Pošta je jedna z těch institucí, o níž nemáme nejmenší ponětí, jak pracuje, ale přesto na ni spoléháme. Vhodíme dopis do schránky a netušíce, kolika rukama a stroji projde, víme, že za pár dní se octne u adresáta.
Dva a půl milionu zásilek denně. Tak trochu kouzelný mechanismus, o kterém se nepochybuje. Má neochvějná důvěra v něj byla narušena před třemi lety. Psal jsem kamarádovi ze zahraniční brigády na farmě. Svěřoval jsem se mu se svou frustrací z tamějšího prostředí. Sáhodlouhý dopis jsem smolil po večerech při svíčce, závěrečné korektury jsem dělal na koleně v rozhrkaném autobusu. Ještě teď si vzpomínám, jak se mi v dusném a nevětraném prostoru dělalo nevolno.
. Očima studentaMF DNES přináší cyklus názorových textů studentů brněnské žurnalistiky. |
Mé hořekování si nikdy nepřečetl. Říkali jsme tomu mrtvý dopis a nedokázali si to vysvětlit. Až před měsícem nám svitlo. Neznámý pachatel, zřejmě vášnivý, leč nemajetný čtenář, si do své nory u břeclavského nádraží nasyslil za pět let 71 pytlů s listovinami.
Česká pošta slíbila, že dodatečně doručí dvacet pět tisíc dopisů nalezených kdesi v tunelu. Napjatě očekávám, jestli mezi nimi bude i ten můj. Pakliže ano, kouzlo se pro mě opět scelí.
