato místa by se letos měla dočkat zásadních úprav v duchu Hrabalova odkazu. „U nás v Židenicích existuje tajemná cestička, která není přístupná jinak než pěšky, avšak je oficiálně vedena jako ulice. Má název Ve Vinohradech,“ vysvětluje iniciátor myšlenky, židenický místostarosta Petr Kunc (TOP 09). „Je lemována soukromými zahrádkami, na jedné straně začíná v Hrozňatově ulici a na druhé končí právě u rodného domu Bohumila Hrabala,“ upřesňuje.

Vyhlídka nad „Plecnikáry“

Ještě před nástupem do funkce místostarosty začal společně se skauty a dobrovolníky část této stezky čistit. „Tím vznikl malý parčík, který jsme časem rozšířili. A teď nám chybí opravdu už jen kousek, aby byl celý prostor přístupný,“ popisuje současný stav.

Bohumil Hrabal

  • Spisovatel Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Židenicích v Balbínově ulici 47 svobodné matce Marii Kiliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blechovi, který se ale k otcovství nehlásil.
  • V Brně žil Hrabal do tří let u svých prarodičů Tomáše a Kateřiny Kiliánových. Pak se jeho matka v Polné vdala za Františka Hrabala, jenž jej adoptoval.
  • V roce 1925 se vrátil na rok do Brna k babičce a studiu gymnázia na třídě Kapitána Jaroše, kde ale propadl.
  • Jeho texty inscenovalo v dubnu 1985 exkluzivně brněnské Divadlo na provázku.
  • Hrabal zemřel 3. února 1997 po pádu z okna nemocnice v Praze.

Právě toto místo, byť zatím ještě neudržované, má podle něj „famózního genia loci“. „A navíc je z něj výhled na celé Brno,“ vyzdvihuje Kunc a dodává, že právě pro návaznost prostoru k Hrabalovu rodnému domu pojmenoval vznikající park jménem slavného spisovatele.

Loni se navíc městské části podařilo koupit další pozemek. „Ten se nachází na židenickém kopci a přímo navazuje na nový park,“ pokračuje Kunc v líčení plánů, k nimž patří i vycházková a běžecká trasa, která povede na vrcholek.

Právě na něm by letos v létě měla přibýt i zhruba pětimetrová rozhledna. „Pro tato místa jsme uvažovali o mnoha názvech, také po Bohumilu Hrabalovi, ale teď se nám zdá jako nejvíc nosné jméno podle místního zeměpisného názvu Plecnikáry, o kterých právě Hrabal píše ve svých vzpomínkách,“ vysvětluje místostarosta. Ve starých mapách se tato místa, dnes nazývaná Vinohrady, skutečně jmenovala také V Pličnikárách či Plecnikary.

Cesta vojáků a dělníků

Hrabal na tato místa i v dospělosti vzpomínal velmi barvitě. Především na vojáky, kteří kolem pumpy u jejich domku chodili ze zábrdovických kasáren na cvičiště na Hádech. „Když se napili a natočili vodu do feldflašek, zase se seřadili a stoupali, pořád stoupali, jejich tlumoky se pohupovaly, jak stoupali cestou podle hřbitova vzhůru na Hády, na Glajdůvku, na cvičiště. A v poledne, když slunce pralo, na plecnikarech dovedlo být horko k zbláznění, vraceli se vojáci z cvičiště, pot jim prosákl nejen košile, ale i kabátce, světlé pracovní šaty vojáků měly velké tmavé skvrny od potu, který všechno lepil, všichni měli říčné tváře a už od hřbitova pospíchali jako závodníci do cíle ... k pumpě a už nepili vodu, ale celé obličeje, hlavy, trupy nastrkovali pod proudící pumpu...“

Své místo si ve vzpomínkách nechal také pro líšeňské dělnice a dělníky, kteří měli „boty šňůrkami svázané a hozené přes rameno“, jak se pak u pumpy obouvali, když šli do práce v První brněnské a brněnských přádelnách. „A pozdě navečer jsem je viděl jít těžce Balbínkou do kopce, k pumpě, to byla jejich přestupní stanice, většina zase se napila, pak si vyzuli boty, dali svázané přes rameno a do soumraku vystupovali kolem hřbitova na plecnikary, na Glajdu a dál do Líšně, každý den do práce a z práce, tak každý týden kromě neděle...“

A právě tato vzpomínaná místa, po kterých se pak „Bohouškovi Kiliánů“ celý život stýskalo, se letos všem návštěvníkům otevřou pod Hrabalovým jménem.

Na Hrabala se kazdoročně vzpomíná i v Praze, kde žil v Libni:

17. března 2014