O Vánocích památku umělce světových paramaterů připomene Česká televize. V brněnském studiu vznikl dokumentární film o této legendě českého baletu. Padesátiminutový snímek nazval režisér Petr Hajn výmluvně Mistr.
Nejde jen o vyjádření Psotových kvalit - někdejší brněnské primabaleríny jako třeba Jiřina Šlezingrová jeho jméno při vzpomínkách nevyslovují. S nezastíranou úctou, obdivem a pokorou jim stačí používat jediné všeříkající slovo. Mistr.
Ivo Váňa PsotaTanečník a choreograf ovlivnil vývoj moderního českého tanečního umění 20. století. |
Glosují také lidské kvality člověka, který měl rozhled, noblesu, charizma, autoritu a šarm.
Portrét tanečníka a choreografa, který ovlivnil vývoj moderního českého tanečního umění 20. století, Česká televize zařadila do sváteční programové nabídky na svatého Štěpána. Zájemci tedy musí usednout k obrazovkám 26. prosince v 21.35 hodin a naladit si druhý program.
Ve dvaceti uměleckým šéfem
A vzpomínat je na co. Váňa Psota se ve dvaceti (!) letech stal historicky nejmladším šéfem brněnského baletu. Zřejmě nikde jinde neměli v čele souboru tak talentovaného mladíka, který už v roce 1928 vytvořil choreografie na skladbu La Valse od Maurice Ravela nebo Dvořákovy Slovanské tance.
Stejný národní klenot připravil v Brně po úspěšné anabázi o deset let později, kdy měly Slovanské tance premiéru přesně v den mobilizace a byly nepokrytým vyjádřením odporu proti nacismu. Muži rukovali do války a řadu jejich rolí musely tehdy odtančit dívky. A ve stejném roce přišel další trumf.
Psota choreograficky připravil titul, který je dodnes setrvalou ozdobou baletních scén doslova po celé zeměkouli. Řeč je o prvním světovém uvedení Prokofjevova díla Romeo a Julie, které začalo své vítězné tažení po světě právě z Brna a drží oprávněný primát nejlepšího baletu minulého století.
Nejde však o pomíjivou slávu, ale o činy, které zahýbaly nejen tuzemským tanečním uměním. V Psotově posmrtném případě jde také o zcela zasloužené uznání výjimečných kvalit. Ve foyeru Janáčkova divadla byla velkému tanečníkovi dne 20. října 2003 odhalena busta, jejímž autorem je akademický sochař Nikos Armutidis.
Je hořkým paradoxem, že o čtyři roky dříve byla sňata Psotova pamětní deska z domu v Kaplanově ulici, kde mimořádný umělec mezi lety 1939 a 1952 žil. Dílo architekta Luďka Řehoříka muselo z průčelí mezi okny zmizet a bylo uklizeno do sbírek Muzea města Brna. Důvod byl ryze prozaický. Noví majitelé objektu si nepřáli Psotovu připomínku.
Třeba se chtěli vyhnout nežádoucímu okukování a fotografování zahraničních turistů z Francie, Brazílie, USA a Japonska, kteří dodnes do Brna přijíždějí objevit památku a místo, kde respektovaný umělec žil. Odjíždějí s protáhlým obličejem a nechápavým výrazem.
A není se co divit. Zakladatel dodnes fungující baletní školy, sólista a choreograf svého času nejšpičkovějších těles Les Ballets Russes de Monte Carlo a Original Ballet Russe a tvůrce národního brazilského baletu Yara (1946) si připomínku zaslouží nejen kvůli cestovnímu ruchu.
Setkání s Oldřichem Novým
Ale zpět do roku 1928, v němž zemřel Leoš Janáček. Dvacátník Psota, který se narodil v ukrajinském Kyjevě, je už dva roky ve zdejším baletním souboru angažovaný jako sólista. Dobovým tiskem začínají prosakovat zprávy o nejnadanějším tanečníkovi.
"Ve svém Zajatci přesvědčil publikum, že brněnský balet není prázdný pojem," hodnotí kritika Psotův výkon. Talentovaného tanečníka nové vedení divadla postupně přesunuje do operety. Je to její zlatá éra a Psota se v tomto souboru spřátelí s jinou zářivou hvězdou jménem Oldřich Nový.
Pracovní prostředí se kvůli konfliktům s novou vedoucí baletu Mášou Cvejičovou stává pro Psotu více než těsným.
Po Velikonocích roku 1932 absolvuje konkurz do věhlasného Les Ballets Russes de Monte-Carlo a už v září se stává jeho ozdobou. A se souborem, který dosud projel 547 měst a 69 různých zemí, pozná Psota skutečně světové parametry tanečního umění, nejen co se geografického působení týče.
Jak vzpomíná brněnská teatroložka Eugenie Dufková, která tomuto mimořádnému talentu v roce 1997 složila jediný ucelený hold pečlivou knihou, nazývali brněnského tanečníka různými jmény: Vania, dear Vania, dorogoj Vania, cher Vania... Tedy pseudonymem, který začal používat právě v době, kdy se stává v Brně baletním mistrem.
Ostatně rusofilské sklony byly v Psotově famílii velmi konkrétní. Rodina sice pocházela z Přerova, ale tatínek studoval v Petrohradě a práce tohoto muže, ovládajícího dokonale ruštinu, francouzštinu, angličtinu i němčinu posléze zavála do Moskvy, Bordeaux, Mannheimu a Kyjeva. Právě tady se na Svátek práce roku 1908 zázračný chlapec narodil.
Tanečníci a žáci na něj později v Brně budou vzpomínat jako na noblesního, profesionálního a usměvavého šéfa. Tedy Mistra každým coulem. A v novém televizním dokumentu si neodpustí ani intimnější, ale chápavé (dnešním slovníkem genderově vyvážené) pohledy.
"Muži na něj žárlili, k ženám byl strašně galantní. On byl několikrát zamilovaný do žen, ale nebylo to u něj jako to u jiných mužů bývá," prozradí s jemnou grácií balerína Jiřina Šlezingrová.
Není však třeba laciných skandalit. Psotova závěť z 10. července roku 1947 zní ve prospěch jeho ženy Niny Psotové rozené Konstantinovič. Brno však bylo Mistrovi osudem.
Ze světových tour se do čela brněnského baletu vrátil ještě roku 1936. Karta se obrátila. Někdejší jádro sporů - tedy Máša Cvejičová - byla jmenována choreografkou operety.
Přišly ovšem katastrofické časy. Československo už na podzim roku 1938 má za sebou mnichovský diktát, mobilizaci i odstoupení prezidenta Edvarda Beneše a jmenování jeho nástupce Emila Háchy. Do této atmosféry přichází Psotovo nastudování zmíněných Slovanských tanců.
A pak přijde 30. prosinec roku 1938. Na jevišti stojí Psota jako Romeo, Zora Šemberová tančí Julii a v prvním světovém uvedení zní hudba Sergeje Prokofjeva. Ale kvůli rozhárané politické situaci se novinka dočkala pouhých šesti repríz. Už propříště to však v baletní historii světa bude Brno, kde vyrukovali s tímto tehdy ještě nedoceněným pokladem.
Vypukla válka. V roce 1941 získal Psota po dlouhém úsilí povolení okupačních úřadů k odjezdu do USA. Stal se na tři čtvrtě roku uměleckým šéfem baletu Metropolitní opery v New Yorku! Jeho přání vrátit se po válce do Československa se mu později stane osudným. Ale to mají přijít další velké triumfy.
V roce 1946 se stane tvůrcem národního brazilského baletu Yara. Porazí pět konkurenčních choreografů a svoje choreografické pojetí mýtu o bohyni vody Yaře milované střídavě životodárným Měsícem a spalujícím Sluncem nabídne v Sao Paulu.
Na rozdíl od Brna Psotovi tady v Teatro Municipal osadí na znamení grandiózního úspěchu mramorovou desku, kterou nechají na svém místě. V Sao Paulu Psotovi při repríze ve zdejším amfiteátru tleská 80 tisíc lidí, později skandují jeho jméno při reprízách Yary v Rio de Janeiru, New Yorku, Los Angeles nebo Chicagu.
Ale Psotu táhne domov. Poválečné republice nabízí elaborát s uspořádáním českého baletního školství. Naplno pracuje v Brně. Na sále je vždy jako první. V bílé košili, černých španělských kalhotách se sedlem, bílých ponožkách a kotníčkových botách z měkké černé kozinky.
V únoru 1952 se Psotu pokusí sólista Viktor Malcev hrubě inzultovat. Rozrušený Psota odejde nadobro z divadla a za pár dní ho nejdříve zcela znehybní a posléze zardousí mozková příhoda.
